Duben 2016

Divnánvid

27. dubna 2016 v 21:21 básník jak zmrd
Střípky neposednejch vět,
co nesdělim je nikomu.
Přehazujem si trapný ticho u stolu,
jak horkou bramboru,
ping pong, sem tam,
střed stolu je hlavolam,
viď?
Jak do něj všichni hledí.
vyústím až tvora pustím,
proklouzne mi mezi prsty hladkost sledí.
prostořeká,
vehementně hlásí se o svá práva,
hlas posypanej mědí.
Rozumim tomu až moc dobře,
diktátor.
Co nazveš cizim slovem,
má pořád stejný jméno.
Miluju, když říkáš uzurpátor.
Jsem býk a ty matador,
duše navlíkla si neoprén
tvuj spánek je diadém.
Potíráš mě medem
a snídáš odraz obsahu výloh kaváren.

Vidím ufo ve tvejch vlasech

25. dubna 2016 v 0:02 Kecy o h...hmm
Poslední dobou se cejtim nějak prázdná. Žádný emoce.
Nejsi sama. Má to spoustu lidí.
Jo? Jak to víš?
Nevim to nijak, na světě je 7 miliard lidí. Někdo to určitě má.

Ale v hlavě odpovídám jinak.

Vim to, protože to mam stejně sakra. Každej to tak má nebo někdy měl.
Někdo víc, někdo míň.
Všichni jsme sakra jenom lidi, víceménně stejně ubohý,
a přitom každej jinak ubohej, v tom je kouzlo tý naší jedinečnosti.
V tom, že jsme všichni stejný.
Tak tady neseď a neříkej, že si sama.

Zastavim čas v momentě, kdy mam záchvat smíchu, podívám se na
sebe z jiný, úplně cizí osoby stojící opodál a řeknu si, že támhleta
holka je šťastná.

Necham čas plynout dál, tak jak před tim, aniž by si vůbec kdo
všimnul, že jsem ho zastavila, vrátim se do sebe a pousměju se
nad tim jak lidi klamou svym vzevřenim.

Všichni ostatní, v tý místnosti, co se zrovna smáli dělali to samý
jako já. Smáli se ve svý ubohosti.

Tečka. Je ti to jasný?


Parmazán

24. dubna 2016 v 19:16 Kecy o h...hmm
Ukázala si mi slabost. To před nepřítelem nesmíš.
Myslim, že muj první špatnej krok byl přijít k nepřítelovi domu.
A pak se u něj svlíknout.
A pak svlíct i jeho.
Jo.

My se k sobě hrozně hodíme.
Já se opakuju a ty si nic nepamatuješ.

Plavim se po různejch vlnách, občas mi nezbyde nic jinýho
než se nechat unášet, občas přijdou takový, že si je dokážu
podmanit.
No prostě, zatim to neni až tak dobrý jestli chceš cigaretu
tak si vezmi.
Ale jde to.

Moje smsky mají koule.

Dneska vůbec ale vůbec nemam čas na poetizování.
To by mohlo škodit.

Po dlouhejch letech si opakuju Honbu za láskou a
podruhý musim cítit zvláštní respekt k jedinýmu
románu o lásce, kterej mě kdy dokázal usadit
a nutit předčítat ho sama sobě nahlas.

On ji miluje, ona jeho ne. On nakonec prostě zemře,
aniž by se cokoli změnilo.
Myslim, že takhle by to prostě mělo bejt.

Nahlížení do hlavy hlavní postavy a obnažování
její bezmoci, vášně, zoufalosti, vzteku a naprosto
bezprostředního oddání se do náruče bezcitný zrzky
pomocí obyčejnejch slov působících na vás jako
kdybyste hlavní postavou byli vy sami.

Not bad.

Přemejšlela jsem proč mě tak baví číst nahlas.
Nikdy nemam pod kontrolou sebe samotnou ani
nic z okolí.
Možná, že když čtu příběh, smyšlenej a hlavně
ne muj, přijdu si jako vypravěč, někdo mimo hru,
někdo koho se to všechno kolem netýká, někdo,
kdo ztrácí odpovědnost, ale přesto kvůli tomu nikam nepadá.
Jsem vypravěč, jsem jenom hlas, ze kterýho
nikdo nepozná skutečnost a nikoho v tu chvíli nemusí
zajímat majitel hlasu.

Jsem zprostředkovatel.

Občas mávám neživejm objektům.
Občas vyjdu z domu, kouknu se nahoru a zamávám do nebe.
Je to divný.
Ale je to hrozná sranda.

Tatarka

22. dubna 2016 v 23:03 Kecy o h...hmm

Napsala bych básničku.
Mezinárodní častickej frak.
Lidi.
Tolik lidí.
A nechuť si s nima cokoli říct.
Ticho.
Trapný ticho, který mi přestalo vadit.
Zas malá chvilka a sezení mezi vraky aut.
Tmavomodrej svět.
Matná nepřitažlivost minulosti.
Život je zas pro jednou fraška.
Obávam se, že se stávám čim dál většim asociálem.
Ale nechce se mi psát básnička.

Co jste dělali celou tu dobu? Seriózně? Hráli jsme si na vojáčky a salutovali medvídkovi Pú

17. dubna 2016 v 10:47 básník jak zmrd
Půjdem na procházku,
vim kam.
Která to byla?
Já jich znam.
Předvedem krátkou ukázku,
budem hrát na pár.
Cituju úryvky Vypsaný fixy,
když odcházim z tvýho bytu.
Něco se pohlo,
necítim lkaní v duši skrytu.
Nacházíme se v neolitu
a
noc je jak z afektu zločin,
strachuju se,
proplouvá ti hbitě pod obočim.

Co se stane, když nepřijdu?
Uděláš černou díru do časoprostoru.
Ok.

Příjemná stránka vědění

15. dubna 2016 v 21:36 Kecy o h...hmm
Lidi mě vyčerpávají.
Možná prostě neni snadný s nima bejt, když jsou pro vás skoro hmatatelný
všechny jejich vnitřní čerstvý rány nebo i jizvy, malý rozechvělosti z běžnejch
dní a barvy jejich povah.
Chci s někym mluvit. Ale opravdově. Ne tak jak mluvíte s blízkýma, známýma.
Někdy důvěrnost ničí důvěrnost. Někdy blízkost vytváří hroznou vzdálenost.
Nikdy se nikomu tolik neotevřete jako člověku, kterýho jste právě potkali
opilý na schodech a vidíte ho poprvý a naposled.

Chci mluvit s jednotlivcema. Chci naslouchat. Chci bejt bezprostřední.
Chci, aby každej z těch jednotlivců byl bezprostřední.

Nepotřebuju v klubu narážet hlavou do stropu.

V posledních dnech až moc vnímam lidi jako jednotlivý světy,
možná si to neuvědomujou, ale bodaj mě svýma touhama
a potřebama, nechci narušit jejich soukromí, každý moje setkání
s kýmkoli v poslední době je jako sražení dvou křehkejch planet.
Pokud vim tak planety do sebe zrovna nepotřebujou narážet.
Každá má svojí oběžnou dráhu, každá má jiný místo, každá má jiný podmínky.

Když se sešeřilo a my seděly ve třech na lavičce přišel k nám angličtinář
ze základky se kterým jsem tři roky nemluvila, vlastně nikdo z nás, ptal se nás na školy.
O tý mý neslyšel nic dobrýho. Což mě nepřekvapuje. Asi protože na tu školu chodim.
Měla jsem chuť, aby tam zůstal dýl a ještě se na něco ptal nebo řekl něco o sobě.
On ví svý a já vim svý a vlastně víme to stejný, a oba víme, že to vim já i on,
aniž bysme si to kdy fakt řekli a to je v jistym směru dost milý.
Taková malá důvěrnost, co vlastně neni.
Celou tu dobu, co nás učil jsem se tvářila, že je mi sympatickej mnohem míň než
doopravdy je. A on se ke mně choval tak, že ví jaká jsem a trefil se.
V dobrym slova smyslu. On byl férovej, ale já se spíš chovala jako srab,
protože na mě viděl, že stejně vnímáme i mojí nejlepší kamarádku a já to jako
náznak loajálnosti k ní nepřímo popírala svym hranym postojem k němu.
Ale stejně oba víme to jedno.

Mam chuť napsat povídku. Ale o čem?
O lidech, který jsou já?

Jinak je... Příjemný vědět co chci.


Co je, když neni den

14. dubna 2016 v 22:17 básník jak zmrd
Vlasy mi voní jak cukrová vata.
Almanach Máj,
Stromovka, chata.
Učím se bejt normální,
zklamání, pády, váhání.
Trpělivost nebo nezbytnost,
co nemění tvý mínění?
Jsem ponořená do noci,
chci tě k opít k tvýmu já, k bezmoci.
Smazala jsem dobrý den,
na dotaz musí bejt každej předplacen.

Zklamání

13. dubna 2016 v 21:41 Kecy o h...hmm
Zklamání má fakt odpornou pachuť.
Jsem naprosto iracionální. Ty si pravej opak.
Svuj neobvykle brzkej příchod, ale racionálně vysvětlit dokážu.
Uklidnila mě blížící se bouřka, odpočítávání její vzdálenosti,
chladný kapky po horkym dni a vědomí, že to tolikrát bylo na
hovno a tolikrát lepší.
Další uklidňovací prostředek na řadě je cígo v mym pokoji.

Jsem debil.

Ale to bude dobrý.

Tapak

12. dubna 2016 v 21:22 Kecy o h...hmm
Nejspíš už jsem se tu o tom jednou zmiňovala, ale myslim, že mam dobře vyvinutou
sebereflexi. A kdykoli dřív, když jsem se takhle "pochválila", hned jsem to zahnala
negativníma myšlenkama typu "K čemu mi je všimnutí si a uznání vlastních chyb, když
je neumim napravit, k čemu mi to je, když nemam nic jinýho díky čemu bych se vyvíjela,
sebevědomí, potenciál, motivaci k tomu, abych měla nějakej osobní růst?"
(Okej, takhle přesně jsem si to nejspíš neřekla.) Teď si tak říkam, že ona sebereflexe
sama o sobě může udělat hodně.Takže díky za ní.

Ztratila jsem spoustu času tim, že jsem byla hodně přesvědčená o svejch psychickejch
problémech a nechala jsem se zahltit špatnejma myšlenkama, který absolutně nikam
nevedou a sebelítostí. Ztratila jsem spoustu času řešenim fiktivních problémů s jednou
osobou, který byly ve skutečnosti jenom zástěrkou pro mojí vlastní nespokojenost způsobenou
prostě tim, že jsem ještě nenašla sebe, nenašla jsem ten recept na to jak hladce proplouvat
den za dnem, nenašla jsem to, co by mě pohánělo a udržovalo mojí vůli k žití vážně silnou.

A je to pořád nenalezený. Ale posunula jsem se.
Myslim, že to dobrovolničení bylo sakra dobrej nápad.
Myslim, že trávit čas s těma dětma je jedna z nejryzejších možností jak čas trávit.
S nima totiž zapomenete na svý malicherný problémy. Cítíte se jak největší oblíbenec,
když vás znají pár minut a jdou za váma pro obejmutí. Sedíte mezi nima, sledujete je a
říkáte si jak můžou bejt sakra šťastný, že ještě neztratily iluze nebo spíš, že nevidí nic
jak to je a že je to fakt ještě nemusí zajímat.

A možná teď znim příšerně okázale, ale pro mě je tohle dost velkej skok a navíc...
Stejně jsem tu sama ne?

Jsem ráda za Duška.
Jsem ráda za ticho v knihovně.
Za to, že je tolik politickejch režimů, že pokud chcete číst knihy, jejichž děj je zasazenej
do toho nebo toho režimu, musíte si sakra zjistit i něco o pozadí těch knih a je to dost
náročný pro někoho, komu je to naprosto ukradený
(nebo pro někoho, kdo si myslel, že je mu to ukradený?), jako třeba mě.
Okej. Dlouhý souvětí. Ty jsou taky fajn.

Nevim jestli to neni moc silnej výraz, ale... Jo, asi bych byla šťastná kdybych byla jeden
z těch mála lidí, který najdou způsob jak žít víc opravdově, ne z práce před televizi,
odtud do postele a druhej den ráno zas to samý a čekat přitom na ten tejden dovolený.
A neni to nereálný.
A sakra. Přemejšlim o těhle věcech až moc často.


Dziemy do mnie czy do ciebie?

10. dubna 2016 v 21:31 Kecy o h...hmm
svírá mě
chladná ruka napětí
mačká mi žaludek
derou se mi slzy až do konečků prstů
zase jsem změnila úsudek
rozhlížim se po listech nevyplněnejch testů
nikdy dřív bych si nepomyslela
že dospělost a zhroucení
se blíží
stejnou měrou
a že se moje srdce bude zrychlovat
s každou další myšlenkou
víc než při správně namířený hlavni