Expo 2015

1. listopadu 2015 v 11:49 |  Na památku
Minulou neděli jsem neměla zrovna nejlepší nálady.
Což mělo beztak původ v tom divnym rozhovoru s Vrbou a Pím.
Tři líný hovada beze snů, cílevědomosti a vůle k čemukoli s naprostym nepochopenim pro tenhle svět
a bez představy co tak kdy budou dělat, dva z toho citově labilní a unášející novorozeňata s asi dvouma
promilema v krvi a všichni rozumově zamrzlý ve věku kolem třinácti debatujou o budoucnosti.
Jo, původ byl rozhodně v tomhle rozhovoru.

Jenom tak pro zajímavost jsem si četla něco o různejch
způsobech sebevraždy (nic moc, všechno je bolestivý, pomalý, neuctivý a tak nebo kombinace těhle tří).
Ne že bych to nevěděla, ale občas je asi fajn... Si to připomenout a dozvědět se nějaký detaily.
Jo a zkoušela jsem napsat dopis na rozloučenou... Sakra, překvapivě jsem zjistila, že kdybych se chtěla fakt
odkrouhnout tak bych před tim měla hodně co říct, ikdyž ne zrovna nic o tom jak všechny miluju a blablabla.
Ale to bude asi tim, že já mam nějakej syndrom díky kterýmu prostě neumim napsat nic krátce a stručně.
Projevuje se hlavně v smskách.
Měla jsem fakt divnej den, tak jsem si řekla: "Hmm, vážně by mě zajímalo jakej mají lidi co se řežou z týhle
činnosti užitek." Tak jsem se párkrát řízla. Řízla, hahaha.
Kdyby mě někdo viděl asi by se posral smíchy. Ne, že by byl ten nůž tupej, ale já jsem to dělala hrozně
opatrně. Nikdy jsem teda neviděla žádnej tutoriál pro sebe... poškozovače? Hm.
Ale každopádně by to člověk fakt asi neměl dělat jako kdyby se lechtal.

Ráda bych řekla, že se mi otevřel novej svět a pochopila jsem kouzlo sebepoškozování, ale prostě...
Jsem se trochu poškrabala, no, eh, fakt pořád nevim co je na tom. Čimž si teda nestěžuju a jsem fakt
ráda za to, že nemam sebedestrukční sklony. Fajn pocit.

Každopádně pointou tohohle maj bejt fotky ze školního zájezdu. Jasně, zatim to tak stopro vypadá.
Den po tom teoreticky sebevražednym jsme odjížděli a mě se tam zasraně nechtělo, fakt vůbec.
S mámou jsme zase začli probírat muj psychickej stav. Samozřejmě se zase projevila jako naprostej
odborník, vůbec nemluvila způsobem, kterej je pravym opakem toho jak se má s "postiženou"
osobou mluvit, nevedla jenom planý řeči o tom jak s tim musíme něco dělat, který by hodila za hlavu
těsně po tom co jsme ten rozhovor dokončily. Ne-e.

Ale nemam jí to za zlý, asi to chápu, všechny matky jsou stejný, všechny vedou planý řeči,
který stojí fakt úplně za hovno a akorát s něma svý fakany vytočí a vypadá to, že se jim snaží
říct jen to, že jsou neschopný, nechtěný, o nic se nesnaží a na všechno serou (ikdyž se
ve skutečnosti jenom snaží pomoct).
Žádná neví co se děje v hlavě jejího dítěte a nemá nejmenší tušení jakym způsobem se mu tam
dostat a některym je to nejspíš i u prdele.

A mě taky.
Sedim u počítače, nemam zájmy, tak mladá a nemam žádnou energii, žádný cíle, to přece takhle nejde,
nemůžu takhle brečet, dyť nemam přece důvod, to se utrápim, musíme s tim něco udělat.
Děkuju mami. Já jsem si totiž nevšimla, vůbec mě nesere, že mě nic nebaví a jsem přecitlivělá
až to bolí. Každopádně nebudu dělat vlny a už na to asi seru, protože do teď jsem o tom sama
se sebou milionkrát nemluvila a milionkrát jsem se nesnažila začít znova a nebejt tak zasraně na hovno.

Čimž se blížíme k tý pointě, haha. Jo bylo to vážně fajn. Jako fakt. Už jenom z toho důvodu, že
jsem musela dát do pozadí svý hlavy všechny svoje temný vize a nevim co, protože mi nic jiinýho
nezbejvalo. V buse jsem seděla s divnym týpkem ze třeťáku, kterej měl na zájezdu i rodiče, chodil
všude s učitelkou a bez přestání obdivoval její sexy tělo, jeho největšim snem je bejt herec
a díval se na mě dost opovržlivě, když jsem ráno na hotelu kradla mini máslíčka, ale byl v pohodě.
Jinak jsem většinu času strávila s dvouma spolužačkama u kterejch se mi jenom víc potvrdilo,
že jsou vážně v pohodě, byly jsme nehorázně utahaný a nevyspalý, protože člověk kterej vymejšlel
program toho zájezdu asi nebyl moc chytrej. Běžně se jezdí do Itálie z Budějc přes Prahu a Plzeň,
strávili jsme teda asi 18 hodin v autobuse, v 8 ráno nás vykopli u výstavy a hurá choďtě si tu teď
do 6ti večer. Potom jsme jeli na hotel. Well, na pokoji jsem se dozvěděla fakt neskutečný zajímavosti
od spolužačky. Hh, jo taky by mě zajímalo jak se může pár- hluchoněmej a normální rozejít, protože
se pořád moc hádali. Hm.

Jo a u Harryho Pottera (ehm, spolužák?) jsem si ještě víc potvrdila jakej je čuráček, ale dam mu to
už brzo sežrat. Sice nejsem ten typ člověka co by byl schopnej okamžitě reagovat a narovinu vysolit
všechno co ho na druhý osobě sere, ne, já jsem pitomec, kterej si to dlouho připravuje,
sbírá materiály a pomalu snová pomstu, ale tohle je takovej kretén, že už se těšim na to
až s nim zase sama pojedu vlakem a konečně už ho pošlu do prdele.
Jo s fotkama ani nejsem moc spokojená, prostě ále co... Ty z druhýho dne dopadli možná i o něco líp.

Jo a italové jsou fakt jakože... Dobrý.
Druhej den jsme sice chodili po luxusních obchodech s hadrama a po parfumériích, kde byli
všichni navlečený do kvádra a měli motýlka (joo, to je tak pěkný sakra) a působili elegantně
a takový ty hovadiny (nejspíš byla většina z nich gayové, ale koho to zajímá)
No ale stejně byl nejlepší ten kluk na expu, co prodával hotdogy.
































 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama