Únor 2016

Poprvý mě napadlo...

29. února 2016 v 22:45 Kecy o h...hmm
... Že potřebuju říct všechno. Tobě.
Prostě všechno.
No dobře. Všechno ne. Protože jenom naznačování mi trvá už rok a rok mi
trvalo než mi došlo, že to co dělám, je, že se ti snažim naznačovat.
Vim, že pomocí neustálýho brečení bez udání důvodu ti nenaznačim zhola nic,
ale nejspíš jde o to, že jsem sebe samotnou hodila do bezvýchodný situace.
Jsem zabloková, nedůvěřivá, uzavřená, vystrašená, stydím se, potlačuju a zlehčuju
všechny problémy a vzpomínky, který chci zapomenout, tak prostě předstíram,
že jsem zapomněla.
Předstírám, že na mě ta ... událost neměla vliv, předstírám, že 6 let lhaní a předstírání
neničilo a neničí mojí psychiku, předstírám, že s tim dokážu jít dál, předstírám, že se o
tom nedokážu ani zmínit, protože to je pro mě bezvýznamný, předstírám, že to je
uzavřená kapitola, ikdyž to nikdy neskončilo.
Je neuvěřitelný kolik lží zvládne člověk namluvit sám sobě. Celou tu dobu se cítim
špatně kvůli tomu jak moc lžu ostatnim, ale vážně jde tolik o ostatní?

Stačilo by teda možná říct aspoň většinu bez podrobností, protože ty bolej nejvíc,
abych si konečně přestala lhát.

Dává to smysl. Konečně dává smysl proč jsem ti od začátku bez rozmyslu dala přezdívku
Vrba, aniž bych se ti kdy vážně s něčim svěřila.
Vždycky jsem chtěla, od začátku, od první chvíle, cos na mě zapůsobil, od první chvíle,
cos na mě promluvil, od chvíle, kdy jsem si při ploužáku poprvý položila hlavu na tvoje
rameno a cítila jsem se jako omráčená, moje podvědomí vědělo, že seš člověk, před
kterym se jednou sesypu jako jako hromádka neštěstí a popíšu mu co mě trápí.
Jenomže si sama ze sebe dělam blázny už rok a pořád jsem to nedokázala, ikdyž to
zatraceně potřebuju, potřebuju odhodit tu zátěž a jít fakt dál.

Další otázka zní: Ehm... Miluju tě sakra nebo ne? Protože je to směšný a nechápu to,
ale nedokážu to poznat.
Ale odpověď bude, že asi spíš ne. Díkybohu.

Obsah

28. února 2016 v 11:26 Kecy o h...hmm
Znáte ten druh pláče, ten všeříkající, ten kterej vám nemůže netrhat všechny vnitřnosti,
když ho musíte poslouchat, ten, kterej mluví za všechny pocity, popisuje je líp než všechny
slova, co existujou, protože slovama se to popsat nedá, ten kterej křičí o pomoc s každym dalšim
šíleně vyčerpávajícim, zoufalym, beznadějnym, uštvanym vzlykem, druh pláče, kterej může
vyloudit jenom někdo, kdo už neví, neví co má sakra dělat dál, kam má jít, nedokáže
pochopit proč se tohle všechno děje, ať už to jde z něj nebo jsou to rány zvenčí.
A ironicky, přesně ten druh pláče, kterej nejspíš moc lidí nikdy neslyšelo od jinýho člověka,
protože může přijít jenom když jsme sami. Ať už doslova bez známejch, přátel, rodiny
nebo tim způsobem, kdy je jedno kolik lidí je ve vašem životě a jak moc jsou
skvělý, protože vy budete sami. Sami kdekoli, s kýmkoli, napořád.

A pak mě poprvý napadlo, co kdyby mě někdo uviděl? Ne mě, muj vzhled, gesta, výrazy.
Ne tu holku, která na pohled vypadá, že je úplně normální. Normální. Nejhorší slovo.
Myslim to tak, kdyby lidi mohli vypadat jako jejich povaha, jejich momentální rozpoložení,
jejich nejzasší myšlenky, jejich ... Duše? Kdyby něco takovýho existovalo a kdyby to nebylo
abstraktní.
Co kdyby mě někdo vážně viděl? Změnilo by se hodně? A změnilo by se vůbec něco?


Protože jsem strašně smutná. Ne teď. Ne protože mi někdo ublížil,
ne protože by se něco stalo, ne protože bych měla deprese.
Já jsem smutná. Kurva moc. Nemůžu věřit tomu, že někdo může bejt tak moc smutnej.
Smutek je nejvýstižnější slovo, kdyby mě někdo měl popsat jenom tim jednim.

O všem

27. února 2016 v 16:45 básník jak zmrd
Všichni se někdy potřebujou cítit špatně,
dnes večer zase vkročim do budovy a necham svojí loutku v šatně.
Naprogramuj si svuj večer hrůzy,
když nejsou a nikdy nebyly s tebou tvý múzy.
Kolotoče točí se světem a tebou,
obklopeny látkou mizernou, konečky prstů zebou.
Je únor a já tě prosim,
nezavírej okno ať se se vzduchem smísim,
víš jak to je, jak se cítíme,
v kleče před komisí.
Vzal sis ji do vany,
sami jsme zůstali, zůstali jsme sami,
studem trochu spoutaný.

Neumim fotit rovně

25. února 2016 v 19:47 Na památku

Svým dobrem bezmezně mě dojímáš,
tvá rovnováha hladí bezmála;
však lek jsem se, že si mne nevšímáš -
jak narkoleptik jsi se dívala,
tak podivně, jako bych nebyl chlap.
Já zatím nespím, zas jednou jsem trop,
když vím, že osud můj je z písku hrad.
Ten den byl klidný, zdobný byl jak hrob.
Chci zapomenout všechno dočista
či proměnit se. Pak snad úsvit jen
dům spánku zboří, léčku nachystá
a světlem zaplaví jej i s tím strašidlem,
co říká: jeden život nestačí, to víš,
než její dobro, rovnováhu pochopíš.

Ne moje práce, ale hezká práce. Možná spíš proto.














Ze včerejška

24. února 2016 v 11:26 básník jak zmrd
Já zapálim tvojí meditační svíčku,
ty otevřeš portský,
hrdlo něco pošeptalo víčku.
Sháníme se v polospánku,
rozsvítila jsem lampu na atmosféru,
kterou jsem si přála.
Cituju knížku,
ale vařicí voda mě nenechá domluvit.
Navozuju znova a znova,
dokud nevyloudim z tebe patřičný slova.
Pak vystoupíme z malátnosti na konečnou,
vyhodíš mě na cestu mrholivou, vděčnou.
Mam deštník, co víc chtít,
jsem Mary Poppins, pojď mi posvítit.

Řekl idiot a schoval svý divný já. Ámen.

Aura přenádhery

20. února 2016 v 22:17 Kecy o h...hmm
Vždycky jsem chtěla bejt jako ty postavy z filmů a seriálů, co věčně sebe nebo ostatní
přirovnávají k celebritám, který snad nikdo nezná, ale... No, neznam žádný takový
celebrity.

Pokud chcete obnovit starý šrámy, najít kresby, spisy a to ostatní na co jste už dávno zapomněli
prohledejte komodu, kterou jste dlouho neprohledávali.
Proč se na dně třetího šuplíku válí dvojstránka vytržená pravděpodobně z matiky nebo z
všeobecnýho sešitu na který je kresba domku s náhledem na půdu, kde visí oběšená postavička
vedle který je připsaný mý jméno (cizím písmem?!).

Sklony k abstraktním kresbám jsem měla nejspíš už na základce.
Sotva se vyrovnáte s tim, že jste přišli na svět, je z vás středoškolák.
A máte vzpomínky na základku. Na kterou už si vlastně ani moc nepamatujete.

Myslíte si, že jste jakž takž měli sociální život, kterej teď utichá, protože už nechodíte pít
a pak vám dojde, že to žádnej sociální život nebyl.

Snad bych se od tebe mohla distancovat, ale je pravda, že mě nečeká nikdo lepší
a pokud jo, neni to člověk, kterýho bych si zasloužila, navíc čas od času jsme
za dobře, ne?
Už se nechci odtrhávat od lidí, který... Ví o mý existenci?
Jenom mě občas přepadnou chvíle, kdy postrádam svojí hrdost a mam pocit, že bych
si měla vážit sebe sama, což s tebou asi nejde ruku v ruce, ale pak mě to unaví potom,
co mi dojde, že bych tomu musela až moc obětovat.

Alespoň se nesměju věcem, který mi nepřijdou vtipný, když všichni okolo
nasazujou umělej smích.
Jo, narážim na tebe, ty blbečku z vlaku.

Dost.

Záludný předměty levitující v časoprostoru

19. února 2016 v 6:59 Kecy o h...hmm
Myslim, že se pomalu ale jistě blížim k jedinýmu cíli, kterej je pro mě nevyhnutelnej.
Áno, moje cesta k psychiatrický léčebně je zdlouhavá a klikatí se, ale nemam strach,
že bych netrefila do dveří.

Zkrátka a bez keců, jednou mi solidně hrábne.

Všechny ty potlačováný záchvaty vzteku, zklamání ze všeho kolem a ze mě samotný, hlavně ze
mě samotný, protože nevěřim tomu, že jsem někdo, kdo najde co potřebuje a co je
pro něj dobrý, možná už ani nevěřim tomu, že něco takovýho vůbec je.
Všechna ta potlačovaná nenávist, odpor, nechuť...

Jednou to bude muset ven se vší parádou, bude to něco jako velkej přerod v naprostýho
šílence, bouchnu šáňo, chvíli si zapařim, pak se necham dát do kazajky a odjedu na
dlouhou dovolenou do jámy, kterou jsem si sama vykopala během svýho sebedestrukčního
módu pracujícího ve dne v noci.

Vítejte v mym světě. Dneska ráno jsem nenašla zapalovač, ale to bude dobrý, během
pár dní se s tim vyrovnam.

Ňaňa

14. února 2016 v 22:39 Kecy o h...hmm
Dneska radši vynecháme vypisování mejch myšlenek.
Já jenom, že... Objevila jsem zas jednou něco skvělýho.

Ale oukej... Jsem přece náhodnej generátor slov a neni pro mě tak těžký něco vyplivnout.

Lhát kvůli rodičům.
Jsme chudý, chacha. Občas trochu víc než obvykle.
A zjistila jsem, že je to dobrý, aspoň se můžete cítit jako jeden z těch co jsou na hraně. Ne?
Pořád někam utíkam, abych se neukázala v pravym světle na tom jednom místě.
A konečně. Lidi jsou nutný zlo.
A úplněčně. Co byste chtěli ode mě?


Chlapče, jestli tě někdy v budoucnosti budu nucena nenávidět (což je hodně pravděpodobný)
ani přesto ti nikdy nebudu moct upřít tvuj vliv na muj hudební vkus (ne, ne že by před tim byl nějak špatnej),
ale tys ho dokázal otočit tim nejlepšim směrem, kterej byl k mání a říct mu: Tudy. Prostě "Tudy".
Nic víc.

Aaml

12. února 2016 v 22:01 Kecy o h...hmm
Jsem zase tak znechucená.

Potřebuju klid

cigarety

vlak
knihovnu

antikvariát
Irvina Welshe

samotu

písničky

focení

pocit, že aspoň něco chápu

anebo

aspoň vypadat dobře

Většina věcí z toho se dá zejtra zařídit, tak asi dobrý.

Malá hlava

9. února 2016 v 1:23 Kecy o h...hmm
Někdy je možná hranice mezi bezbrannym svěřovánim a nedůvěrou tenčí než
by kdo řek. Někdy to vypadá dokonce tak, jakoby se to prolínalo. Jo, i to jde.

Hele, nebaví mě bejt deep, jo?

Předvídatelnost asi neni to nejlepší, co může bejt, ale někdy hraje do karet.
Vim, že za pár dní zase najdu trochu tý energie na přežívání a to dokonce
s lehce pozitivnim nádechem. Protože je to tak vždycky.

Je hezkej a v pohodě, proč s nim nechodíš?
Ahaha.
Jsem milovník takovejhle otázek.

Nic neni v pořádku a všechno je v pořádku.
Je zvláštní, že Vrba je teď někym s kym se odreaguju.
Takovym zvláštnim způsobem mi chybíš, ikdyž jsme se viděli ve čtvrtek.
No snad to vážně časem nezačne bejt až moc podle mejch představ.
Bojim se, co by se pak stalo.

Plno lidí mě sere, ne že ne.
A k tomu všemu se nedokážu zbavit zlozvyku všechny analyzovat.
Což by nebylo vlastně až tak hrozný, kdybych těm svejm analýzám
ve skrytu duše nevěřila.

Ha! On pohnul prstem... To znamená, že tě miluje... Fakt.
Věř mi. Já umim analyzovat. Lidi. Pohyby prstů.
A tak.

Tak to tu máme už za pár dní. Valentýn. Nejlepší je bejt tim typem
člověka, kterýho to absolutně nezajímá. A ne tim způsobem, že ho
to absolutně nezajímá a pak čtrnáctýho brečí ve svý posteli a cpe
se bonboniérou. Ale tak, že ho to vážně nezajímá.
A tenhle typ jsem já.

Chtěla jsem napsat, že mě nejvíc serou lidi, který mi pořád dokola
nutí svoje problémy. Jsem dost tolerantní člověk, dokážu zkousnout
leccos. Dokážu vydržet leccos, protože mam prostě pro lidi obecně
(většinou) velký pochopení.
Ale ne, když musíte celej večer poslouchat fňukání kvůli něčemu
s čim stejně nic neuděláte (a nemění na tom ani fakt, že to slyšíte
asi tak po desátý a dokonce ani fakt, že slyšíte každej, každej detail)
a ještě když z toho dotyčná osoba dělá konec světa.
Ale nakonec asi přehodnocuju svuj názor.
Nemam na co si stěžovat. Mohla bych přece, předevšim co se fejsbukovýho
svěřování týče, prostě odejít a člověka klidně ignorovat, ale nedělam to.
A potom... Přecejenom nakonec uslyšíte nějaký to "dík" a to je to slovo,
po kterým si uvědomíte, že účel plkání tý osoby nebyl zabít veškerej zbytek
života ve vás, ale že mu to vážně nějak pomohlo a že mu to třeba dodalo
nějakou naději, když se pořád najde alespoň někdo, kdo ho poslouchá.

Což nemění nic na tom, že já se svěřovat nehodlam.

Na závěr bych asi chtěla oznámit, že se půjdu dívat na Zvonilku, ale nepůjdu.

Mrzí mě to, ale v noci je to všechno nesrovnatelně lepší.
Pomalá hudba je to nejlepší, co může bejt.
Písničky na který jsem zanevřela se vrací a jsou lepší, než kdy před tim.

Na ostrovech rostou malý sny. Jsou jako detektory lži, který nefungujou.