Březen 2017

Kastrol

21. března 2017 v 12:58 básník jak zmrd
Hříšníci v pekle jsou trestaný byrokracií,
dolu jde každej, kdo nechápe procházky nocí,
jeden radši stojí s rumem a rozhlíží se po okolí
a ptá se jak debil proč jdem v pondělí
do tmy, hvězd, zvuků v křoví, blátivejch cest,
do mlhovin a galaxií z melancholickejch gest.

Každej nově příchozí, dostane roh i dva
a stane se démonem - když složí zkoušky.
Pak žena oblohu i se souhvězdím lva
vychutná si plnými doušky.

Chápeš.
Vole.

Výrobci reality

12. března 2017 v 23:26 Kecy o h...hmm
Nemohla by se snad situace, která nikdy neproběhla,
ale zato v něčí hlavě byla přehraná aspoň milionkrát,
postupně zhmotnit v realitu? Jen tak, sama od sebe,
bez cizí pomoci? Prostě jen aby tu najednou byla,
po tom, co se vlastně ani nestala?

Jasně, nemohla.
Protože pokud bych se měla řídit timhle pravidlem, mohla by
se pak naopak snadno série skutečností, která byla milionkrát
v něčí hlavě popřená a po tom co se stala už nikdy
nikym nezmíněná a nevzpomenutá, stát jenom imaginárnim
výplodem nebo ještě líp - naprosto vymazaná.

A v tom případě bych tady nemusela sedět a polemizovat
a jít klidně spát.
Ale sedim a polemizuju.

Jenom si tak říkam... Třeba neni nemožný, aby série jistejch
skutečností mohla zmizet, vyvanout, odtáhnout někam pryč,
je jedno kam, hlavně daleko ode mě, z mý hlavy potom, co
tu jednu jedinou situaci, milionkrát přehrávánou v mojí hlavě,
přesunu na pole reality - a bohužel to asi nepůjde jinak
než s mojí pomocí.

Kdyby to bylo trochu jednoduší. Stejně tak jednoduchý jako
když si jí přehrávam sama pro sebe.

Něco a něco

7. března 2017 v 1:25 Kecy o h...hmm
Při cestách domů mi většinou myšlenky zabloudí k tomu,
jak je možný, že je všechno za takovou zvláštní, těžkou,
tlumící, ikdyž průhlednou oponou. Furt.

A pozastavuju se, abych se mohla líp zaměřit na ten
odnikud vycházející, pronikavej zvuk, co se nedá k ničemu
přirovnat.

Jste únavný.
Kočky se mrouskaj.

Je škoda, že se to včera posralo, nemoh za to ani
jeden z nás, prostě se to posralo během pár mrknutí oka.
Hezká chvilka naprosto plynule přešla ve tvuj zklamanej
výraz, kterej jsem nečekala. A překvapil mě. A vyděsil.
Hlavně to jak byl opravdovej.

Nebo třeba kecam. Třeba jsem tě chtěla odehnat, protože
nevim jak mam naložit s tim pocitem, že mě má někdo rád
a opovrhuju každym, kdo mi začne projevovat náklonnost.
Takovou tu příliš očividnou, nenadálou.
No, asi je to blbý, ale musim ji přežít jenom, když si nalitej,
což se dá.

"Jenom si zajdu pro pusu."

A já přemejšlim jestli ti někdo vzal mobil a napsal to za tebe
nebo jestli špatně vidim a opakovaně se přesvědčuju jestli je
na displeji vážně tvý jméno.

A teď cejtim akorát pachuť křivdy.
Protože... To nemyslíš vážně... Vždyť je to D.
A tvářil ses při tom jako bys vážně věřil tomu, že si na něm
cvičim kouření vždycky než jdu za tebou, jak rád ze srandy
říkáš.
Jo, měls přesně ten výraz, co by se nedal zahrát a tak
si radši nasraně odešel.

No a pak když tě vidim střízlivýho, tak si zase děsně bezcitnej
a nestrannej a racionální a v klidu a přitom hovno.
A přitom jsem dřív bez pochybností věřila, že nemáš problém
s projevováním citů, protože nemáš co projevovat.

Wow. Takže ty fakt něco cejtíš. Teď když už to nemůžu přehlížet,
tak nevim co si o tom mam myslet.