Zpátky k sobě

29. května 2016 v 23:54 |  Kecy o h...hmm
Díky bohu, málokdo mě chápe, to co říkam, to jak se rozhoduju, někdy i
to co vidim, většinou když se nechci vyjadřovat nebo něco udělat je to protože
vim, že by to nikdo nepochopil a ztratilo by to smysl, ale občas se stane,
že něco musim udělat, protože vim, že to nikdo nepochopí.
Je to fajn, mít občas možnost dát veřejně najevo úplně všechno a
vědět, že mi to nemůže nijak ubližit, protože stejně nikomu nedojde,
co jsem právě udělala.

Další člověk, co mě zavrh.
Štvalo mě, že mě to moc nemrzí, ale nakonec je to asi vážně jedno,
nejsme na stejný vlně, prostě do mě nevidí, vidět nechce nebo se
mu nelíbí to, co vidí. Ani v jednom z těhle případů to neni moje chyba
a problém. Hej tak co...
Jestli je D. muj člověk pochopí, že se zachoval pitomě a bude mě
chtít zase vidět...

A Vrba je prostě Vrba. A Vrbou zůstane. Ničim lepšim už ani bejt nemůže.
Nikdy jsem nikoho neviděla tak utíkat před realitou. K sobě samýmu.
Jenže přede mnou utéct nemůže. Aspoň ne teď.
Nevim jestli je to protože nechce nebo to nedokáže nebo kombinace
obojího.
Ale hrozně ráda bych byla něco před čim ani utíkat nemusí.
Hrozně ráda bych aspoň pro něj nebyla zkušenost, která ho poučila.
On už poučenej je.

V jeho přítomnosti většinu času nemusim mluvit, mluvit se mi chce čim dál
míň. Jenže u ostatních to bejvá, protože se mi nechce mluvit s nima, ale
sezení v tichu je mi nepříjemný, u něj mam pocit, že je to přebytečnost,
baví mě mlčet, vydržim mlčet několik hodin, ležet vedle něj a
čumět do prázdna a mít se dobře, čumět přímo
na něj a už si ani nepřipadat jako exot, že na něj zíram jak exot.
A naopak čas od času prostě přijdu, mluvíme celou noc a už mi nepřijde, že
mě neposlouchá.
Fuj. Znim nějak moc romanticky a to se mi nelíbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama