Dážď

25. března 2016 v 5:24 |  básník jak zmrd
A někdy jsem tak vosamělej,
že bych všechny pohřbil,
tancoval na jejich hrobech
a pak plakal nad udusanou hlínou.

Mrtvý, co nemůžou dejchat
a ten zbytek veselý kopy.

Sem dojela na konečnou
a neumim se s tim smířit.
Tak zůstanu tu dobu věčnou.
Rozbíjet ti postel,
strhávat tvojí omítku
představovat si kluka
s dlouhýma vlasama
a říct "tenhle vztah nefunguje,
když seš mi nablízku."

A že to nebolí, když mstíš se mi.
Odešly moje vjemy.
Si s nima podala dveře hmatatelná zášť,
ty se mi snad zdáš...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama