Květen 2016

Po večeři

31. května 2016 v 19:32 básník jak zmrd
Necham padat déšť do prázdnýho výstřihu,
zámky na mostech a iniciály vyrytý na stromech
značí o jménech, co nechcem nechat upadnout
do zapomnění v českém znění.
Hrdinů pomníky, podepsaný slovníky,
kouř, co ve vlnách odnáší vzduch.

Já necham se zapsat už jenom do setmění
spolu s paprsky slunce, co zlatě nevyznějí
a pak už mi jenom nebezpečně blízko nad
hlavou proletí havran s křikem,
pronese se nebetyčnym vzlykem.
Snad zbyly mi v hlavě drobky od večeře
povýšenejch.
Věřim už jenom v batikovanym triku farářum při dnech vysněnejch.


Zpátky k sobě

29. května 2016 v 23:54 Kecy o h...hmm
Díky bohu, málokdo mě chápe, to co říkam, to jak se rozhoduju, někdy i
to co vidim, většinou když se nechci vyjadřovat nebo něco udělat je to protože
vim, že by to nikdo nepochopil a ztratilo by to smysl, ale občas se stane,
že něco musim udělat, protože vim, že to nikdo nepochopí.
Je to fajn, mít občas možnost dát veřejně najevo úplně všechno a
vědět, že mi to nemůže nijak ubližit, protože stejně nikomu nedojde,
co jsem právě udělala.

Další člověk, co mě zavrh.
Štvalo mě, že mě to moc nemrzí, ale nakonec je to asi vážně jedno,
nejsme na stejný vlně, prostě do mě nevidí, vidět nechce nebo se
mu nelíbí to, co vidí. Ani v jednom z těhle případů to neni moje chyba
a problém. Hej tak co...
Jestli je D. muj člověk pochopí, že se zachoval pitomě a bude mě
chtít zase vidět...

A Vrba je prostě Vrba. A Vrbou zůstane. Ničim lepšim už ani bejt nemůže.
Nikdy jsem nikoho neviděla tak utíkat před realitou. K sobě samýmu.
Jenže přede mnou utéct nemůže. Aspoň ne teď.
Nevim jestli je to protože nechce nebo to nedokáže nebo kombinace
obojího.
Ale hrozně ráda bych byla něco před čim ani utíkat nemusí.
Hrozně ráda bych aspoň pro něj nebyla zkušenost, která ho poučila.
On už poučenej je.

V jeho přítomnosti většinu času nemusim mluvit, mluvit se mi chce čim dál
míň. Jenže u ostatních to bejvá, protože se mi nechce mluvit s nima, ale
sezení v tichu je mi nepříjemný, u něj mam pocit, že je to přebytečnost,
baví mě mlčet, vydržim mlčet několik hodin, ležet vedle něj a
čumět do prázdna a mít se dobře, čumět přímo
na něj a už si ani nepřipadat jako exot, že na něj zíram jak exot.
A naopak čas od času prostě přijdu, mluvíme celou noc a už mi nepřijde, že
mě neposlouchá.
Fuj. Znim nějak moc romanticky a to se mi nelíbí.

Otrazheniye

26. května 2016 v 16:42 Kecy o h...hmm

Jedinej způsob jak žít, tak, abych několikrát denně nemyslela na sebevraždu
je dělat to, co mě baví. Sakra, zaprvý nemam pořádně nic, co by mě bavilo,
za druhý, ikdybych to měla, nemam pořádnou vůli, za třetí mě sere jak moc
je k tomu potřeba sebevědomí, který... no... Taky nemam.

Musim zjistit od Vrby, co se dozvěděl v tom kostele, když se tam šel podívat.
Třeba ho tam něco osvítilo.

Schovejte mě

23. května 2016 v 15:00 Kecy o h...hmm
Spala jsem třináct hodin, což je u mě asi rekord, co se týče naspanejch
hodin v kuse.
A taky se trochu bojim, protože jsem se zas dostala do zvláštního období,
kdy se vyhybám každý sebemenší konfrontaci jenom, abych měla klid.
Kterej stejně nemam. A když už říkam každý a sebemenší, je to vážně
každá hovadina.

Všechno je v mejch očích několikanásobněkrát zdémonizovaný než obvykle.
A ze všeho mam tak nepřiměřenej strach, jako kdyby mě čekalo hození
do klece krokodýlum.

Nevyznam se v sobě. Chci strašně udělat správný rozhodnutí ohledně Vrby
a nedokážu poznat jestli ty rozhodnutí, který jsem dělala do teď byli
vážně pro jeho nebo moje dobro nebo jenom pro ukojení mýho ega.
Nedokážu poznat jestli jsem vážně tak narcistická nebo si sama sebe
tak zošklivuju, bůhvíproč.

Po každý, když se tě dotknu mi v hlavě zazní alarm, že tě chci majetnicky
shrábnout sama pro sebe. Kde se to vyrojilo nevim, ale radši před tebou
utíkam.
Přitom mi nevadí, že bys šukal jiný kamarádky a já přece nechci nic,
co by pro mě bylo špatný a zároveň tim nikomu neubližuju, ne?
Ale ty ses s ní nevyspal. Kvůli mě, ikdyž si nikdy nechtěl, aby to mezi
náma došlo až sem. Nikdy jsem necejtila horší pocit vinny.
Ne kvůli tomu, že bych byla tvoje překážka v šukání jiný díry.
Jenom je tu zase to podezření, že mi jde jenom o potěšení z toho,
když mam nad někym moc. Sakra, u tebe se to přece nemělo stát.

Neměla jsem mít odpovědnost za tvý city, neměla jsem to brát vážně,
neměla tu bejt nejistota nad tim jestli k tobě doopravdy něco cítim,
protože všichni už víme, že já doopravdy necejtim nikdy k nikomu nic.
Tak je asi dobře, že z toho všeho chceš vycouvat.

A zároveň se sadisticky mučim předstvama jak mě svlíkáš.

Nejsem schopná používat mozek.
Hledala jsem číslo pokoje a pendlovala při tom mezi hranicema Polska a
Německa.
Zdaj se mi různý věci, možná i o tvý kamarádce. Díky bohu, že za bdění
jsou tak rozmazaný.

Chci ze sebe tak moc vydat víc, že ze strachu, že ze sebe nedokážu
vydat nic, protože jsem k ničemu nevydávám vážně vůbec nic.

Navíc nechci mít s ničim co je tady nic společnýho.
A přes tenhle fakt se potom dost těžce navazuje motivace. K čemukoli.

Slovíčka z němčiny se míchaj s těma nejhoršíma myšlenkama, který mi
můžou probíhat hlavou: Co když je se mnou něco hodně špatně?

Tak asi.. Pomoc?

Tváře

22. května 2016 v 11:08 Na památku

Rozumim tak dokonale naší situaci, že nerozumim už vůbec ničemu.








Pojď se ničit, pasivně

19. května 2016 v 23:24 Kecy o h...hmm
Jo, noci jsou krásný, v noci ti můžu říkat lásko, aniž by to jednoho z nás zarazilo.
Říkam ti tak ve svý hlavě, ty to slyšíš a pohladíš mě nejopatrnějc jak dokážeš.
Už nám dvoum rozumim.
Nežijem v reálnym světě, ale je snad noc realita?
V noci fungujem jako jedno tělo, jedna duše, oba toužíme umírat zatímco
mě protínáš, zatímco splýváme v jednoho.

Ale jde snad reálně žít v nerealitě?

Toužim umírat zatímco se probouzim a toužim umírat s úsměvem a klidem.

Chvílema mam pocit, že jsme tu pro sebe a že si součást toho mála, který
je pro mě všechno.
Chvílema bych řekla, že tě chci srazit na kolena a mam chuť tě zničit,
mohla bych, seš pro mě tak průhlednej, znam všechny vzorce tvýho
chování, skoro skrz tebe můžu vidět.

Sleduju míjející lesy a přemejšlim jestli by se v nich našel strom
na kterym by se mi dobře viselo.

Ale jsem teď spokojená.

Kurva moc tě chci líbat, protože je z tebe vždycky cejtit kokosový mlíko.
Protože seš subjekt co chci zkoumat, protože o tobě chci vědět co
nejvíc, abych tě mohla nenávidět, ještě víc než do teď.

V nezdravejch vztazích zdravej duch.

Přijdu si jak nezpracovaná hlína, tak si přijdu.
Cejtim jak mě pořád někdo něco formuje a cejtim jak se měnim, přizpůsobuju,
propadám, tvaruju, drolím, dostávám tvar a přesto jsem pořád nezpracovaná.

Chci z tebe dostat všechno, co můžu, vim, že je toho ještě hodně a přijde
mi, že až z tebe dostanu to poslední, najde se v tobě další zlatej důl,
chci tě zachránit a pak zničit.

Potřebuju vybudovat něco nádhernýho a pak to rozšlapat jak pracně
vyklopenou bábovičku a pak zničit sebe a vytratit se do všech koutků.

Veškerá existující hmota, pocity, dojmy, myšlenky, dovednosti, múzy, instinkt,
živly a vystydlý kafe - tohle všechno, všechno co existuje, existovalo a existovat
bude, je naprosto absurdní a zbytečný.

Morálka, pravidla, zákony, výchova, vzdělání, monogamie, systém - jak se to stalo?
Jak jsme se mohli dostat z jeskyně až do bodu, ve kterym existujou desítky různejch
příborů, předmanželská smlouva a pravidla o tom, kdo má první vstupovat do dveří?
Na co dveře? A na co dekorace?

Izobarický děj.

Vzbudím se, mam příjemnou chuť zemřít a neexistovat stejně jako ve snu, co
jsem právě měla a uvědomuju si, že se píše rok 2016 a existuje výraz jako izobarický děj
a lidi, který ví co to je a navíc je to i zajímá.

Proč?
Je tady někdo, kdo tohle všechno chápe?

Barevně

13. května 2016 v 18:50 Na památku
Tak. Fláknu sem fotky a jdu chytit Jima Beama, kterej mi dal biologickej tatíček se slovy "já bych s tim ani
nevytřel podlahu", pak chytnu P. a vydáme se na procházku.
Taky se potřebuju vzdělávat, ale už teď mam na seznamu čekatelů tolik knížek, že to asi do konce života nestíham.
No nic.

Hm, škoda, že je ta ženská tak uječená.





Ten pán z podchodu se na mě pak usmál.







Pačesy

12. května 2016 v 22:55 Kecy o h...hmm
Jsem šíleně unavená, zavíraj se mi oči a přesto se s vypětim sil udržuju vzhůru
a nevim proč.
Napíšu nějakou sračku. Potřebovala bych teď něco vyjádřit, ale nešlo by to
asi ani za normálního stavu, natožpak při usínání.

Jsem tak zasraně zmatená.
Chci ti napsat něco hrozně hezkýho, jen tak, ale nevim jestli by to nebyl
jenom další krok ke zkáze, protože čim se k sobě oba chováme líp a máme
k sobě blíž, tim víc to ničíme.
Protože bejt si blízký a předělávat čim dál tim víc, pomalu ale jistě něco
tak nezávaznýho v plnohodnotnej vztah, jsme přece nechtěli ani jeden.

A na mě to dolehlo až teď, až teď mi dochází, že kdyby se z nás dvou
fakt stal pár (tak pěkně proti naší vůli) bylo by to fakt v prdeli.

Děsí mě, že se ke mně poslední dobou chováš tak pěkně.
Dochází mi, že tvý chování se vážně začíná měnit.
A to je v hajzlu, protože já potřebuju bejt v nejistotě.

Už ti ani nevěřim, že to chceš ukončit, tohle tvý rozhodnutí nemá
zrovna moc velkou váhu. Myslela jsem, že to máš promyšlený,
z nějakýho důvodu jsem myslela, že se dokážeš dokonale ovládat.
Dokud jsem věřila, že je pro tebe lehký nechat mě plavat,
byla jsem relativně klidná.

A teď nevim vůbec nic, a vim, že jsem přesně ten člověk, co nikdy
nebude spokojenej.

Ale je mi to fuk, jsem tak unavená, že je mi to všechno fuk, asi.

ČB ČB

10. května 2016 v 19:57 Na památku
Aneb Budějce černobíle.
Snažila jsem se o dojem liduprázdna, což nebylo úplně nejlehčí asi v jedenáct dopoledne.
Ale nakonec se docela povedlo, řekla bych.













Uklidňující

10. května 2016 v 12:21 Kecy o h...hmm
Seznam věcí, co mě dokážou většinou uklidnit (ale občas taky ne):

Uklízení, srovnávání věcí, dělání si pořádku ve věcech.
Což je dost paradoxní vzhledem k mý všeobecně známý lásce k úklidu,
ale jsou chvíle, kdy se fakt rozjedu a vyvolává to ve mě bohulibej pocit
blaženosti.

Prostě opisování. Někdy je mi jedno po čem čapnu, opisovala bych
třeba i návod na nasazení šprcky, ale když už mi na tom, co opisuju záleží,
vyberu si buďto nejlepší pasáže z oblíbenejch knížek, básniček anebo
opisuju životopisy realistů.
Jo, je to divný.

Sprcha.
Jo prostě, bez čistýho těla nemůžete mít čistýho ducha, ne?

Pocit, že si něco pamatuju.
To je u mě takovej úspěch jako pro jinýho nevimco, protože
nevim co normálně lidi považujou za úspěch, kterej je správně
hřeje u srdíčka.

Představa jak někoho zkopávam, rozbíjim mu hubu a mlátim mu
s hlavou o libovolnej předmět.
Hotová terapie. Nepředstavuju si nikoho konkrétního, ale musí
to bejt nějakej padouch. Chápete. Abych si přišla jako pravej hrdina.

Psaní seznamů (jo, proto to teď píšu).