Prosinec 2016

Hodně malá spíš

25. prosince 2016 v 21:55 básník jak zmrd
Když se zeptam odkud mě znaj,
akorát se hloupě usmívaj.
někde slyšeli úryvek z mýho života,
tak mlhavě v mlze z kouře vybavim si ten listopad.
Ty sedíš vedle a úsměvy nevidíš,
co bylo před tebou necham v tichu, spíš.

Jako tvoje tichá společnice,
za úkol mam přikyvovat z plný plíce.
Možná jsem ti chtěla něco říct.
Otočíš se, ten večer umlčíš mě potřetí,
tak radši nic.

Pomalu se s tim srovnávám,
že nikdy tě nepoznám
jen mam ten tíživej pocit,
že slova tady nemaj zvuk.

Naše prázdna se násobí,
když se pojí,
skončila tma a s nim i představení.

Kosmodisk

4. prosince 2016 v 21:49 Kecy o h...hmm
Zvládám to a budu to zvládat dál.
Potřebuju jednu jedinou věc.
Vůli.

Právě se mi podařila odvrátit pravidelná
dávka zoufalství a bezmoci.
A jestli ji budu muset odvracet den co den,
třeba i několikrát, tak ať.

Občas je třeba udělat věc, kterou bych
vlastně normálně neudělala.

Neposerem se, ne?

A jinak, fakt, že Hitler vymyslel
nafukovací pannu je docela překvapivej.
Pokud je pravdivej.

You can't own it

1. prosince 2016 v 14:13 Kecy o h...hmm
Chci vědět jestli si vážně tak smutnej člověk,
jak mi říká muj vnitřní alarm.

Jsi jedinej, kdo se mi nesvěřuje, ale to něco mluví
tak za tisíc slov.
Způsob jakym zavíráš oči se neliší od způsobu jak
to dělají jiný lidi, ale mě bůhví proč pokaždý
napadne, že to děláš, abys nemusel vidět tenhle svět.

To jak nedokážeš jít pět minut v klidu po něčím boku.
To jak mě bezděčně zraňuješ obyčejnýma gestama a
výrazem v tváři.

Tvoje oči nejsou bez výrazu. Oni se topí v apatii
a v tom je rozdíl.

A já ti nikdy nic z toho nemůžu říct a nikdy s tim
nic neudělam, protože po logickym úsudku
to nejde nazvat ničim jinym než neopodstatněnym
pocitem.
Jenže moje orientace v lidech neselhává.