Březen 2018

Peklo je plný tabulátorů

21. března 2018 v 20:27 Kecy o h...hmm
S nejvyšší úctou a obdivem se sklánim k lidem, který jen tak něco nevynervuje
a dokážou zachovat klid i v těch nejzkurvenějších situacích.
Já působim na 99,9 % lidí přesně jako někdo takovej. Tak khůlově, že bych vás
zchladila víc než winterfresh. A na jednu stranu je pravda, že jsem celkem
velkej flegmatik, ale na druhou stranu jsem pravej opak.
Ono to bude možná tim, že mam nervy věčně v prdeli, ale jsem schopná
utíkat od reality tak dlouho a přesvědčivě, že i sama sobě věřim, že neni důvod
proč se vzrušovat.

Další bod na kterej bych se chtěla zaměřit je podiv nad tim jak jsem se kurva
dostala do tohohle vesmíru a že zrovna do 21. století.
Protože jsem doprdele úplně mimo, naprosto k hovnu pro tenhle svět.
Nevim co tu jako budu dělat. Ne že bych to věděla do teď, jenže zatim to
nebylo tak zlý.
Ale nemyslim si, že by to mělo vydržet ještě nějakou delší dobu.
Veškerý představitelný scénáře o mý budoucnosti mi přijdou naprosto nereálný.
Co budu jako dělat?
Makat dalších 60 let ve fabrice, někde u pásu nebo co?
Natáčet porno?
Bezďák?
Výkonná ředitelka týhle planety?
Matka?
Cestovat po světě, živit se bobulema někde u cesty, čas od času se zastavim
někde na výpomoc, abych měla aspoň nějaký drobný a vyrazit zas o dům dál?

No pokud si jsem něčim jistá, tak určitě nebudu pracovat s počítačema.
Před chvílí mě přivedly na pokraj zhroucení trable s tabulátorem.

A něco vám povim. Maturita mi může políbit prdel. Tahle záležitost mě
trápí asi jako osudy dětí v Africe (promiňte děti), ale ta seminárka...
Ta seminárka mě kurva přivede do hrobu.

Rrrrrrrrrrr

16. března 2018 v 18:45 Kecy o h...hmm
Kdy je na místě mluvit lidem do života
a kdy je to jenom laciná cesta jak sám sobě pozvedávat ego?

Ne že bych k tomu čas od času neměla nutkání, ale většinou
to bejvá, když mi někdo svojí situaci vyloženě cpe a škemrá
o radu, aniž bych snad byla nějak kvalifikovaná k tomu radu
udělovat. V takovejch chvílích se většinou udržim a místo
rádoby chytrejch keců řeknu něco ve stylu:

No tak se s nim buď rozejdi nebo s nim zůstaň.

Tak v tý práci zůstaň nebo si najdi novou.

Tak se jdi zabít nebo nevim.

Sakra, co si ty lidi myslej, když se ptaj dalších lidí,
jak maj naložit se svym vlastnim partnerem nebo se
svou vlastní prací nebo s čim. Vážně si myslí, že to budou
vědět jiný, když to neví ani oni sami?
Akorát potom bejvaj obětí těch strašně chytrejch, co dokážou
poradit absolutně za každý situace, všude, všelijak.

No a teď tak 2 měsíce bojuju s neuvěřitelnym nutkánim začít jistý
osobě plkat do její vlastní situace, do něčeho, co se mě netýká
(ikdyž to je už docela diskutabilní).
Ono se dá totiž říct, že se vás něco netýká téměř o všem.
Když půjdete po ulici a před váma spadne na zem stará babička,
můžete s úplně klidnym srdcem říct, že váš problém to fakt neni.

Ne že bych měla potřebu týhle osobě do života plkat za účelem
zvýšit si ego, jen to je prostě člověk na kterým mi záleží a mam
šílenou chuť jí nakopat do prdele (alespoň slovně, když už nic).
Je v naprosto opačný situaci než v tý bezvýchodný, kdy lidi stojí
mezi buď anebo, u kterejch se nedá k jednomu přiklonit víc jak
k druhýmu a paralyzuje je nekonečná nerozhodnost.
Tahle osoba je v situaci, kdy kurva je jenom jedna cesta a ona
sama ví, že by byla tou nejlepší, ale na místo toho, aby po ní už
konečně kurva vyrazila, sedí s rukama v klíně a vymejšlí si sračky
proč je lepší sedět s rukama v klíně.
Ze začátku jsem si říkala, fajn, ať si jedná podle svýho, moje kecy
tady stejně ničemu nepomůžou, ten člověk si jede svojí, hlavně
nebudu ani kroužit kolem onoho inkriminovanýho tématu, aby
ze mě náhodou omylem nevypadly nějaký poučky a příšerný chlísty
typu: "Sakra, seber se, měl bys bejt trochu soběstačnej, já na tvym
místě bych ..." Blablabla.
Jenže jako naschvál mi přijde, že daná osoba se v tom tématu přímo
vyžívá a že mi snad schválně předhazuje věty poskládaný tak, abych
je mohla vzít udělat z nich kupu hoven a tomu člověku to vmíst do
ksichtu.
Jenže od toho už by byl jenom krůček k mýmu rozumbradování a
já tohle nechci dělat. Sakra.

Mam fakt ráda upřímnost a většinou jí používam až přemíru,
ale v situacích, kdy by se upřímnost překrejvala s přechytralýma
kecama se od ní snažim ustoupit k milosrdnýmu mlčení.

Ale teď je to prostě v řiti, protože tady asi už moc dlouho mlčet
nedokážu. Dokud ještě mlčet budu, tak mě bude srát ten člověk
a až začnu mluvit tak budu nejspíš následně pěkně nasraná na sebe.
No bezva.

Nashledanou.