Waka Waka žirafa

9. července 2016 v 20:24 |  Kecy o h...hmm
Vážně nevim, čim to je, že o mě jeví zájem jenom namakaný
a plešatý gorily nad 26 let, ale když mi jedna taková včera
zájem projevovala a povšimla si toho i jedna milostslečna,
kterou znam jenom ne dost dobře, z ne dost dobrejch pověr,
tak se ke mně naklonila přes barovou židličku, udělala bleskurychlou
100% důvěryhodnou analýzu mý osobnosti přes mý oči:
"Zelený? Zelený!", natočila se zpátky ke gorile a: "Tu neber, je falešná."

No, holka a já jsem Jára guru, co se čas od času schovává na Filipínách
a cejtim tvoje plesnivý čakry.

Z tajnejch zdrojů jsem byla informována, že se Vrba očistil od špatností,
nevim nakolik to udělal kvůli mně a nakolik kvůli svejm vlastnim zásadám,
ale oboje je dobrý...
Všechno je teď tak nějak spravený a na svym místě.
Což znamená, že je všechno špatně, ale to bude vždycky stejný,
teda, vždycky špatně, ale pokaždý jinym způsobem.
Mezi nim a mnou se to otočilo o 360 stupňů...
Teda hlavně jeho chování.
Což mě děsí, možná proto, že jsem věděla už někdy na začátku, že to
takhle dopadne.
Dostanu se pod kůži každýmu a to mě taky děsí.

To on se mnou teď polemizuje a předhazuje svý iracionální myšlenkový
pochody, chce slyšet pravdu a ukazuje nejistotu.
Kdybych měla popsat svoji povahu, nejvýstižnější by bylo asi to, že
se vždycky chovam, co nejvíc protipólně ve srovnání s druhou osobou.
Jo tak nějak.
Jsem tu od toho, abych lidi nejspíš doplňovala.
Takže já teď musim jevit nezájem, nechat se doprošovat a přijímat
jeho přizpusobování?
Upřímně se mi tahle role moc nelíbí, ale nezbejvá mi nic jinýho.
A taky se mi nelíbí jak je hmatatelný to dusno kolem mě při pocitu,
že jsem začla bejt důležitá, nebo že začíná vycházet najevo, že jsem důležitá
pro někoho, kdo ukáže svý city ztěží i sám sobě.

Kurva.

Tak. Ohledně tohohle už bych radši držela hubu.
Protože přemejšlení věci zhoršuje, ehm, některý žejo,
a u mě to platí dvojnásob.

To co by bylo pro jiný jak prd do větru, je pro mě výkon hodnej
ocenění zlatejma medailema posázenýma drahokamy, jednorožčim prachem
a ptakopysčíma perlama.

S fňukánim a černýma myšlenkama jsem prostě přestala, protože mě to
jednoduše sere, všechno tady je zasraná výzva a to je dobře.
Přišla jsem si jako příliš velkej slaboch na to, abych pokračovala dál tak,
jak většinu předešlýho času.
Čimž samozřejmě netvrdim, že mi tohle vydrží šťastně až do smrti.

Hrozně se mi líbí způsob jakym se zobrazujou hinduistický bohové.
A taky ošuntělý zežloutlý plakáty s anatomií člověka.
Otevřený tělo vystavující veškerý svoje chytře poskládaný orgány.
Působí to na mě jako tetris, připomíná mi to základku, díky našemu zatuchlýmu,
ale útulnýmu a tajemně vypadajícímu kabinetu biologie s pojízdnym kostlivcem,
připomíná mi to Otevřenou zlomeninu srdečního svalu a fascinuje mě, že to
zobrazuje všechno, co vlastně jsme.

Hm.

Naléhající P., která chce každej den někam chodit "se bavit".
Synovec, kterej tu sakra bude smrdět už sedmej den. Zejtra odjíždí.
Jasně, a za pár dní je tu znova.
A zrovna sedí vedle mě a já si nejsem jistá jestli za pět minut exploduju
nebo ho probodnu nejbližšim ostrym předmětem díky jeho zasranejm
dotazum jestli si s nim náhodou nebudu ještě hrát a nepovim mu,
co tam jako píšu.
Rodiče. Ne že by bylo něco, co bych jim měla právo vyčítat, nijak
mě neotravujou.
Ale žijou. V tom. Samym. Domě. Jako já.
A dejchaj stejnej vzduch.

Nechci bejt někde s někym, ani sama.
Chci bejt doma, kreslit, číst, poslouchat hudbu a učit se na kytaru,
občas jít někam fotit nebo jet na kole,
protože tohle mě teď momentálně baví a mam plný zuby lidí.
A nevim, co by na mym programu měl měnit fakt, že jsou dva
měsíce volna.

A s P. ...
No ta nemá žádný jiný kámoše, který by mohla někam vytáhnout,
než mě. Ne že bych to myslela špatně, jsem na tom jenom asi o
člověka nebo dva líp než ona.
A chápu, že je na hovno, když její jediná kamarádka se kterou
chce každej den něco dělat nemá věčně náladu.

Jasně, jasně.

A teď se na to podívejme z trochu jinýho úhlu.
Nenávidim, když se lidi scházej jenom, protože se ukrutně
nudí a nemaj nic jinýho na práci.
Stejně se pak změní akorát to, že se všichni nudí zase, ale hromadně,
protože prostě neni správná nálada.
Pokud vim v životě jsem nikomu nenapsala
ani nešla za někym jenom tak z nudy, ale protože jsem
tu osobu prostě chtěla vidět, měli jsme něco naplánovaný
nebo byla dobrá nálada.
Navíc P. je jedinej člověk se kterym se znam tak dlouho a máme
si téměř pořád co říct.
Ale přijde mi vážně nemožný, aby si lidi měly den co den po dobu
šesti let co povídat.
U mě s P. se to projevuje tak, že se čas od času vyskytujou
období, kdy se spolu prostě nudíme a nenapadá mě nic logičtějšího
než se aspoň jeden stupidní tejden nevídat.
Jenomže ne.
Nevim jestli si ona všimne toho, že se "něco" změnilo, ale já sakra jo
a při obdobích, kdy se nudíme mi stejně každej den píše, furt se snaží
něco vymyslet a co? Stejně je to furt to samý.
Čimž všechno akorát zhoršuje, protože mě pak začíná pěkně srát,
moje nálada je tim pádem věčně na bodu mrazu a překvapivě to
nezvedá na jinou úroveň ani tu zábavu.
A za ty kecy o jejich snech, který nikdy v životě neuskuteční
nebo pokud jo, určitě to nebude zejtra, bych jí zabíjela.
Všichni sakra mluvte o svejch snech. Nemam nic proti snum,
proti velkolepejm plánum, který se ostatnim můžou zdát nereálný.
Mam je taky, ale nemluvim o nich v jednom kuse, rozhodně bych
se neurazila, kdyby se mi někdo za návrh na přestěhování se do
New Yorku vysmál, když to navrhuju v situaci, kdy nemam ani
zasranou vindru, zasranou myšlenku, ukončenou školu, nešetřim,
a pořád o věcech jenom mluvim a nekonám.

Veškerý mý, ať už sponntání nebo víc promyšlený návrhy
k podnikání všelijakejch činností, který se daly uskutečnit v nejbližší době,
se mnou P. nikdy schopná uskutečnit nebyla, ale jo jasně jdem přemejšlet
nad tim jak vzkřísíme z mrtvejch všechny Tyranosaury, pak poletíme do
vesmíru, unesem odtud veškerý živočišný druhy, který potkáme a pak
je do píči s těma Tyranosaurama spáříme.

Víte jak dlouho už čekam na to až si přiveze kolo z chaty, abysme mohly
někam vyrazit?

A ano, nejsem úplně bezchybná kamarádka, ale občas myslim, že mam
důvod k tomu se nasrat.
Takže nasrat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 9. července 2016 v 20:39 | Reagovat

Tetris a orgány, vau (wow). :)

2 Molly Molly | Web | 11. července 2016 v 10:36 | Reagovat

nebo taky vou

3 lovitka lovitka | 17. července 2016 v 19:12 | Reagovat

"S fňukánim a černýma myšlenkama jsem prostě přestala, protože mě to
jednoduše sere, všechno tady je zasraná výzva a to je dobře."
To je motto na nástěnku!
A "nasrat" taky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama