Prosinec 2015

Nepřemejšlet

28. prosince 2015 v 14:10 Kecy o h...hmm
Nepřemejšlet, nepřemejšlet, nepřemejšlet.

Sledovat něco, číst, nepřemejšlet, uklízet, kreslit, vstát a donutit se udělat tohle a tamto.
Mít pořád něco na programu.


Musim dát svuj život do pořádku. Hahaha. Jako kdyby v něm někdy byl.
Je to pravda, nemam důvod bejt takováhle, o to víc mě štve, že neni lehký přestat taková bejt.

Začalo to minulou sobotu. Málem jsem se nedokopala ani zamyšlení se nad tim, co jsem vlastně
od soboty do dneška dělala.
Sobota, pili jsme. Návrat domů kolem pěti ráno.
Neděle strávená doma. Jo, kdo ví, co jsem dělala.
Pondělí. Zase těžko říct, co jsem dělala celej den, ale noc jsem strávila u Vrby.
Úterý. Po pár minutách těžkýho uvažování mi dochází, že jsem naprosto mrtvá, po půl hodině
spánku odpoledne jela s D. nakupovat dárky. Vrátila jsem se večer a měla jsem znova jít za Vrbou,
ale spánek se rozhod, že zůstanu doma.
Setkání s Vrbou se odložilo na středu. Mm, středa. Znova nemam tušení, co jsem dělala dokud
jsem byla doma, ale odpoledne stráveno s děvčaty a pak příjemnej večer v naší malý hospodě.
Čtvrtek. Štědrej den. Jo, ten byl sakra náročnej. Návrat domu v půl čtvrtý ráno a pátek spadnul
do ubulený nálady. Večer film u Bratra a pak znova návštěva u Vrby, utěšující.
Sobota začala příchodem domu ve čtyři ráno. Večer další chlast. Další akce. Další program proti
přemejšlení. Příjezd domu v pět ráno.
Neděle. Strávená s P. Večer zase Vrba. Směna od 12ti do 12ti.

Sakra. Má pravdu. Vážně jsme spolu nějak moc často.
Tak jo. Možná jsem po tom tejdnu zničená víc než bych měla.
Možná se po něm cejtim mnohem hůř než bych měla. Proč, to fakt nevim...
Přijde mi, že mě čim dál tim víc ovládá naprostej chaos, přijde mi, že muj mozek plave v lihu,
přijde mi, že už nedokážu ani spočítat kolik je jedna a jedna, moje činy naprosto postrádaj
jakejkoli smysl, moje uvažování je šílený a že jsem asi vážně dost paranoidní.
A sakra moc žárlivá. Aehm.

Musim začít s jednou věcí.
Ne-pře-mej-šlet. Začínáme teď.

Pizza

25. prosince 2015 v 10:22 Kecy o h...hmm
Ne že bych teda už tvoji bejvalku neviděla a milionkrát o ní neslyšela, ale
sedět vedle ní, představit se, mluvit s ní, pořádně si jí prohlídnout a vidět
jak se vlastně chová bylo něco trochu jinýho.
A tak jako jo.
Je fajn a hrozně jsem se jí líbila, mam pěknej nos, prej.

Nevim jestli včerejšek dopad dobře nebo ne.

Z pohledu mýho vnitřního nelogickýho měřiče toho, jak co dopadlo ne.
A nejsem si jistá jak je to možný, ale řešit to asi nijak nebudu, protože
ten měřič je stejně nelogickej.

Ale nelíbilo se mi, jak jsem tam seděla mezi Maminou, tebou a tvojí bejvalou nebo
spíš kamarádkou, protože to je líp sedící název a poslouchala jsem jak mě hodnotíte
a jak ti tvoje bejvalá/kamarádka (má malej ďolíček kousek pod okem) nenápadně,
jooo, hrozně nenápadně šeptá přes celej stůl, že jsem jí teda hodně podobná, no.
Prostě to bylo jenom divný, protože si působil, že mě trochu dáváš na odiv a zároveň
vystupuješ jakožto muj tiskovej mluvčí.
Aha. Přišla jsem si jako blbeček, už to chápu. Ale asi to moc řešim, protože jsme všichni
byli opilý, ikdyž teda nevim, kdo na tom byl hůř.

Tentokrát už bych ani neřekla, že vypadala namyšleně.
Že je fajn mi bylo jasný, když se s ní bavíš, ale já se stydim, i přes alkohol v krvi a budu
se stydět dál a vlastně se ani nechci přestat stydět, protože třeba může bejt fajn, ale
novou kamarádku nějak nepotřebuju a bylo by to dost nepřirozený, protože se stejně
nedokážu zbavit toho pocitu sokyně a žárlivosti tam někde v sobě a vlastně by mě dost zajímalo,
jak to má ona (no, nejspíš to bude stejný, když jsme si tak podobný ne?).
Co je ale horší než připadat si jako sokyně je ten pocit, že jsem druhá, všechno je v pohodě
a vim, že mam jistý svý místo, ale nejsem holka do který ses šíleně zabouch a která tě tim
pádem šíleně ovlivnila, je tu už asi deset let, zatimco já přišla před rokem a zažili jste toho
spolu tolik, tak že mi nepřijde jakože bych se mohla přidávat do party a držet se za malíčky
a volat "jupí, jsme tady spolu všichni kamarádi" a bejt ta co sedí a počkat až ostatní dopoví
svoje komentáře na mě a pak si zas budou všímat sebe navzájem.

A nevadí mi, když o ní mluvíš, nevadí mi jí potkat, nevadí mi s ní mluvit, nevadí mi ona,
nevadí mi vůbec to, že se často vídáte (a za tohle všechno jsem upřímně dost ráda, protože
bych vůči ní nechtěla mít žádnej sžíravej pocit žárlivosti nebo vzteku), ale prosim. Prosim.
Nechtěj po mně, abych se s ní někde bavila nebo nedejbože, abysme na ty akce
začali jezdit v týhle sestavě, protože se cítim nesvá.

Jednoduše...
Eh, chtěla jsem to napsat jednoduše, ale to neumim, takže nic.

A za mnou celou dobu stojí dvoumetrovej chlap, co dělá, že je zoubková víla.

Jo a možná mě celkem sere, že když už takhle někam jdem, tak se mě moc nevšímáš,
ale to je asi taky nelogický, protože já se nevšímam tebe.
Ale chtěla jsem obejmout, trochu víc.

Blbeček.
Jsem.
Nejsem.
Jenom se tak cítim.

Bože, jak mě je zle. Už nikdy víc se nenapiju absintu.

Hele, potřebovala jsem jenom hodně rychle vypsat dojmy a pochopit o co tady jde a o co jde
mně. Píšu to s kocovinou a vlastně jsem ještě trochu nalitá, takže mrdam na dekorace
a slovosled a takový ty kokotiny a na smysl a souvislost vět už mrdam úplně, nashledanou.

Dohasínat

23. prosince 2015 v 23:47 Na památku
Dneska bych to, asi, nechala radši bez delšího popisku.
Jedna věc by tu ale byla....
Co pomáhá na špatnou náladu zaprvé: Pustit si nejtrapnější písničky s nejtrapnějšíma videoklipama od těch
nejtrapnějších zpěváků. Působí zde efekt pozvednutí nálady podívánim se na někoho, kdo je na tom v určitejch
ohledech hůř.
Zkoukněte a poslechněte si videoklip od Johnyho Machetty... A hned můžete jít spát s vědomím, že vy nikdy
nebudete mít tak příšernej vkus, aniž by vám to docházelo, natožpak abyste ještě něco takovýho sami stvářeli.

Ámen.
Správně. Ty fotky s tim nemaj absolutně nic společnýho.






Chyba tisku

18. prosince 2015 v 23:42 Kecy o h...hmm
Srdce mi buší dost splašeně.
Něco mě znejistilo.

Kdykoli mě pohltí tohle nechutenství a pohrdání všim, nemam prostě chuť dělat
nic, ani pohnout se, nadechnout.

Ovládá mě neskutečnej strach, že muj život nebude z konkrétních důvodů, to,
co by se vlastně dalo jako život nazvat alespoň vtipem a tim pádem to bude něco
naprosto nehodnotnýho, bezcennýho, předem odepsanýho.
Ale co je horší než tenhle strach, je strach že se bojim naprosto oprávněně
a že jsem v týhle situaci bezmocná a ani v průběhu času se na ní nic nezmění
ať se budu snažit jak jenom budu sakra chtít.

Chci, aby mě někdo jednoduše a bez velkejch obětí zachránil

Můžu přijít, prosim?

Občas v tobě najdu uklidnění, třeba i jenom v myšlení na tebe,
protože přijít prostě neni vždycky možný a ani to nechci.
Nežárlim.
Nechvěju se, když se mě dotýkáš.
Nemam motýlky v břiše.
Nepotřebuju tě nejspíš tak moc jak si někdy myslim.
Nemiluju tě.
Nechci s tebou trávit dny i noci. Natožpak zbytek života. Haha.
Nejsi středobod mýho vesmíru a nezachráníš mě od žádný denní můry.
Nestal ses někym, s kym prodebatuju celý noci.

Ale i přesto mě uklidňuješ.
I přesto si vážim toho, že se mě dotýkáš a dokážu to prociťovat.
Naučil si mě hodně věcem a i toho si dost vážim a i to je jedna z věcí, kterou
si mě naučil.
I přes všechny odlišnosti jsme vlastně dost stejný a bojujem se stejnýma věcma.
Máme podobnej pohled na svět.
Umíme odlišný názory využít k vášnivejm debatám, někdy vlastně ani nevim jestli
s tebou náhodou neodmítam souhlasit jenom z tohohle důvodu.
Nutíš mě bejt silnější. A trpělivější.
Mluvení i mlčení s tebou je prostě správný a poznáme, kdy máme mluvit a kdy
máme sklapnout a zírat oba z tvýho okna na dětský hřiště.
Jsi člověk na kterýho myslim, když jsem mezi lidma, který nesnášim, když jsem
v davu, když si přijdu cizí, když mi lidi ubíraj všechnu sílu, když mi přijde, že
pitomost nemá hranic a myšlení už neni v oběhu a vim, že až budu s tebou,
tak mi zas aspoň chvilkama bude připadat, že jsou věci na svym místě a že mam
před sebou živej důkaz, někoho, kdo jde trochu jinak, než by se očekávalo.

Puf puf

14. prosince 2015 v 21:49 Kecy o h...hmm
Vysvětli mi to.
Uh... Je to dost abstraktní.
Možná na tom mam největší podíl.
Na čem?
To já nevim.
A co si chtěl vlastně vysvětlit?
Já... Vlastně taky nevim.

Aneb level "vážnejch rozhovorů" těsně po probuzení ve tři ráno
po hodině spánku.
Možná jsem vlastně celkem věděla, ale jak ti popsat svý složitý
duševní a myšlenkový pochody. Jak?
Jak je můžu vysvětlit komukoli?

Můžu přijít? Mam čistý úmysly.
Já už ti, ale nevěřim...
Co mi vlastně nevěříš? Už je to horší než jihoamerická telenovela.
Nevěříš mi, že tě mam nebo nemam ráda?
Že se s tebou nedokážu nevyspat?
Komu vadí, že s nim někdo, kdo ho sexuálně přitahuje,
nedokáže neudržovat sexuální poměr?
O co jde? Spěcháme někam?
Měli bysme to ukončovat, protože to ničí naše citový buňky,
drásá naše duše, rozmazává hranice běžnýho vnímání ještě víc
než předtim, než jsme to začaly?
Měli bysme se připravovat na relativně normální vztahy, který
nechceme a nejsme schopný udržovat, protože moc spíme
nebo protože nemáme potřebu zbavovat se mušek poletujícíh
nad shnilým ovocem v našich kuchyních a moučnejch červů
ve špajzech a jsme citově zmrzačelý ať už z jakejkoli důvodů?

Tak spěcháme, tak spěcháme?

A když se tě zeptám, oboum nám dojde, že nikam nepotřebujem.

Proč tě vždycky odmítam, když tě stejně nakonec ojedu?
Nevím.

Vysvětli mi to, chtěl jsem tě pochopit.
Já už nevim.
Nechci se rozebírat, všechno mě sere a když se nad tim
zamyslim, zjistim maximálně to, že situace je bezvýchodná.

To tu chceš pracovat až do konce smrti?

Nevím, co jsem si myslela před dvouma tejdny, když jsem
udělala to rozhodnutí.
Nevím, co si myslim teď a nevim ani co si budu myslet
za další dva tejdny.
To je hrozně, hrozně v prdeli.

Nemysli už na to.

Líbí se mi tvuj výhled z okna. Nevim proč, ale chci ho taky.

Chci se zničit a taky chci zabránit svýmu zničený a zůstat
při tom štíhlá, ba co víc, bejt ještě štíhlejší anebo spíš
mít ještě vypracovanější tělo a zůstat při tom chytrá (pokud
momentálně chytrá jsem, ale nevim, mam o tom hodně
pochybností) a bejt ještě chytřejší a vzdělanější a získat
talent, kterej se získat nedá a bejt šťastná, ale je to těžký,
když se přitom chcete zničit.

Hah.

Chci rozvíjet své logické myšlení. Zahraješ si se mnou ještě ty šachy?
Seš na to prostě rozenej anti-talent.

Mym talentem je bejt anti-talent na všechno.

Zůstanem u toho, že je nám spolu příjemně a nebudeme to nějak
rozpitvávat, ne?

A pak se divim, že se mi zdají takový sny.

Palačinka

11. prosince 2015 v 23:13 Kecy o h...hmm
V posledních pár dnech si prostě přijdu jako by mě od okolí dělila nějaká
neviditelná tenká bublina. Jedinej, kdo o ní ví jsem já, ikdyž si nejsem jistá
tim, že si toho to vzdálený a přesto blízký okolí nevšimlo, protože jednou
z mnoha příměsí v tý bublině je vysoko procentní paranoia, díky který
neustále zvažuju jestli na mě ostatní tak zíraj, protože vidí jak mě bublina
nutí chovat se divně a vůbec... Zíraj na mě nebo se mi to zdá?
Zbytek bubliny nejspíš obsahuje nějakou silně omračující látku způsobující
otupělost, utlumení veškerejch zvuků, logickýho a jasnýho uvažování a
rozmazaný vidění všeho.

Prostě jsem mimo. Totálně a úplně mimo.
Potřebuju volno.
Anebo se projet tim hořícim vlakem s průvodčim, který mu to je putna,
tak jako se to povedlo spolužačce.

A taky nevim, co dělat bez knížky. Nejbližší den, kdy budu moct dojít
do knihovny pro další je až úterý a to je pěkně vzdálený.
Prostě jsem si tak nějak zvykla, že se za to dá schovat ať už jste zabraný
do děje nebo ne.
Jediný na co jsem si pořád nezvykla je otázka, co čtu.
Ahhh. Asi bych si měla přijít blbě, že mě sere fakt všechno, co kdokoli
vypustí z huby a že jsem asi přehnaně kritická, ale sorry, ať zareaguju
na tenhle dotaz jakkoli musim si pro změnu položit otázku sama sobě,
a to: Proč se lidi ptají na věci, který jim jsou u prdele?

Nejmenší zlo je prostě něco žbleptnout, ikdyž potom vůbec nemá
smysl to říkat.Protože komu pomůže info, že to je "prostě o takovym
týpkovi, co je pedofil" nebo "o sektě", když je hodnota takový informace
stejně naprosto nulová?
A ne že ne.
Vidim potom reakci na takovou odpověď v obličeji těch lidí,
který se po mý krátký odpovědi zatvářej jakoby si právě vyslechli dlouhej
nudnej příběh o kterej se neprosili, ale pokejvaj hlavou "jakože dobrý",
aby neurazili.

Čas od času poskytnu i trochu delší odpověď,možná dokonce o obsahu
tří vět, protože když už se mě kurva někdo ptá a já prostě nevim jak to popsat
jednim slovem, tak jim teda řikam, to co "chtěli" slyšet.
V takovejch případech je výkon, když při konci mýho vyprávění (takže zhruba
u tý třetí věty) ještě tázající sedí vedle mě a neni dávno v trapu.

Ehm. Pořád se ptam proč se sakra ptaj?

No tak někdy to pořešim obyčejnym ukázánim knížky, kdy se samozřejmě
od toho člověka zase nedočkam jiný reakce než toho stupidního výrazu
a hned zas sklonim hlavu ke čtení anebo použiju univerzální dementní odpověď,
že teda jako čtu knížku.

Stejně ti to je kurva jedno, tak co se zajímáš?

A pak se divim, že se kolem mě dělá nějaká bublina nebo co to je.

Pohádky

7. prosince 2015 v 18:55 Kecy o h...hmm
Nesnášim, když na mě někdo dělá "pšt".
Nesnášim, když mi někdo říká ať se uklidnim.
 
V neděli brzo ráno jsem byla sjetá hvězdama.
Seděla jsem uprostřed chodníku, pouštěla Where is my mind
a brečela pro hvězdy. A pak jsem šla pozpátku, pozpátku,
zpátky k vám, zpátky ke zvukům upadající diskotéky, kde jsou
mý kámoši i lidi, který nejsou mý kámoši a z hvězd, co jsou
zapletený do stromů jsem uhranutá ještě víc.
Jako kdybych byla vážně sjetá.
 
Pak si mi zavolala a já prostě běžela, nalitej šílenec,
volaj mě zpáátky, někde mě potřebujoooou.
 
A pak jsem přišla a vy jste mě všude hledali a pak jsem řekla
Vrbovi, že mám melancholickou náladu a musim jít.
 
To ti skoro závidim.
 
Všechny jsme měly konec noci strávit u mě doma s toustama a nakonec jsme
se všechny rozutekly do postele kluků se kterýma nám to neklape.
K. k dávno bejvalýmu, kterej má teď jinou (ale štve to někoho? dyť je to jenom
podvádění), P. k přítomnýmu, se kterym si neni souzená a já no...
Já byla vlastně ve svý posteli s Vrbou, kterýmu jsem minulou neděli řekla, že
je konec. Vzpomínáte? Ha ha.
 
A dneska, když češtinářka mluvila o Anně Karennině, došlo mi,
ke komu se budu přirovnávat. Zní to dobře.
Neví, co chce, rozervaná, komplikovaná, ztracená sama v sobě.
Zní to rozhodně líp než pravda vyslovená bez servítek.
 
Takže Anna Karenina. Fajn.

Já jsem ten problém

6. prosince 2015 v 18:31 Kecy o h...hmm
Celou dobu. To jediný s čim bojuju. To jediný, co mi brání bejt šťastná.
To jediný, z čeho vznikaj problémy a pochybnosti. To, co mi ubližuje ze všeho nejvíc.
To jediný, co všechno šíleně komplikuje. To jediný, co odráží všechny příležitosti.
To, co ničí moje vztahy. To, co ode mě odhání lidi. To jediný, odkud jde všechna
nenávist, zlost, smutek, zoufalství, bezradnost, lítost, zahořklost.
A tak dál.

Jsem to já a nikdo jinej. Tady je zdroj.

Nepotřebuju žádný prostředky k tomu, abych se zničila, udělam to sama,
bolestivě a zdlouhavě.

Co je horší než nevědět, kde je zakopanej pes?
Vědět to a nemít lopatu.

Neexistuje žádnej ekvivalent pro lopatu, díky kterýmu bych třeba mohla začít mít
opravdový city a ne ty, kterýma se snažim vymanit city z druhýho
a já se tak necítila v jednom kuse osaměle.

A pomáhaj mi ty vymámený city? Ani ne. Jak mi můžou pomáhat, když nemam
ráda ani sebe. Jak můžu pak vracet opravdový city a bejt při tom vážně šťasná,
když doopravdy žádnejm z těch citů od ostatních nevěřim?

Jak můžu po ostatních chtít nějakou lásku, když jim tu svojí krkolomnou
a povrchní ukazuju jenom, protože z nich chci dostat tu jejich?

Jak se můžu cítit dobře, když ve skutečnosti nic neumí zaplnit to prázdno
ve mně?

Vždyť ani ten sex neni o tom, že bych si to užívala, ale že to chvilkově
zaplňuje mojí zasraně pustou zmrvenou duši. Nebo co to sakra je.

Jenomže... Já takováhle nejsem, protože bych si to vybrala. Nevim proč
to ve mně vzniklo a nejde si říct "Seru na to, bejt zablokovaná, zakomplexovaná,
nevyzrálá a přehnaně složitá je na hovno".