Březen 2016

Neplatonicky

30. března 2016 v 23:03 básník jak zmrd
Dávno jsme to přetáhli.
Jak dvě malý děti
dovádějící na posteli.
Doslova.
Zcela nesmířený
s pravdou,
že je dávno ustláno
a pokračovat by měly
každej ve svejch snech.

Láska.
Jediná věc,
která zabíjí,
aniž by ji
nějak rušil fakt,
že neumí existovat.

A já se divim,
že nerozumíš těm
slovum všem
obsaženejch
v jednom jedinym.

Rozčarování chodí bez pozvání.
Tak častý návštěvy
a přitom vždy stejně dechvyrážející.

Už se mi i zdá
o tvejch otevřenejch nevěrách.

Úhoz - náraz

29. března 2016 v 23:25 básník jak zmrd
Úhoz - náraz,
přestaň šlechtit marast.

Uhoď mě ještě jednou
a tentokrát pořádně.
Chci rány,
slyšet srdce bít,
padat,
párkrát se poučit.
Chci se obrnit
zbroj nasadit.

Azurově protáčim se hvězdama
zdobenou tmou.
Mam slabiny,
posetý trhlinama.
Prosim,
tak uhoď mě ještě jednou.

Vysoký napětí

27. března 2016 v 18:29 básník jak zmrd


Bolest, strach, zoufalství tepou mi na skráních,
svážou mě k posteli,
když vkrádá se svítání.
vyčkávám,
ale když šance přichází,
odvaha, kterou sklízím po
celý dva roky
na stránkách zničenejch deníků
zapadne za nejbližší lístky šeříků,
roztříští se do kaleidoskopu střípků,
vpije se do mejch řas ulepenejch od hříchů.

Nepopiratelně nasadíš svojí taktiku,
zatímco šeptám,
schovej si faleš za plastiku.




Než se naděje

26. března 2016 v 10:31 Kecy o h...hmm
Nedávam si naděje, protože bych byla naivní, protože bych jim nějak věřila
nebo protože bych byla až tak moc optimistická, ale čistě protože je to
jedinej prostředek jak se nezbláznit, jak utnout ty dlouhý hodiny, někdy
i dny plný prázdna a jak se najít, když se pro jednou
zas ztratim ve změti svejch eňo ňuno stavů, kterym můžu zabránit aby
mě pohltili asi tak stejně jako bych mohla zabránit přírodní katastrofě.

Je to tu. Další naděje v řadě ohledně mýho psychickýho stavu. Asi tak miliontá.

Huf.
Kéž by to tentokrát doopravdy nebyla jenom planá naděje, ale
první krok k cestě pryč z tohohle svinsta.
Moc nadějí tý naději nedávam. Ale kdo kurva ví. Možnost k využití šance
mam až v pondělí brzo ráno a to je za dlouho, co bych o tom přemítala.

Dážď

25. března 2016 v 5:24 básník jak zmrd
A někdy jsem tak vosamělej,
že bych všechny pohřbil,
tancoval na jejich hrobech
a pak plakal nad udusanou hlínou.

Mrtvý, co nemůžou dejchat
a ten zbytek veselý kopy.

Sem dojela na konečnou
a neumim se s tim smířit.
Tak zůstanu tu dobu věčnou.
Rozbíjet ti postel,
strhávat tvojí omítku
představovat si kluka
s dlouhýma vlasama
a říct "tenhle vztah nefunguje,
když seš mi nablízku."

A že to nebolí, když mstíš se mi.
Odešly moje vjemy.
Si s nima podala dveře hmatatelná zášť,
ty se mi snad zdáš...

MRDAT

24. března 2016 v 22:50 Kecy o h...hmm
VZTEK JE KURVA, PROTOŽE VÁS NUTÍ PSÁT CAPSLOCKEM.
NEPOROZUMĚNÍ JE KURVA, PROTOŽE NEVÍTE CO MÁTE DĚLAT, KDYŽ
VÍTE, ŽE UŽ JSTE DOJELI NA KONEČNOU A NEUMÍTE SE S TIM SMÍŘIT.
VŠECHNO SE POSERE DÍKY MALIČKOSTI. VŽDYCKY.

PAMATUJTE SI TO.

ALESPOŇ MÁM GLÁDY SE KTERÝMA SE DAJÍ TAK SKVĚLE NAKOPÁVAT VĚCI.
TAKOVEJ ZKURVENEJ VZTEK.

Z(h)asni (se)

21. března 2016 v 2:33 básník jak zmrd
Rozsypala jsem se pokoji,
tak abych vstala
a části těla posbírala.

Seber se!
A pak jdi.
Musíme vymyslet
radu pro nešťastníky,
který si daj nohu
místo ruky
a ucho si strčí...
Tam kam nemaj.

Zasněně vylila jsem čaj,
kéž by byli všichni jako já
(a vykouřila tři cigára
při náhlym návalu vzteku a rýmů).
Seděli bysme plni šprýmů
a pojídali nedorozumnění.
Tak jako teď.

Ale pořád se sem tam najde trilobit,
co si vyleje triko na pivo,
ikdyž původní plán byl se opít,
asi.

A pak jsem zalitovala.
protože u choleriků
prej probíhá silnej vzruch.
Už ti nebudu nadávat,
trhat kliku,
znečišťovat vzduch
a znehodnocovat kolektivu duch.

Hmm.

20. března 2016 v 21:06 Kecy o h...hmm
Momentálně je pseudosmyslem mýho života sex a hudba.
Možná při jiný (nečíst jako při lepší, protože tak to neni myšleno) náladě
bych řekla i víc věcí, ale zrovna teď to prostě cejtim takhle.

Nesnášim větu: "To dělaj jenom chlapi."
Díky ní a tobě mami jsem teď hrdá na to, že solim a pepřim jídlo před
tim než ho ochutnam, na to, že mlátim dveřma a vůbec se chovam
"necitlivě" k věcem, mam bordel všude a na to, že nevnímam nikoho,
kdo mi vyjmenovává úkoly, který mam splnit.

Protože podle tebe tohle dělaj jenom chlapi. Což je taková píčovina
až to bolí a tak jsem na tyhle svoje "zlozvyky" musela začít bejt hrdá.

Mně je jedno kdo si. Jenom tu buď. Nebo se aspoň pravidelně vracej
tak jako do teď.
Tak neumim milovat no. Co už. Co s tim. Co jako.
Nezbejvá mi než přežívat na úspornym režimu.
A ty seš moje opatření, k tomu, abych po něčem toužila, abych o něčem
snila, na něco čekala, měla se na co těšit.
Je to smutný, ale furt lepší než netoužit, nesnít, nečekat na nic
a už vůbec se na nic netěšit.

4 dny.

Poznám ještě fór

20. března 2016 v 17:33 básník jak zmrd
Vstříc starym zítřkum,
zas život ignorujíc.
Dva pytle přes hlavu a blues.
Na nádraží hlásí zpoždění
a
jste si jisti svou existencí?

Si tak krásnej, když mě defibriluješ.
Našel si ty struny?
Snad se neobjímaly.

Navzdory všemu,
poznala jsem tvojí fascinaci
a víš, že to hřeje jak tatranskej čaj?
Muj výraz
přirovnala bych ke kastraci.
Je pravda, že jenom ty umíš kroužit
v liniích.

Spánek zabíjí, nenuťte vaše peřiny lemurům
a neležte v posteli nasáklý orgasmem.


Starý článek

17. března 2016 v 21:49 Kecy o h...hmm
Hodně čtu. Snažim se chodit. Chození je zdravé, chození je fajn.
Chůze se nemá podceňovat, každej den se má něco nachodit,
naprocházkovat, našlapat, na.... Em. Už nevim co.

Jak to, že si včera nepřišla? Ne že bych vyzvídala.
Eeeem. Jeli jsme za dědou do nemocnice.
Aha a co mu je?
Měl vodu v koleni.
On už je tam tejden.
Aha a kolik mu je?
Sedmdesáááát... šest.
Hm. Aha.

Mami. Jak dlouho si v nemocnici, když máš vodu v koleni?
S vodou v koleni neležíš v nemocnici.

Jo, lhaní mi nejde.

Nemáš to lehký, se mnou.
To ne, ale byla by to nuda, kdybych měla.

S tou kytarou to myslim vážně.
Joo, to byly časy, když jsem to taky ještě myslel vážně, se všim.

Líbí se mi ty chvíle.
Třeba ty, když s tebou pobíham po Penny s plnotučnym mlíkem v náruči
a mam výhled na tvoje čim dál tim hubenější tělo, na tvuj maličkej zadek,
zastavim, abych mohla popraskat bublinkovou fólii a pak se znova podívam
na tvuj obličej z profilu a přemejšlim čim to je, že si tě můžu prohlížet i
po takový době s pořád stejně neopotřebovanym pocitem zvláštního uspokojení.
A pak se s pořád stejně neopotřebovanym pocitem zvláštního uspokojení
vysměju tvýmu nekonečnýmu přemítání nad rajčatama z dovozu a dam ti
jasně najevo, že někoho jako ty můžu brát s pořád stejně neopotřebovanym
pocitem zvláštního uspokojení na lehkou váhu.

Ah, sakra, zas mi to přijde dobrý. Já vim, před tejdnem, ne-li před pár dny
jsem říkala něco jinýho. Ale znam se, taková budu vždycky.

Život je jenom videoklip k rock indie songu, jeho slova jsou chemický
reakce v našich mozcích a když si tu písničku pustíš znova, neznamená to,
že tě to všechno baví, jenom chceš oddálit konec toho momentu,
kterej nastal už asi dávno a pravděpodobně i dávno skončil.

Cítíš se líp? Je ti špatně?
Myslela jsem, že se změnou barvy vlasů přijde i změna celý mojí osobnosti.

Ale ne. Mam se ráda.

Stačí mi hodina a 48 minut na to, aby se všechno vrátilo do normálu,
ale každá vteřina každý tý minuty musí bejt něčim specificky odlišná.
A nevim jak na to.

Vždycky, když řekneš to svý "vítej v mym světě" přijdu si trochu jako
vetřelec a moje hlava je vysoko v oblacích.

Chtěl jsem najít výmluvu proč nejít do školy. Přišel jsem za doktorem
a řek mu, že mě bolí noha, tak mi jí zavázal.
A?
No pak mě ta noha začala bolet.

Víš já myslela, že když přijdu kvůli sexu, vemeš to jako pádnej a zcela
smyslupnej důvod k přijmutí mý návštěvy.
Viď? Měl bych. Ale jsem línej se kvůli tomu sprchovat.

A tak. Všechno je to jedna velká sranda.

Nezáleží na okolnostech. Nezáleží na ostatních lidech.
Nezáleží na příležitosti. Nezáleží na počasí. Nezáleží na štěstí.
Nezáleží na náhodách. Ani na slevách v supermarketech.
Nezáleží na ničem jinym než na mym psychickym rozpoložení. A to je trochu na hovno,
ale dá se s tim pracovat a je hezký vidět, že s mym dobrym psychickym
rozpoloženim jde všechno tak snadno. Škoda, že ho mívam tak ojediněle.

A pudy? S těma je taky dobrá sranda.

Aw, but there ain't much that's dumber, there ain't much that's dumber
than pinning your hopes on a change in another.