Srpen 2017

Je správný bejt povrchní

29. srpna 2017 v 1:44 básník jak zmrd
Zamykáš za sebou,
jenom ticho necháš projít,
změnilo se hodně od dob,
kdy krev ti mohla v žilách proudit.

Jsem nejpravdivější,
nejodpudivější myšlenka noci,
která mizí s prvním světlem zdejším.
Zdám se bejt nikdy nevzniklá,
když první paprsek mezi žaluzií proniká,
on jde spát a ty se probouzíš,
ze snů o prázdnejch galeriích,
kde svědectví vyslyšíš.

Kormidelník na planetě Kozomrdů

24. srpna 2017 v 0:03 Kecy o h...hmm
Nemůžu usnout. Překvapivě se těšim na svuj třetí den v nový práci.
Těch dvanáct dní, který jsem měla jako průvodce zvládnout jsem viděla
jako nudnou a pro mě příliš psychicku náročnou rutinnu.
Při třetí prohlídce toho stejnýho okruhu mi totiž začíná bejt jedno, že
těm lidem, co mám před sebou kecám a plácám století přes století,
který vůbec k tomu či onomu obrazu nepatří, protože si toho vůbec nevšimnou.

Výzva, kterou jsem si zadala byla, stoupnout si před skupinu lidí a nemluvit
před nima s nervozitou, což jsem zvládla překvapivě rychle a tak jsem se
i rychle začala nudit.

Po dnešnim pokecu s něčím-jako-kastelánem jsem ale změnila úhel pohledu
a vypadá to, že moje další výzva bude zkusit před lidma mluvit sice bez nervozity,
ale taky trochu zajímavě a fakt se snařit říkat jim, co nejpravdivější informace
a omezit, co nejvíc "nevim" při jejich nejrůznějších otázkách (pokud to nebudou
debilní otázku typu "jakej vosk tady používáte na podlahy?".

A to bude teprv pravá výzva... A, no... Výzvy mě teda asi bavěj.

Jména kolegyň si samozřejmě nepamatuju a ani jedna z nich mě nezaujala,
jako všechny nový lidi. Blbé, ale... Co naděláme, že.

Co mě naopak zaujalo, byl pár dvou roztomilejch vrásčitejch důchodců na
jedný z dnešních prohlídek.
Lidí si běžně vůbec nevnímam, spíš naopak mam vždycky pocit, že jsou
všechny tváře stejný a s každou další prohlídkou začínam mít dojem, že
na každou chodí ty stejný lidi, což je trochu... Ergh? Divný?
Začnu je s paranoidnim výrazem v očích sledovat a říkam si:
"O co vám kurva jde? Sledujete mě? Hmmm?"

Ale na ten páreček důchodců nezapomenu. Vešli jsme do první místnosti,
pán stán přímo přede mnou a začal se ohlížet za sebe, pár minut na to
za nim přišla manželka a on se k ní přitulil a škádlil jí, že se mu málem
ztratila.
Což bylo roztomilý a tak. Jak často vídáte mazlící se důchodce?
Ne že bych byla úchyl, ale... Jen to ve mně vždycky evokuje takovou hezkou
představu, že jde celej život prožít s jednim člověkem a hlavně celej
ten život může bejt šťastnej.
(Jop. Vim, třeba se ty důchodci poznali jen pár let nazpátek, ale nedovolim,
aby mi někdo sebral mý naivní představy, takže fak fak a zas za pět měsíců, ju?)