Červen 2016

Pop, pop

28. června 2016 v 13:27 Na památku


V noci, když člověk nespí, starosti se množí, nafukují se, zvětšují, až tak, že s postupujícím
časem se v dalších dnech propadají do temnot, to nejhorší se mění ve skutečnost, pak
už se nic nezdá možné, překonatelné, nic už se nezdá v pohodě. Nespavost je temná
tvář představivosti. Já ty skryté temné chvíle znám. Ráno se člověk probudí otupělý,
katastrofické scénáře ti připadají ulítlé, den vzpomínku na ně vymaže, vstaneš, umeješ se
a řekneš si, nějak to dopadne. Někdy ale noc přizná barvu, někdy odkryje tu jedinou
pravdu: čas plyne a věci už nikdy nebudou tak jak byly.

No a já, Delphine de Vigan

A já k tomu říkam: Přesně tak.



A co svět tam venku?

23. června 2016 v 21:41 Kecy o h...hmm
Mam v sobě dva hlasy, který vedou válku.
Hlas, kterej se ve mně vypěstoval díky vyrůstání ve společnosti,
se všema těma pravidlama, předsudkama, očekáváním v těch a oněch
situacích.

A hlas přirozenosti.

Kdybych poslouchala hlas společnosti stala bych se prostě tim, čim
je většina. A abyste to nepochopili špatně, mě je upřímně jedno
jestli jsem součást většiny nebo jakejsi extrémně unikátní úkaz
jednorožce dvourohýho.
Patřit do stáda je totiž stejně nevyhnutelný, stádo pohlcuje tim víc,
čim víc projevujeme snahu se z něj vymanit.

Jde o to, že hlasu společnosti se nedá věřit, neni řešenim, neni
odpovědí.

Poslouchat hlas společnosti, byla bych spokojená, takovym tim
šedym, zatuchlym, smrdutym způsobem, jako všichni kolem.
Neměla bych nic a přitom všechno.
Mohla bych bejt sehraná se společností a stěžovat si na to,
na co její zbytek.
Zapomněla bych na "hloupý" otázky, který si pokládam teď,
zapomněla bych na duševní svět a už vůbec bych si nevzpomněla
na něco takovýho jako je smysl čehokoli.

Byla bych jenom zničená, ale zvládnutelnym způsobem,
zničená, protože bych přestala přemejšlet o podstatě
věcí, protože bych se stala strojem, kterej má kolem sebe lidi,
povinnosti a úkoly za který je zodpovědnej.

No...
A kdybych poslouchala hlas přirozenosti.
Nedělala bych pravděpodobně vůbec nic.
A když už, byl by to opak toho, co se ode mě očekává.
A víte co, k tomu už asi nemusim nic dodávat.

P. i Vrba, který už byly vyflusnutý do "dospěláckýho"
života a tak nějak se v tom plácaj jsou podle měřítek
společnosti trosky.
Nemáte ambice, plány, sny, směr - nemáte budoucnost.
A ty trosky nemyslim ani v nejmenšim slova smyslu zle.
Pravidla společnosti totiž nejsou ani zdaleka to jediný
podle čeho bychom se měli řídit.
Jedinej důvod proč se děsim toho, že na tom budu
za pár let stejně jako ty dva (a je to hodně pravděpodobný
pokud se nerozhodnu pro tu šedou, zatuchlou a smrdutou
spokojenost) je ten, že vim jak na to bude reagovat muj
vnitřní hlas společnosti.
Jenom díky jeho reakcím si budu připadat ménněcená,
neúspěšná, neschopná.
Ale proč? Proč by ty, co nemají peníze, nechtějí partnera,
děti a žijou ze dne na den měli bejt horší než ostatní?
Snad každej by odpověděl, že takový lidi přece nejsou horší,
ale co si o tom myslí vaše podvědomí?
Jsou horší.
Co si o tom myslí moje podvědomí?
Jsou horší.

A já nevim, co s tim.
Mam se stát ukázkovym jednotlivcem ze společnosti,
kterej dělá to co ostatní jenom, aby utišil vyčítavej
hlas, kterej mu našeptává, že je nula?
Mam se stát něčim proti čemu je muj vlastní vnitřní
hlas jenom, abych se necítila špatně a mohla se občas
ukonejšit přidánim se k dalším stěžovatelům, se stejnýma
právama, povinnostma, problémama?

Víte, když sama sobě takhle podám "společensky přijatelnýho
jedince" a porovnám ho s "troskou", zdá se mi, že slovo
troska ztrácí svuj hanebnej význam, zdá se mi, že chápu
cikány, sociálně nepřizpůsobivý, feťáky, squattery...

A hustý je, že timhle způsobem přemejšlení jsem se postupně
dostala k zjištění, že mnohem víc chápu zločince než "šťastný" rodinky.

Což je zvláštní.
A blbý.
Protože tyhle myšlenkový pochody ke mně patřej, nedokážu se od nich
odpoutat a ani nechci, protože přece... Nejsou tak nelogický, nepochopitelný...
Nebo snad jo?

Úvaha

19. června 2016 v 3:47 Kecy o h...hmm
Nebojim se.
Ne Vrby, ne lidí, ne výzev, ne pokušení, ne obtížnosti voleb, ne budoucnosti,
ne zkušeností, ne závazků, ne zodpovědnosti, ne stereotypu, ne života.

Jenom se bojim. Mam panickej strach.
Ze sebe.
A kvůli strachu ze sebe samotný mam strach prakticky ze všeho.
Kvůli strachu, kterej plyne ze mě.
Všechno je jenom o nás samotnejch.
Když nebudeme mít strach ze sebe, nebudeme mít strach z ničeho.

A neměli bychom se pokoušet mít někoho rádi, když nemáme rádi
sebe, protože potom budou ve skutečnosti všechny city k ostatním
jenom prázdný schránky a v jejich koutech se najde pomálu tý samý
nenávisti, kterou chováme vůči sobě.

Ale jak to udělat?
Když je jako cigára a já se neumim zbavovat zlozvyků.

Vydobýt

18. června 2016 v 13:24 básník jak zmrd
6 ráno, všude živý mrtvoly a holý zadky,
u Penny kdosi složil svý tělo, zvratky,
řev, strniště, předehry mezi stánky,
kocovinu prodávaj ranní červánky.

Apokalypsa propůjčila nám svou tvář,
z dekadence máme svatozář.

Asi jsem fakt dobrá

14. června 2016 v 11:19 Kecy o h...hmm
Jsem, protože jsem ho nějakym způsobem donutila říct přesně to, co jsem potřebovala
slyšet, aniž by si všimnul.
A poprvý si kvůli tomu nepřijdu jako vypočítavá chladná svině,
co se žene za svym vlastnim blahem. A pak jsem urazila tu jeho slavnou ješitnost,
tak opěvovanou, tak typickou pro všechny "chlapy", ne?
Teda já na takovýhle věci nejsem. Na ty feministický řeči kolem chlapů,
že potřebujou ženskou, jinak jsou v životě ztracený, že jsou to slaboši,
že potřebujou chválit, vychovávat, hlídat, kontrolovat.
A pak třeba to, že jsou všichni do jednoho stejně ješitný.

Ale je fakt, že u každýho kluka, kterýho znam se zatim nějaká ta známka
ješitnosti vynořila. Ale spíš mi ukažte na člověka (bez ohledu na pohlaví),
kterej se někdy neprojeví jako ješita. Všichni potřebujem nějak krmit svoje
ega a všichni si zakládáme na nějakejch svejch dobrejch
rysech a někdy je i přeceňujem.

On si asi konkrétně myslí, že jeho laskavý slovo si nezaslouží jen tak někdo a že když
už tim laskavym slovem do někoho investuje, dotyčnej by měl bejt blahem bez sebe,
měl by ho opěvovat, měl by si uvědomit jaký pocty se mu právě dostalo.
Asi jsem se projevila málo vděčně, no řekla bych, že z mejch zásob vděčnosti byla
nedávno vyčerpaná poslední kapka. Jestli je teda vděčnost v kapalnym skupenství.
Kdo ví.

No, kapitola je uzavřená. Nikdy nic nesliboval, nikdy nepopíral svojí debilitu,
nikdy nechtěl, aby to došlo až sem. Stačilo málo, abysme spolu mohli mít
to něco divnýho a hrozně složitýho a mohlo to bejt dobrý, mohli jsme se poznávat,
rozumět si a doplňovat se čim dál tim víc a líp než na začátku.
Jestli mi někdy vysvětlí nakolik byly jeho zmrdočinny vedený vědomim
a nakolik jeho skrytym manipulátorskym na pudech založenym neviditelnym našeptávačem
se kterym prostě nemoh nic udělat ještě nevim, ale něco popřít nemůžu,
je to hrozně hodnej kluk - a taky hroznej zmrd.

Mezi chutí zemřít a zasouvánim si pilulky proti vaginální mykóze se stalo pár věcí,
který mi zlepšili náladu.


Teď zas dlouho nepoznam nikoho s kym bych si začla. Obzvlášť, když jsem došla do
toho divnýho bodu. Spousta lidí jsou asi nešťastný z toho, že prostě nemůžou najít nikoho,
kdo by s nima "procházel životem".
Já potřebuju najít někoho, kdo nikoho takovýho nehledá.
Někoho, kdo si bude držet odstup, ale nebude to bezcitnej hajzl, kterýmu jde jenom o sex.
Někoho, kdo dokáže snít, ale taky realizovat. Někoho, kdo nebude posranej sluníčkář,
bude nasranej z existence, zklamanej stejně jako já, zničenej, neurotickej, ale kdo neuvidí
všechno vždycky tak černě, občas se promění i ve flegmatika a šílence, kterej se dokáže
nade všechno povznést a zvysoka se na to vysrat.
Někoho dlouhodobýho, kdo ke mně přilne jako já k němu, ale žádná vážná známost.
Někoho, kdo se bude bát a jen tak se mi neodevzdá, ale bude se mi odevzdávat, pomalu,
nepozorovaně, přirozeně.
Tak abych si na to zvykla, aby mě to nevyděsilo, abych to přijala a uměla se s tim vyrovnat.
A hlavně, a to je nejdůležitější - někoho, kdo bude mít dlouhý vlasy nebo dredy.
Nechci toho tak moc ne? Haha.

Abyste mě chápali.
Nepotřebuju nutně někoho s kym bych něco musela mít. Ale je to dost fajn ne?
Poznat někoho, kdo vám zahraje na strunu. Hlavně, k čemu taky život je, že jo?
Vztahy, hlavně ty mezi opačnym pohlavim beru tak trochu jako experimenty.
Poznávam díky nim sebe i ty ostatní. Baví mě pak sama před sebou porovnávat,
kdo jakej je nebo byl, brát si z toho zkušenosti, uvědomit si jak na koho působim,
jak kdo působí na mě, jak reagujeme na různý situace.
Mmmm. Jo, rochnim se v tom.

Všichni jsme děti. Ikdyž v určitym věku musíme předstírat, že to tak neni
a ikdyž tomu některý třeba i věří. A důkazy toho jsou všude kolem.
Kdybysme nebyly všichni jenom děti, ustrašený a ztracený, seděla bych jinak s
P. ve dvě ráno v bytě 32tiletýho týpka a bavila bych se s nim o jeho životě,
bejvalkách a kámoších? Dělal by nám hranolky a pak nás pustil jen tak domu
s gumovou kačenkou jako upomínkovym předmětem a vypitou whisky na stole?
Přerostlý děti, co se občas potřebujou ujistit, že dospělost je jenom iluze,
kterou hrajem prostě jenom víc nebo míň přesvědčivě,
ale tam uvnitř jsme všichni posraný až za ušima.

Holky, kdybych vás chtěl znásilnit nezval bych vás přece k sobě domu.

Kdybysme nebyly všichni jenom děti, ustrašený a ztracený,
napsal by mi jinak 22tiletej kluk nesmělou ustrašenou a odzbrojující otázku
jestli jsme pořád ještě kamarádi?
Došlo mi, že vždycky, když pokládá otázku při který se cítí
zranitelně začíná ji prodlouženym a.

Aaa, dneska nic?
Aaa, jsme pořád kamarádi?

A já teď mam chuť ho trochu potrápit. Navíc musim promyslet, jak mu odpovim.
Jo, i v tomhle se rochnim. Mm, no tak, jenom malá satisfakce za to,
čim jsem si kvůli němu prošla. Kdbybych ho chtěla vážně dostat mam na to recept.
Ovšem zas tak moc ho nežeru, za druhý vlastnit někoho
je to poslední co chci a za třetí hrát si s tak pošramocenou
duší by se rovnalo černý magii.
Mlask.
Stačí mi ten pocit, že ho mam taky nakonec omotanýho kolem prstu.
A představa, že kdybych se k němu chovala, tak jak on ke mně,
naučila bych ho tim za mnou chodit a potřebovat mě, je hustá.
No, dobrý, myslim, že bohatě postačí přátelství a vidět se jednou za půl roku.

Lidi jsou fakt pošahaný.

Pod rouškou noci zjišťuju kolik věcí mě zajímá, oživuju a chci zase na Island.
Do muzea penisů. (upřímně, ne, z muzea stačily asi ty fotky).

Momentálně mam nesmírně dobrou náladu a chuť na čínskou polívku.
Den (nevimkolikátej), tak řekněme třeba první a já stále nemam kytaru.
Ale shánim jí aktivně, čestně.

Pro dnešek jsem si slíbila, že nesmim strávit tolik času na počítači.
Jsme zahlcený informacema ze všech stran a věřim,
že to přináší víc škody než užitku.
Já sama se věčně věků zajímám o tisíc věcí, nevim jestli se mam dřív dívat
na slovíčka z němčiny, číst azbuku nebo zlepšovat ájinu.
Problém je v tom, že mi nikdy nevydrží jedna činnost aspoň na pět minut.
V mý hlavě je tudíž akorát zmatek a cejtim se jako kdbybych potřebovala promazat
paměť, spustit ve svý hlavě nějakej antivirus, protože jsem přehlcená zbytečnostma.
Další otázka je, kolik z těch informací, který se k nám dostanou vůbec potřebujem?
Co je pro nás vážně důležitý?

Nemyslim si, že bysme měli mít všeobecnej přehled o světovym dění.
Kdybyste se mě zeptali jaká je teď situace v Sýrii, těžko říct, ňáká válka ne?
Kdybyste se mě zeptali na něco ohledně případu s uprchlíky. Nevim.
Co na to Putin? Je proti palmovýmu oleji?
Co Zeman navrhuje pro záchranu Schengenského prostoru?
Věříte mi, že je mi to všechno u prdele?
Věříte mi, že se nikdy nedívam na zprávy a ty, co je sledujou nutně nepovažuju
za sečtělý a uvědomělý?

Jistě, jistě, jsem zasranej ignorant. No a?
Ráda bych, aby mi jednoho dne někdo vysvětlil, co se změní, když budu vědět
o tragédiích, o tom, kdo koho povraždil a kde (nesmí bejt opomenuto, žeáno),
o kauze s Kramnym, s Pepou, Járou, Frantou, doplňte libovolné jméno.
Ano, možná si budu připadat jako správnej intelektuál, když budu mít přehled.
Ale jinak by byl fakt, že by bylo aktuální dění v mym podvědomí
mě i zbytku světa k hovnu. Kdybych s jistotou věděla, že výměnou za zájem
o kroky ministra bůhví čeho Sobotky (to je ten plešoun, ne?) by se vyhnulo
jedno dítě na Filipínách kastraci, stálo by za to se o politiky zajímat.
Ale takhle?

Mrdat.

Em. Kde jsem to skončila?
Ikdyž jako vždycky melu celkem z cesty chtěla jsem tim říct akorát to, že občas
(nebo i častějc) je lepší držet se dál od počítačů, televizí a nenechat na sebe chrlit
informace.

Víte, nikdy jsem nenarazila na inspirativnějšího spisovatele než je Coelho.
A nikdy jsem nenarazila na nikoho, kdo by ztratil bichli jako je Stařec a moře.
No, já to dokázala.

A dneska mi pravděpodobně po roce odpustil pan Vzdálenej.
Teda odpustil mi už před rokem, pak to vzal zpátky... No, víte co.
Vztahy malejch kriplů.
Fascinuje mě s jakou nápadností a okamžitostí jsou v mym životě nahrazený
odcházející (nebo na jiný posty ustupující) postavy.

A zdá se mi to správně vyvážený. Zdá se mi to fér. Zdá se mi to možná až
podivně milosrdný.


No nic, mrdat vás, mrdat mě a všechno kolem.

A pochcat všechny lampiony.

Benzinem.

V jedný místnosti s nevinnym koťátkem.



Snad přijdou výhružky

7. června 2016 v 22:54 básník jak zmrd
Znam tě a tak vim, že po čtyrech dnech,
když vypadá to, že chcíp pes a nevydam po tobě ani vzdech,
zeptáš se mě jestli všechno dobrý, jestli žiju, den je ňákej papírovej,
a proč je klid rádiovej?

Zeptáš se i zejtra?
Protože to bude čtvrtej den,
víš, že tenhle klid je jinej?
Zeptáš se?
Protože chci říct, že ne,
že zabít tě se mi chce
a je mi sakra zle.

Jenom abys věděl, že nastal předěl,
že všechny dny teď budou papírový,
dost bylo čtvrtků a občas i neděl,
kdy si seděl a čekal na mý nářky snový.

Drogy

7. června 2016 v 20:34 Na památku

Bejby chce na pedikúru,
bejby chce k moři,
bejby chce luxus, sere ti na túru,
svět se pro ní zboří

my jsme holky z fabriky,
máme jiný taktiky,
bejby dostává den co den šperky,
my každej měsíc krámy

pláže na Haiti, zlatej písek, moře azurový,
když já nevim jestli tohle chci
mam spíš dráty rezavý,
a špinavý,
a navrch žádný pěkný potahy
tyhle bejby možná maj štěsteny objetí,
ale my se radši brouzdáme vrakovištěm,
kde hrozí nám vysoký napětí.



Všechno zlý je pro něco dobrý

6. června 2016 v 18:55 Kecy o h...hmm
Lituju se? Možná. Je to muj zlozvyk.
Stejně jsem v týhle situaci asi nejvíc naštvaná sama na sebe.
Kvůli tomu, že se bojim, že mě to stejně nikam neposune,
nedokážu změnit ty zásadní věci, necham se sebou dál vytírat
jak s hadrem, zachovam se podle předchozích vzorců,
nedokážu to obrátit tak, abych z toho vytěžila to dobrý.
Ale snažim se a snažit se chci, vážně.

Všechno zlý je totiž pro něco dobrý, to nejde popírat,
neni to jenom usmolený klišé, ikdyž v určitejch chvílích,
kdy by vám někdo tohle přísloví řek byste viděli jako
jedinou možnost přetáhnout ho židlí přes hlavu.
To zase jo.
Dokážu si teď mnohem líp představit jak se cítili ty, kterym
jsem dřív ublížila já.
Jsem nebo budu silnější, vim to, ikdybych to měla poznat
za několik let.
Učim se vážit si sama sebe.
Učim se vážit si lidí, který za to vážně stojej a rozlišovat
ke komu si co dovolit a hlavně komu co dovolit.
Mam teď mnohem větší motivaci vážně něco dělat,
protože musim zabít spoustu myšlenek a chci si připadat líp.
Vidim, že mam charakter, a že je čim dál tim lepší, že nejsem
píča bez zásad. A chci bejt čim dál lepší, chci věřit sama v sebe,
protože co je lepší než moct věřit sám sobě, vědět, že nezklamu,
vědět, že mam nějaký hodnoty?

Tak na zmrdy.
Díky za ně.

Dej si vitamínek

4. června 2016 v 21:53 básník jak zmrd
Probouzení se po uštknutí,
za štkaní do pošmourný reality,
srdce sevřený, po stěnách pnutí,
potrubím vedou prototypy.

Budu chodit kanálama,
sejdem se jenom,
když budem si chtít rozbít držky,
schovávat se za záclonama,
rozhrnout je jenom
pro pohled na roztržky.

Potkávam básníky, potkávam skunky,
padajíc pod obraz požírají konvalinky.
Pro dnešní večer nechám soudnost doma,
spadnu pod obraz taky a přivolam koma.

Vyjebanci

4. června 2016 v 9:22
Tak jsem vstala a teď absolutně nevim co dělat.
Možnosti, který by mi vyhovaly jsou následující:
Propadnutí se do prázdna, okamžitá smrt, kóma (aspoň na pár let),
teleportace do vzduchoprázdna, použití sebedestrukčního tlačítka.

Do píči.

Stačilo posraný promiň, stačilo nepřijít a nezasáhnout do mejch
zásad (jo, i někdy jako já může mít zásady) a nepřekračovat moje hranice
(a nejenom moje ubožáci) bejt trochu taktní,
nebejt bezohlednej a nedělat to, co je mi proti srsti,
to co považuju za nejodpornější a všechno mohlo bejt jinak.

Ve chvíli, kdy mi vážně nejde jenom o mě to vypadá, že jsem
jenom chronickej žárlivec, kterej si majetnicky drží to svý,
ale jde tu o nás čtyři a nejde mi o ně o nic míň než o mě.
Ten o kterýho mi jde nejvíc je F. Hele tak sorráč, že nechci
sledovat jak z něj dělá Vrba blbečka a E. ho přitom mileráda
nechá, aby nakrmila svý posraný ego.
A pak sledovat jak se Vrba s F. kamarádí a ten nemá nejmenší
tušení, že kdyby měl možnost shlídnout to, co já, pravděpodobně
by na Vrbu ani nepromluvil, jo, možná ještě tak naposled předtim
než by mu rozbil držku.

No já budu hysterka.
Tak běžte do píči, ubohý posraný chcípácký zmrdi.