Asi jsem fakt dobrá

14. června 2016 v 11:19 |  Kecy o h...hmm
Jsem, protože jsem ho nějakym způsobem donutila říct přesně to, co jsem potřebovala
slyšet, aniž by si všimnul.
A poprvý si kvůli tomu nepřijdu jako vypočítavá chladná svině,
co se žene za svym vlastnim blahem. A pak jsem urazila tu jeho slavnou ješitnost,
tak opěvovanou, tak typickou pro všechny "chlapy", ne?
Teda já na takovýhle věci nejsem. Na ty feministický řeči kolem chlapů,
že potřebujou ženskou, jinak jsou v životě ztracený, že jsou to slaboši,
že potřebujou chválit, vychovávat, hlídat, kontrolovat.
A pak třeba to, že jsou všichni do jednoho stejně ješitný.

Ale je fakt, že u každýho kluka, kterýho znam se zatim nějaká ta známka
ješitnosti vynořila. Ale spíš mi ukažte na člověka (bez ohledu na pohlaví),
kterej se někdy neprojeví jako ješita. Všichni potřebujem nějak krmit svoje
ega a všichni si zakládáme na nějakejch svejch dobrejch
rysech a někdy je i přeceňujem.

On si asi konkrétně myslí, že jeho laskavý slovo si nezaslouží jen tak někdo a že když
už tim laskavym slovem do někoho investuje, dotyčnej by měl bejt blahem bez sebe,
měl by ho opěvovat, měl by si uvědomit jaký pocty se mu právě dostalo.
Asi jsem se projevila málo vděčně, no řekla bych, že z mejch zásob vděčnosti byla
nedávno vyčerpaná poslední kapka. Jestli je teda vděčnost v kapalnym skupenství.
Kdo ví.

No, kapitola je uzavřená. Nikdy nic nesliboval, nikdy nepopíral svojí debilitu,
nikdy nechtěl, aby to došlo až sem. Stačilo málo, abysme spolu mohli mít
to něco divnýho a hrozně složitýho a mohlo to bejt dobrý, mohli jsme se poznávat,
rozumět si a doplňovat se čim dál tim víc a líp než na začátku.
Jestli mi někdy vysvětlí nakolik byly jeho zmrdočinny vedený vědomim
a nakolik jeho skrytym manipulátorskym na pudech založenym neviditelnym našeptávačem
se kterym prostě nemoh nic udělat ještě nevim, ale něco popřít nemůžu,
je to hrozně hodnej kluk - a taky hroznej zmrd.

Mezi chutí zemřít a zasouvánim si pilulky proti vaginální mykóze se stalo pár věcí,
který mi zlepšili náladu.


Teď zas dlouho nepoznam nikoho s kym bych si začla. Obzvlášť, když jsem došla do
toho divnýho bodu. Spousta lidí jsou asi nešťastný z toho, že prostě nemůžou najít nikoho,
kdo by s nima "procházel životem".
Já potřebuju najít někoho, kdo nikoho takovýho nehledá.
Někoho, kdo si bude držet odstup, ale nebude to bezcitnej hajzl, kterýmu jde jenom o sex.
Někoho, kdo dokáže snít, ale taky realizovat. Někoho, kdo nebude posranej sluníčkář,
bude nasranej z existence, zklamanej stejně jako já, zničenej, neurotickej, ale kdo neuvidí
všechno vždycky tak černě, občas se promění i ve flegmatika a šílence, kterej se dokáže
nade všechno povznést a zvysoka se na to vysrat.
Někoho dlouhodobýho, kdo ke mně přilne jako já k němu, ale žádná vážná známost.
Někoho, kdo se bude bát a jen tak se mi neodevzdá, ale bude se mi odevzdávat, pomalu,
nepozorovaně, přirozeně.
Tak abych si na to zvykla, aby mě to nevyděsilo, abych to přijala a uměla se s tim vyrovnat.
A hlavně, a to je nejdůležitější - někoho, kdo bude mít dlouhý vlasy nebo dredy.
Nechci toho tak moc ne? Haha.

Abyste mě chápali.
Nepotřebuju nutně někoho s kym bych něco musela mít. Ale je to dost fajn ne?
Poznat někoho, kdo vám zahraje na strunu. Hlavně, k čemu taky život je, že jo?
Vztahy, hlavně ty mezi opačnym pohlavim beru tak trochu jako experimenty.
Poznávam díky nim sebe i ty ostatní. Baví mě pak sama před sebou porovnávat,
kdo jakej je nebo byl, brát si z toho zkušenosti, uvědomit si jak na koho působim,
jak kdo působí na mě, jak reagujeme na různý situace.
Mmmm. Jo, rochnim se v tom.

Všichni jsme děti. Ikdyž v určitym věku musíme předstírat, že to tak neni
a ikdyž tomu některý třeba i věří. A důkazy toho jsou všude kolem.
Kdybysme nebyly všichni jenom děti, ustrašený a ztracený, seděla bych jinak s
P. ve dvě ráno v bytě 32tiletýho týpka a bavila bych se s nim o jeho životě,
bejvalkách a kámoších? Dělal by nám hranolky a pak nás pustil jen tak domu
s gumovou kačenkou jako upomínkovym předmětem a vypitou whisky na stole?
Přerostlý děti, co se občas potřebujou ujistit, že dospělost je jenom iluze,
kterou hrajem prostě jenom víc nebo míň přesvědčivě,
ale tam uvnitř jsme všichni posraný až za ušima.

Holky, kdybych vás chtěl znásilnit nezval bych vás přece k sobě domu.

Kdybysme nebyly všichni jenom děti, ustrašený a ztracený,
napsal by mi jinak 22tiletej kluk nesmělou ustrašenou a odzbrojující otázku
jestli jsme pořád ještě kamarádi?
Došlo mi, že vždycky, když pokládá otázku při který se cítí
zranitelně začíná ji prodlouženym a.

Aaa, dneska nic?
Aaa, jsme pořád kamarádi?

A já teď mam chuť ho trochu potrápit. Navíc musim promyslet, jak mu odpovim.
Jo, i v tomhle se rochnim. Mm, no tak, jenom malá satisfakce za to,
čim jsem si kvůli němu prošla. Kdbybych ho chtěla vážně dostat mam na to recept.
Ovšem zas tak moc ho nežeru, za druhý vlastnit někoho
je to poslední co chci a za třetí hrát si s tak pošramocenou
duší by se rovnalo černý magii.
Mlask.
Stačí mi ten pocit, že ho mam taky nakonec omotanýho kolem prstu.
A představa, že kdybych se k němu chovala, tak jak on ke mně,
naučila bych ho tim za mnou chodit a potřebovat mě, je hustá.
No, dobrý, myslim, že bohatě postačí přátelství a vidět se jednou za půl roku.

Lidi jsou fakt pošahaný.

Pod rouškou noci zjišťuju kolik věcí mě zajímá, oživuju a chci zase na Island.
Do muzea penisů. (upřímně, ne, z muzea stačily asi ty fotky).

Momentálně mam nesmírně dobrou náladu a chuť na čínskou polívku.
Den (nevimkolikátej), tak řekněme třeba první a já stále nemam kytaru.
Ale shánim jí aktivně, čestně.

Pro dnešek jsem si slíbila, že nesmim strávit tolik času na počítači.
Jsme zahlcený informacema ze všech stran a věřim,
že to přináší víc škody než užitku.
Já sama se věčně věků zajímám o tisíc věcí, nevim jestli se mam dřív dívat
na slovíčka z němčiny, číst azbuku nebo zlepšovat ájinu.
Problém je v tom, že mi nikdy nevydrží jedna činnost aspoň na pět minut.
V mý hlavě je tudíž akorát zmatek a cejtim se jako kdbybych potřebovala promazat
paměť, spustit ve svý hlavě nějakej antivirus, protože jsem přehlcená zbytečnostma.
Další otázka je, kolik z těch informací, který se k nám dostanou vůbec potřebujem?
Co je pro nás vážně důležitý?

Nemyslim si, že bysme měli mít všeobecnej přehled o světovym dění.
Kdybyste se mě zeptali jaká je teď situace v Sýrii, těžko říct, ňáká válka ne?
Kdybyste se mě zeptali na něco ohledně případu s uprchlíky. Nevim.
Co na to Putin? Je proti palmovýmu oleji?
Co Zeman navrhuje pro záchranu Schengenského prostoru?
Věříte mi, že je mi to všechno u prdele?
Věříte mi, že se nikdy nedívam na zprávy a ty, co je sledujou nutně nepovažuju
za sečtělý a uvědomělý?

Jistě, jistě, jsem zasranej ignorant. No a?
Ráda bych, aby mi jednoho dne někdo vysvětlil, co se změní, když budu vědět
o tragédiích, o tom, kdo koho povraždil a kde (nesmí bejt opomenuto, žeáno),
o kauze s Kramnym, s Pepou, Járou, Frantou, doplňte libovolné jméno.
Ano, možná si budu připadat jako správnej intelektuál, když budu mít přehled.
Ale jinak by byl fakt, že by bylo aktuální dění v mym podvědomí
mě i zbytku světa k hovnu. Kdybych s jistotou věděla, že výměnou za zájem
o kroky ministra bůhví čeho Sobotky (to je ten plešoun, ne?) by se vyhnulo
jedno dítě na Filipínách kastraci, stálo by za to se o politiky zajímat.
Ale takhle?

Mrdat.

Em. Kde jsem to skončila?
Ikdyž jako vždycky melu celkem z cesty chtěla jsem tim říct akorát to, že občas
(nebo i častějc) je lepší držet se dál od počítačů, televizí a nenechat na sebe chrlit
informace.

Víte, nikdy jsem nenarazila na inspirativnějšího spisovatele než je Coelho.
A nikdy jsem nenarazila na nikoho, kdo by ztratil bichli jako je Stařec a moře.
No, já to dokázala.

A dneska mi pravděpodobně po roce odpustil pan Vzdálenej.
Teda odpustil mi už před rokem, pak to vzal zpátky... No, víte co.
Vztahy malejch kriplů.
Fascinuje mě s jakou nápadností a okamžitostí jsou v mym životě nahrazený
odcházející (nebo na jiný posty ustupující) postavy.

A zdá se mi to správně vyvážený. Zdá se mi to fér. Zdá se mi to možná až
podivně milosrdný.


No nic, mrdat vás, mrdat mě a všechno kolem.

A pochcat všechny lampiony.

Benzinem.

V jedný místnosti s nevinnym koťátkem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 12. července 2016 v 6:09 | Reagovat

Pochcat benzinem sebe je nej - a pak se zapálit. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama