Z donucení

5. července 2016 v 0:24 |  Kecy o h...hmm
Nemusíme bejt superhrdiny,
abysme měli dvojí životy.
Stačí odvrácená strana naší mysli.

Píšu v prvním pádě množnýho čísla,
abych nepoutala tolik pozornosti na sebe.
Jaký mam šance na úspěch,
ve virtuální místnosti, kde jsem naprosto sama?

Píšu, protože se mi nechce
a protože se cejtim relativně v pohodě
a protože bych neměla.
Stačí na chvíli zavřít oči, abysme
dokázali zapomenout, že v pohodě
to neni.
Stačí vidět jenom stavění bunkru,
obrázek z křídy na chodníku, kytaru,
útržky vět s kámošema, letní den.

Knížky, rozdělaný obrázky, útulno.

Dobrý ne?

Moje odvrácená strana je zablokovaná,
ale dere se na povrch.

Kolik existuje pohledů na věc.
Takže pesimisti mají hlavu zlámanou?

Společnost mi dělá Goldoni, tvrdá matrace
a šerá každodenní chodba, působící neznámě.

Znáte to?
Když si prohlídnete starý známý prostředí
očima návštevníka, očima, který ho vidí poprvý?

Očima, který vnímaj tu rodinnou atmosféru,
klid a pohodu, očima, který neviděli, co se
tu odehrálo, když tu nebyly?

Jsem...
Nejdou mi psát básničky.

Neexistuje tolik pocitů a způsobů jak je
popsat, aby mělo pořád dokola smysl je
popisovat.

Chtěla jsem hrozně moc vyložit, jakej
byl ten pohled v altánu, když pršelo,
ale neni to zneuctění?

Chtěla jsem to zaznamenat, než mi
vyprchá z hlavy poslední zbytek toho dojmu.
A přitom už pomalu vyprchával a já nevim
jestli pro mě bude jeden jedinej pohled,
kterej si budu pořád, ikdyž rozmazaně,
pamatovat pokrytej příjemnym patosem,
když už prostě nejde vrátit zpátky určitou
uvědomělost toho, že veškerý nadpozemský
pocity týkající se druhýho pohlaví jsou
zapříčiněný něčim tak trapnym jako je
posranej chtíč.

To je celý.
Zapíchejte si a zmizí vám motýlci,
šimrání, zrychlenej tlukot, růžový brejle,
dětský iluze, představy o jednorožcích,
třes, nevinná nervozita a nevimco všechno.

Ale tim netvrdim, že si tý chvíle nevážim,
že si nevážim, jakejchkoli jinejch chvil,
třeba když od něj s P. odcházíme
potom, co jsme hráli wormsíky (jů, wormsíci)
a potom, co to byl vůbec fajn večer
a já rozeznam pohled od pohledu.
Ten normální od smutnýho, když říkam papa
a bez obejmutí na rozloučenou kolem něj
procházim (v tý sukni, ve který kdybych viděla
samu sebe taky bych za sebou smutně koukala,
protože jo, sekne mi to, haha) a vim, že stejně
i za timhle nenápadnym pohledem je chtíč,
ale i něco tak skvělýho, ikdyž ohranýho a
směšnýho jako náklonost a trochu tý blbý něhy..
A tak.


Hele to je jedno, nedokážu psát a už vůbec ne mluvit
o hezkejch věcech, o hezkejch věcech se vesměs psát nemá.
Hezký věci jsou křehký a těžko polapitelný,
neměly by se zachycovat, jsou jako motýli,
moh by se jim až moc lehce setřít pyl z křídel.
Nebo tak něco.

Hezký věci se maj vychutnávat, nemaj se přiznávat,
nemá se o nich mluvit, nemaj se moc dávat najevo,
nemaj se vracet a už vůbec ne analyzovat.
Protože vždycky je za tim nějakej pud.
Toť vše a žádná romantika ani šlechetnost.


Hezký věci tu prostě jsou a dějou se.
I oni tu jsou a dějou se.
To "i" je tam dost podstatný.

Kamarádi se nemají objímat.
Kamarádi tu taky někdy (možná) jsou,
ale nehrabte na ně, nedělejte takový ty milý
gesta, mějte je rádi, ale nehlaďte je, nevyznávejte
jim svý city.

Teda je mi to fuk. Dělejte si co chcete.
Ale já tohle nenávidim.
Buďte s nima, dělejte pro ně všechno,
ale k čemu všechny ty krásný projevy?

Mě je z nich na nic.

Nenávidim ubrečený, dojatý holky,
který jsou rádi, že vás viděj.

Slzy dojetí patří mezi ty hezký věci,
který tu prostě jsou a dějou se.
Neříkam, aby se přehlížely,
ale divadýlkem a upozorňovánim se
veškerý kouzlo zruší.

A přitom, nejsem nějak uzavřená,
pocity dávam najevo tak nějak...
Normálně. Ani moc ani málo.

Jestliže působim před někym přecitlivěle,
nebo se s někym ráda objímam,
je to vždycky kluk.
A i to má svý logický vysvětlení.

Sejde se určitá chemie, vnímam tu
osobu jako svýho ochránce, zahraju
si pro jednou na něžný pohlaví...
No a většinou to skončí píchánim.

Ale proč bych měla objímat kamarády
nebo kamarádky, pokud nejsme
v situaci, která si to vyžaduje fakt nevim.

Nebo proč bych měla... Objímat svoje spolužáky
před prázdninama, ikdybysme se zbožňovaly
jak sakranenapadáměžádnýpřirovnání, tak
za dva měsíce se uvidíme, kurva, co
na sebe budem hrabat?

Možná to zní, že si snažim hrát na drsňačku,
ale prostě tohle jenom nechápu, nechápu
to ani jako extrémně přecitlivělej pitomec,
kterej když si někoho nechá přirůst k srdci
udělal by pro něj všechno.

Ale nesahejte na mě (pokud nejste kluk,
co hezky voní a má dobře tvarovaný lícní kosti).

Tak.
Pravidelná dávka výblitků přidělena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 5. července 2016 v 1:47 | Reagovat

Se mnou bys voněla k tulipánům? (Jiné označení pro pich) :D

2 Molly Molly | 5. července 2016 v 20:03 | Reagovat

To záleží jaký máš lícní kosti, že jo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama