A co svět tam venku?

23. června 2016 v 21:41 |  Kecy o h...hmm
Mam v sobě dva hlasy, který vedou válku.
Hlas, kterej se ve mně vypěstoval díky vyrůstání ve společnosti,
se všema těma pravidlama, předsudkama, očekáváním v těch a oněch
situacích.

A hlas přirozenosti.

Kdybych poslouchala hlas společnosti stala bych se prostě tim, čim
je většina. A abyste to nepochopili špatně, mě je upřímně jedno
jestli jsem součást většiny nebo jakejsi extrémně unikátní úkaz
jednorožce dvourohýho.
Patřit do stáda je totiž stejně nevyhnutelný, stádo pohlcuje tim víc,
čim víc projevujeme snahu se z něj vymanit.

Jde o to, že hlasu společnosti se nedá věřit, neni řešenim, neni
odpovědí.

Poslouchat hlas společnosti, byla bych spokojená, takovym tim
šedym, zatuchlym, smrdutym způsobem, jako všichni kolem.
Neměla bych nic a přitom všechno.
Mohla bych bejt sehraná se společností a stěžovat si na to,
na co její zbytek.
Zapomněla bych na "hloupý" otázky, který si pokládam teď,
zapomněla bych na duševní svět a už vůbec bych si nevzpomněla
na něco takovýho jako je smysl čehokoli.

Byla bych jenom zničená, ale zvládnutelnym způsobem,
zničená, protože bych přestala přemejšlet o podstatě
věcí, protože bych se stala strojem, kterej má kolem sebe lidi,
povinnosti a úkoly za který je zodpovědnej.

No...
A kdybych poslouchala hlas přirozenosti.
Nedělala bych pravděpodobně vůbec nic.
A když už, byl by to opak toho, co se ode mě očekává.
A víte co, k tomu už asi nemusim nic dodávat.

P. i Vrba, který už byly vyflusnutý do "dospěláckýho"
života a tak nějak se v tom plácaj jsou podle měřítek
společnosti trosky.
Nemáte ambice, plány, sny, směr - nemáte budoucnost.
A ty trosky nemyslim ani v nejmenšim slova smyslu zle.
Pravidla společnosti totiž nejsou ani zdaleka to jediný
podle čeho bychom se měli řídit.
Jedinej důvod proč se děsim toho, že na tom budu
za pár let stejně jako ty dva (a je to hodně pravděpodobný
pokud se nerozhodnu pro tu šedou, zatuchlou a smrdutou
spokojenost) je ten, že vim jak na to bude reagovat muj
vnitřní hlas společnosti.
Jenom díky jeho reakcím si budu připadat ménněcená,
neúspěšná, neschopná.
Ale proč? Proč by ty, co nemají peníze, nechtějí partnera,
děti a žijou ze dne na den měli bejt horší než ostatní?
Snad každej by odpověděl, že takový lidi přece nejsou horší,
ale co si o tom myslí vaše podvědomí?
Jsou horší.
Co si o tom myslí moje podvědomí?
Jsou horší.

A já nevim, co s tim.
Mam se stát ukázkovym jednotlivcem ze společnosti,
kterej dělá to co ostatní jenom, aby utišil vyčítavej
hlas, kterej mu našeptává, že je nula?
Mam se stát něčim proti čemu je muj vlastní vnitřní
hlas jenom, abych se necítila špatně a mohla se občas
ukonejšit přidánim se k dalším stěžovatelům, se stejnýma
právama, povinnostma, problémama?

Víte, když sama sobě takhle podám "společensky přijatelnýho
jedince" a porovnám ho s "troskou", zdá se mi, že slovo
troska ztrácí svuj hanebnej význam, zdá se mi, že chápu
cikány, sociálně nepřizpůsobivý, feťáky, squattery...

A hustý je, že timhle způsobem přemejšlení jsem se postupně
dostala k zjištění, že mnohem víc chápu zločince než "šťastný" rodinky.

Což je zvláštní.
A blbý.
Protože tyhle myšlenkový pochody ke mně patřej, nedokážu se od nich
odpoutat a ani nechci, protože přece... Nejsou tak nelogický, nepochopitelný...
Nebo snad jo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 24. června 2016 v 5:20 | Reagovat

Ne, já se proflákal životem jako šlapka na světě bez chodníků do absolutního dna a i tam mi říkali, že jsem fajn borec. :D

2 ang ang | Web | 24. června 2016 v 18:43 | Reagovat

tohle znám, no jo. "nevim jestli chci práci nebo revoluci," řekl někdy někdo.

ale asi bych radši tu společensky přijatelnější cestu. ne že bych tak byla šťastnější, spíš už je mi blbý přidělávat problémy svýmu okolí. (rodiče se se mnou natrápili dost.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama