Červenec 2016

Skotská kráva

30. července 2016 v 23:46 Na památku


Poněkud se mi daří omezovat nudu ve svym životě, ačkoli
to ještě neni úplně eňo ňuňo.
Myslim, že s kytarou taky zápolim docela obstojně -
chápejte jako - je znát, že sem tam to zní tak, že na ní
hraju a nesnažim se vyrvat struny a uškrtit s nima svý nejbližší.

Hahaha. Molly, ty jsi tak vtipná!
Že?

Taky máš někdy ty dny, kdy tě nasere úplná maličkost?
Eh, spíš je občas nemam, no.

Výlet na Šumavu nám dopad asi jako dvoum totálnim kryplům,
který se právě vylíhli z vajec a neumí ještě používat svuj
mozek (jsou-li vůbec srozuměný s jeho existencí).
A to byl D. ještě ten vůdce. Nevim jak by muj výlet vypadal,
kdybych se tam vydala sama, ikdyž pravda je, že problémy
jsem měla hlavně s jeho autem, takže bych to možná
bez něj zvládla ucházejícně (to znamená, že bych přežila).

Jo. Neumim otvírat, zavírat a ani jakkoli jinak
používat dveře. Ani zjistit, kterej čudlík patří k čemu.
A musela jsem provozovat pro mě tu nejďábelštější činnost
- navigování. Byla to sranda. Velká sranda. Nebo taky ne.
Jak chcete.
D. je ze mě bohužel schopnej vytáhnout všelijaký myšlenky,
který bych považovala za vhodnější k tomu, nechat si je pro sebe.
Možná mam občas pocit, že bych se chtěla trochu svěřit a
vyložit komusi nejrůznější pohledy na záležitosti o kterejch přemejšlí
snad všichni, ale když přijde jednou za čas určitá vyjímečná
chvilka, kdy to provedu nemam z toho pocit, že je to správný.
Neřešte se mnou hlubokomyslnosti. To já nerada.

V noci se nechávam unášet naprosto trapnejma poetickejma
myšlenkama.
Auto jsme měli v obložení mlhy a o to víc se moje povaha stáčela
směrem do kterýho se přes den málokdy odváží.
Sama v určitym polospánku, jsem vedle chrápajícího D.,
přemítala nad tim, jaký jsou lidi bezvýznamný živočichové,
neschopný odtrhnout se od svejch zákládních potřeb a
většinou i od svý jediný funkce - rozmnožit se jak to jde.
A taky jsem přemejšlela nad Vrbou se kterym všechno začíná
bejt tak cukrkandlový až je mi z toho blivno.

A taky nad tim, co mi říkal, když jsme spolu někam naposled
šli. Prej si bude vychutnávat poslední chvíle, kdy mam zájem
s nim trávit ještě čas, protože od tý chvíle, kdy mam možnost
znát jeho milý já, už může jenom odpočívávat za jak dlouho
mě omrzí.

Haha. Což je celkem humor.
Prej jsem v jistejch ohledech vyjímečná (což je každej, takže
se snažim nebrat tyhle fakty jako lichotky), ale jinak chci
zmrda jako každá jiná.

Pokaždý když jsem nad timhle přemejšlela mě napadalo to samý.
Možná, že když se Vrba přestane chovat jako kretén, tak mě omrzí.
Holky jsou píči a já mezi nima, že jo.

Hm. Uvidíme.
Ale upřímně spíš věřim tomu, že neuvidíme, protože do tý doby
Vrbu rozmar v podobě dělání hodnýho, džentlemenskýho chlapce přejde.
Protože je to kretén, že jo.

Všichni jsme čůráci a to je dost utěšující ne? Tak na, to jsou fotky:


Bagr

24. července 2016 v 0:17 Na památku
Všimla jsem si u nás páru, co jde vždycky tak metr od sebe, oba se dívaj do mobilů
a nikdy na sebe nepromluví. Možná si píšou.

Momentálně shledávám zbytečnym sem psát nějaký přehršle svejch subjektivních
dojmů. Kdyby bylo trochu jiný rozdělení tématů blogů ten muj by patřil do kolonky
EMO nebo ZTRACENÝ EXISTENCE či tak.
Potom, co jsem si projížděla pár blogů z týhle pomyslný kolonky uvědomila jsem si, že
jsme všichni téměř stejný, stejný pocity, stejný slova s menšíma obměnama.

Vzhledem k tomu, že jsem dneska celej den strávila doma, je počet lidí, co mě zvládli
nasrat nebo nějak rozladit dosti ucházející. Tak jsem to vzala pozitivně a pogratulovala
jsem těm, co se rozhodli mě ušetřit nebo prostě pozbejvaj talent k tomu ve mně
vyvolat špatný emoce. Většinou to byli ty, se kterejma jsem vlastně
neměla důvod komunikovat. Hm.

Blíží se bouřka.







Čínská polívka

21. července 2016 v 0:41 básník jak zmrd
Zas něco mě bolí,
jak nepolapitelná fata morgána,
když archetyp svolí
necham si posypat rány
technickou solí.
Pošimrám je na spáncích,
zrzavou střechou.
Občas zvažuju
zda schovat se do kreací
či ne.
Někdy ani nepoznám jestli svádim
nebo sleduju nudisty a spim.

Bytosti tvořeny kogitálníma částicema
duše svačej si, když ulice je osvícena.

Muj vlastní odraz mě prohazuje sklem,
pronášim k němu rozsudky
tejden za tejdnem.
Tak nezbejvá než se
prostituovat za ovace,
když neschází nám moc do kremace.
I nic maj přece svoje hranice.

Na vejšku nepudu,
protože to, že
se člověk může přejíst i čínskejch polívek už vim, ne.

6 důvodů proč je sebevražda logická volba

18. července 2016 v 9:50 Kecy o h...hmm
Chce se mi pořád spát.

Nechce se mi na koncert Midnight Priest.
Přestože jsou boží a jela bych na ně s dobrym člověkem.
Nechce se mi nic, ikdyž vim, že normálně bych chtěla
a těšila bych se. Takže tohle asi neni normálně.

Nebaví mě mý myšlenky.
Ale jsou tam pořád, ikdyž ví, že mě nebaví,
jsou tam proti mý vůli a hrajou si to svoje.

Přestal mě bavit sex.
A sex je jeden z mála důvodů proč život neni špatnej.

Stejně všechny nenávidim a je fuk, co to je za lidi, včetně sebe.

Nemam na drogy.

Návrh mouder

13. července 2016 v 14:04 Kecy o h...hmm
Nevim, čemu by lidi pořád chtěli věřit.
Osudu, lásce, bohům, náhodám.

Něco na tom zřejmě bude, protože
těmhle věcem se prostě věří a věřit bude.

Možná protože to je jednodušší.
Jednodušší než věřit na sebe.

Tak jsem tady.
Změnil si mě.
Možná ti záleží na věcech víc než jsem myslela.
Stojim si za svym a bojuju za prkotinu.
Bouřim se proti maličkosti narušující princip
a přinášející velký následky.
Nebudu to zahazovat, když už jsem s tim začla.
Ve svym postoji nevidim chyby.
Nevim jestli je správnej, ale to neví nikdo.
Nikdo nemůže určit, co je správný a co ne.
Lidi prostě jednají určitym způsobem a každej
podle svejch měřítek správnosti.

Tak jsem tady.
Změnil si mě.
Vystoupila jsem z davu.
A pronášim svoje nicotný složitý myšlenkový
pochody jako by byly proslovem spojenym
s nějakou velkou revolucí, která se zapíše
do historie.

Chtěla bych stejně úcty jako jiný.
A pochopení.
Při skvělý příležitosti ti dávam poznat
svojí tvrdohlavost.
A bude trvat tak dlouho dokud si
neřekneš: Aha, tak proto.

Děkuju za pozornost.

Waka Waka žirafa

9. července 2016 v 20:24 Kecy o h...hmm
Vážně nevim, čim to je, že o mě jeví zájem jenom namakaný
a plešatý gorily nad 26 let, ale když mi jedna taková včera
zájem projevovala a povšimla si toho i jedna milostslečna,
kterou znam jenom ne dost dobře, z ne dost dobrejch pověr,
tak se ke mně naklonila přes barovou židličku, udělala bleskurychlou
100% důvěryhodnou analýzu mý osobnosti přes mý oči:
"Zelený? Zelený!", natočila se zpátky ke gorile a: "Tu neber, je falešná."

No, holka a já jsem Jára guru, co se čas od času schovává na Filipínách
a cejtim tvoje plesnivý čakry.

Z tajnejch zdrojů jsem byla informována, že se Vrba očistil od špatností,
nevim nakolik to udělal kvůli mně a nakolik kvůli svejm vlastnim zásadám,
ale oboje je dobrý...
Všechno je teď tak nějak spravený a na svym místě.
Což znamená, že je všechno špatně, ale to bude vždycky stejný,
teda, vždycky špatně, ale pokaždý jinym způsobem.
Mezi nim a mnou se to otočilo o 360 stupňů...
Teda hlavně jeho chování.
Což mě děsí, možná proto, že jsem věděla už někdy na začátku, že to
takhle dopadne.
Dostanu se pod kůži každýmu a to mě taky děsí.

To on se mnou teď polemizuje a předhazuje svý iracionální myšlenkový
pochody, chce slyšet pravdu a ukazuje nejistotu.
Kdybych měla popsat svoji povahu, nejvýstižnější by bylo asi to, že
se vždycky chovam, co nejvíc protipólně ve srovnání s druhou osobou.
Jo tak nějak.
Jsem tu od toho, abych lidi nejspíš doplňovala.
Takže já teď musim jevit nezájem, nechat se doprošovat a přijímat
jeho přizpusobování?
Upřímně se mi tahle role moc nelíbí, ale nezbejvá mi nic jinýho.
A taky se mi nelíbí jak je hmatatelný to dusno kolem mě při pocitu,
že jsem začla bejt důležitá, nebo že začíná vycházet najevo, že jsem důležitá
pro někoho, kdo ukáže svý city ztěží i sám sobě.

Kurva.

Tak. Ohledně tohohle už bych radši držela hubu.
Protože přemejšlení věci zhoršuje, ehm, některý žejo,
a u mě to platí dvojnásob.

To co by bylo pro jiný jak prd do větru, je pro mě výkon hodnej
ocenění zlatejma medailema posázenýma drahokamy, jednorožčim prachem
a ptakopysčíma perlama.

S fňukánim a černýma myšlenkama jsem prostě přestala, protože mě to
jednoduše sere, všechno tady je zasraná výzva a to je dobře.
Přišla jsem si jako příliš velkej slaboch na to, abych pokračovala dál tak,
jak většinu předešlýho času.
Čimž samozřejmě netvrdim, že mi tohle vydrží šťastně až do smrti.

Hrozně se mi líbí způsob jakym se zobrazujou hinduistický bohové.
A taky ošuntělý zežloutlý plakáty s anatomií člověka.
Otevřený tělo vystavující veškerý svoje chytře poskládaný orgány.
Působí to na mě jako tetris, připomíná mi to základku, díky našemu zatuchlýmu,
ale útulnýmu a tajemně vypadajícímu kabinetu biologie s pojízdnym kostlivcem,
připomíná mi to Otevřenou zlomeninu srdečního svalu a fascinuje mě, že to
zobrazuje všechno, co vlastně jsme.

Hm.

Naléhající P., která chce každej den někam chodit "se bavit".
Synovec, kterej tu sakra bude smrdět už sedmej den. Zejtra odjíždí.
Jasně, a za pár dní je tu znova.
A zrovna sedí vedle mě a já si nejsem jistá jestli za pět minut exploduju
nebo ho probodnu nejbližšim ostrym předmětem díky jeho zasranejm
dotazum jestli si s nim náhodou nebudu ještě hrát a nepovim mu,
co tam jako píšu.
Rodiče. Ne že by bylo něco, co bych jim měla právo vyčítat, nijak
mě neotravujou.
Ale žijou. V tom. Samym. Domě. Jako já.
A dejchaj stejnej vzduch.

Nechci bejt někde s někym, ani sama.
Chci bejt doma, kreslit, číst, poslouchat hudbu a učit se na kytaru,
občas jít někam fotit nebo jet na kole,
protože tohle mě teď momentálně baví a mam plný zuby lidí.
A nevim, co by na mym programu měl měnit fakt, že jsou dva
měsíce volna.

A s P. ...
No ta nemá žádný jiný kámoše, který by mohla někam vytáhnout,
než mě. Ne že bych to myslela špatně, jsem na tom jenom asi o
člověka nebo dva líp než ona.
A chápu, že je na hovno, když její jediná kamarádka se kterou
chce každej den něco dělat nemá věčně náladu.

Jasně, jasně.

A teď se na to podívejme z trochu jinýho úhlu.
Nenávidim, když se lidi scházej jenom, protože se ukrutně
nudí a nemaj nic jinýho na práci.
Stejně se pak změní akorát to, že se všichni nudí zase, ale hromadně,
protože prostě neni správná nálada.
Pokud vim v životě jsem nikomu nenapsala
ani nešla za někym jenom tak z nudy, ale protože jsem
tu osobu prostě chtěla vidět, měli jsme něco naplánovaný
nebo byla dobrá nálada.
Navíc P. je jedinej člověk se kterym se znam tak dlouho a máme
si téměř pořád co říct.
Ale přijde mi vážně nemožný, aby si lidi měly den co den po dobu
šesti let co povídat.
U mě s P. se to projevuje tak, že se čas od času vyskytujou
období, kdy se spolu prostě nudíme a nenapadá mě nic logičtějšího
než se aspoň jeden stupidní tejden nevídat.
Jenomže ne.
Nevim jestli si ona všimne toho, že se "něco" změnilo, ale já sakra jo
a při obdobích, kdy se nudíme mi stejně každej den píše, furt se snaží
něco vymyslet a co? Stejně je to furt to samý.
Čimž všechno akorát zhoršuje, protože mě pak začíná pěkně srát,
moje nálada je tim pádem věčně na bodu mrazu a překvapivě to
nezvedá na jinou úroveň ani tu zábavu.
A za ty kecy o jejich snech, který nikdy v životě neuskuteční
nebo pokud jo, určitě to nebude zejtra, bych jí zabíjela.
Všichni sakra mluvte o svejch snech. Nemam nic proti snum,
proti velkolepejm plánum, který se ostatnim můžou zdát nereálný.
Mam je taky, ale nemluvim o nich v jednom kuse, rozhodně bych
se neurazila, kdyby se mi někdo za návrh na přestěhování se do
New Yorku vysmál, když to navrhuju v situaci, kdy nemam ani
zasranou vindru, zasranou myšlenku, ukončenou školu, nešetřim,
a pořád o věcech jenom mluvim a nekonám.

Veškerý mý, ať už sponntání nebo víc promyšlený návrhy
k podnikání všelijakejch činností, který se daly uskutečnit v nejbližší době,
se mnou P. nikdy schopná uskutečnit nebyla, ale jo jasně jdem přemejšlet
nad tim jak vzkřísíme z mrtvejch všechny Tyranosaury, pak poletíme do
vesmíru, unesem odtud veškerý živočišný druhy, který potkáme a pak
je do píči s těma Tyranosaurama spáříme.

Víte jak dlouho už čekam na to až si přiveze kolo z chaty, abysme mohly
někam vyrazit?

A ano, nejsem úplně bezchybná kamarádka, ale občas myslim, že mam
důvod k tomu se nasrat.
Takže nasrat.

Z donucení

5. července 2016 v 0:24 Kecy o h...hmm
Nemusíme bejt superhrdiny,
abysme měli dvojí životy.
Stačí odvrácená strana naší mysli.

Píšu v prvním pádě množnýho čísla,
abych nepoutala tolik pozornosti na sebe.
Jaký mam šance na úspěch,
ve virtuální místnosti, kde jsem naprosto sama?

Píšu, protože se mi nechce
a protože se cejtim relativně v pohodě
a protože bych neměla.
Stačí na chvíli zavřít oči, abysme
dokázali zapomenout, že v pohodě
to neni.
Stačí vidět jenom stavění bunkru,
obrázek z křídy na chodníku, kytaru,
útržky vět s kámošema, letní den.

Knížky, rozdělaný obrázky, útulno.

Dobrý ne?

Moje odvrácená strana je zablokovaná,
ale dere se na povrch.

Kolik existuje pohledů na věc.
Takže pesimisti mají hlavu zlámanou?

Společnost mi dělá Goldoni, tvrdá matrace
a šerá každodenní chodba, působící neznámě.

Znáte to?
Když si prohlídnete starý známý prostředí
očima návštevníka, očima, který ho vidí poprvý?

Očima, který vnímaj tu rodinnou atmosféru,
klid a pohodu, očima, který neviděli, co se
tu odehrálo, když tu nebyly?

Jsem...
Nejdou mi psát básničky.

Neexistuje tolik pocitů a způsobů jak je
popsat, aby mělo pořád dokola smysl je
popisovat.

Chtěla jsem hrozně moc vyložit, jakej
byl ten pohled v altánu, když pršelo,
ale neni to zneuctění?

Chtěla jsem to zaznamenat, než mi
vyprchá z hlavy poslední zbytek toho dojmu.
A přitom už pomalu vyprchával a já nevim
jestli pro mě bude jeden jedinej pohled,
kterej si budu pořád, ikdyž rozmazaně,
pamatovat pokrytej příjemnym patosem,
když už prostě nejde vrátit zpátky určitou
uvědomělost toho, že veškerý nadpozemský
pocity týkající se druhýho pohlaví jsou
zapříčiněný něčim tak trapnym jako je
posranej chtíč.

To je celý.
Zapíchejte si a zmizí vám motýlci,
šimrání, zrychlenej tlukot, růžový brejle,
dětský iluze, představy o jednorožcích,
třes, nevinná nervozita a nevimco všechno.

Ale tim netvrdim, že si tý chvíle nevážim,
že si nevážim, jakejchkoli jinejch chvil,
třeba když od něj s P. odcházíme
potom, co jsme hráli wormsíky (jů, wormsíci)
a potom, co to byl vůbec fajn večer
a já rozeznam pohled od pohledu.
Ten normální od smutnýho, když říkam papa
a bez obejmutí na rozloučenou kolem něj
procházim (v tý sukni, ve který kdybych viděla
samu sebe taky bych za sebou smutně koukala,
protože jo, sekne mi to, haha) a vim, že stejně
i za timhle nenápadnym pohledem je chtíč,
ale i něco tak skvělýho, ikdyž ohranýho a
směšnýho jako náklonost a trochu tý blbý něhy..
A tak.


Hele to je jedno, nedokážu psát a už vůbec ne mluvit
o hezkejch věcech, o hezkejch věcech se vesměs psát nemá.
Hezký věci jsou křehký a těžko polapitelný,
neměly by se zachycovat, jsou jako motýli,
moh by se jim až moc lehce setřít pyl z křídel.
Nebo tak něco.

Hezký věci se maj vychutnávat, nemaj se přiznávat,
nemá se o nich mluvit, nemaj se moc dávat najevo,
nemaj se vracet a už vůbec ne analyzovat.
Protože vždycky je za tim nějakej pud.
Toť vše a žádná romantika ani šlechetnost.


Hezký věci tu prostě jsou a dějou se.
I oni tu jsou a dějou se.
To "i" je tam dost podstatný.

Kamarádi se nemají objímat.
Kamarádi tu taky někdy (možná) jsou,
ale nehrabte na ně, nedělejte takový ty milý
gesta, mějte je rádi, ale nehlaďte je, nevyznávejte
jim svý city.

Teda je mi to fuk. Dělejte si co chcete.
Ale já tohle nenávidim.
Buďte s nima, dělejte pro ně všechno,
ale k čemu všechny ty krásný projevy?

Mě je z nich na nic.

Nenávidim ubrečený, dojatý holky,
který jsou rádi, že vás viděj.

Slzy dojetí patří mezi ty hezký věci,
který tu prostě jsou a dějou se.
Neříkam, aby se přehlížely,
ale divadýlkem a upozorňovánim se
veškerý kouzlo zruší.

A přitom, nejsem nějak uzavřená,
pocity dávam najevo tak nějak...
Normálně. Ani moc ani málo.

Jestliže působim před někym přecitlivěle,
nebo se s někym ráda objímam,
je to vždycky kluk.
A i to má svý logický vysvětlení.

Sejde se určitá chemie, vnímam tu
osobu jako svýho ochránce, zahraju
si pro jednou na něžný pohlaví...
No a většinou to skončí píchánim.

Ale proč bych měla objímat kamarády
nebo kamarádky, pokud nejsme
v situaci, která si to vyžaduje fakt nevim.

Nebo proč bych měla... Objímat svoje spolužáky
před prázdninama, ikdybysme se zbožňovaly
jak sakranenapadáměžádnýpřirovnání, tak
za dva měsíce se uvidíme, kurva, co
na sebe budem hrabat?

Možná to zní, že si snažim hrát na drsňačku,
ale prostě tohle jenom nechápu, nechápu
to ani jako extrémně přecitlivělej pitomec,
kterej když si někoho nechá přirůst k srdci
udělal by pro něj všechno.

Ale nesahejte na mě (pokud nejste kluk,
co hezky voní a má dobře tvarovaný lícní kosti).

Tak.
Pravidelná dávka výblitků přidělena.