Listopad 2015

Srovnat si to v hlavě je má priorita

29. listopadu 2015 v 21:53 Kecy o h...hmm
Neumim moc psát o pozitivních věcech.
Prostě tak. Protože tenhle blog existuje na vyhození odpadu, kterej stejně většinou přebejvá.
Ale jedna pozitivní věc by se našla.
Nejdřív teda celodenní letargie.
A postávání u panelákovýho vchodu a zírání na zvonek se štítkem Svobodovi a sbírání odvahy
pro jedno obyčejný zmáčknutí.

Dva scénáře, který si připravuju, když na tebe dělam přepadovku.

Dobrý den, Kuba spí? (Ehm... Vrba, fajn, ale stejně nechápu smysl blogovejch přezdívek)
Dřív jsem se ptala jestli seš doma, ale pak mi to přišlo směšný, protože řekni mi, kdy
seš venku...

A ten druhej je jakýkoli random slovo, co mě zrovna napadne, v případě, že se ozveš ty,
který pochopíš jako vyzvání, abys mě navštívil tady dole.
Protože prostě nerada mluvim do toho.. Mluvítka.
Závidim lidem, který přes něj kecaj jakoby s člověkem mluvili z očí do očí.
Protože to já neumim, stejně jako když s někym mluvim přes telefon.
Haha.
Tak vyhrknu strom a ty, že za chvilku budeš u mě, no.

Tak... Jsem to udělala.
Konec.
Normální lidi tomu říkaj rozchod, ale u nás je to sprostý slovo, protože se spolu přece nerozcházíme.

Líbí se mi taková ta... Milá rutina, která se postupně vytvoří v jakýmkoli vztahu.
Když jsme pili Na mrtvole šli jsme pak k tobě domů a když jsme se vraceli z akce z jinýho města
šlo se pro změnu ke mně.
Takový ty... Maličkosti.
Ale teď si byl poprvý u mě v pokoji. A obdivoval si Kurtovo plakát.. Jů.

A teď prostě konec a řekla jsem to já.

A ty seš rád, žes nás všechny poznal. A stejně nechápeš proč se mi náš vztah vlastně nelíbil.
Tak jsme se shodli na pěkný věci, že to vyřešíme až budem zas oba opilý.
A nakreslíš mi něco do památníčku, ju.

Tak jsem ti povyprávěla, kde všude si upadnul o páteční noci a vlastně už jsem ani nevěděla,
co je z týhle a co z minulejch akcí, protože poslední dobou se mi to všechno slejvá a na
všech jsem nějak moc mimo. Ale ne že by mi to vadilo.
A pochlubila jsem se ti s modřinama, který si mi udělal při tancování.
A jů. My jsme tancovali?

A je to fajn, rozhodně je to fajn.
Protože vim, že jsem děsná, ale už teď počítam, že to zase vezmu zpátky, protože ti prostě
chci číst a protože chci na tobě spát a vodit si tě tajně domu jako zlá zlá holka.

Styď se, Molly.

A jů. Zjistila jsem, že jsem magnet pro tlusťochy. Nic proti tlustejm. Ehm.

Ale stejně, jsme přátelé, ne?
Ale stejně. Vždycky jsem tak nasraná... A pak tě vidim a všechno se tak rozplyne.
Šmejde.

Ani nevim proč jsem se zrovna teď rozhodla to ukončit.
Prostě jenom.. Asi existujou poslední kapky. A já těžce zvládám tvoje odmítání.
A aspoň mam z konce... Momentálně... Pocit jakobych si to srovnala v hlavě.

Chtěla jsem ti říct, že chci zmizet... Ale, až budem opilý. Jo.

Miláno prostě Miláno

29. listopadu 2015 v 18:20 Na památku
Jo, nejlepší výhled z hotelu.





Uuh

28. listopadu 2015 v 20:33 Kecy o h...hmm
Bolí to tak, že se mi o tom ani nechce moc mluvit.
Taková tupá bolest.
Vlastně ani nevim, co mě bolí a hlavně proč, ale spoustu věcí prostě neni správně.

Myslim, že mě bolí realita.
Občas, když je velkej shon událostí vnímam jenom tu realitu ve který se všichni zdánlivě
nacházíme. Pak všichni odejdou, nastane ticho a ten pocit, když mě plíživě obklopuje
ta druhá realita je skoro hmatatelnej.
A skličující.
A děsivej.
A znepokojivej.

A cítím se sama, protože vim, že do tý druhý reality, do mojí reality, do tý reálný
reality nikdy nikdo nevstoupí. Nikdy sem nikoho nepustim a ikdybych chtěla,
tak k tomu nemam prostředky.

A je trochu matoucí a směšný, že holka, která v první realitě dává napít
bezdomovcům a pak sama ještě pije ze stejný flašky, tancuje před
rodičema svý kamarádky s klukem jako coura bosá ve střepech,
zpívá Amy Winehouse o půl čtvrtý ráno před nádražím, spí v rozkroku
kluka, kterej se zrovna hádá se svojí holkou, nedokáže udržet žádný tajemství,
v kině hlasitě komentuje každou scénu a drží se v blízkosti lidí jak můra u světla,
doma horlivě zapisuje do deníčku všechno,
co jí projde mozkovnou, přemejšlí jak si má vylejt vztek, kterym překypuje
a neví co má dělat, neví co má dělat, fakt vůbec neví co má dělat. A má strach.
Strašnej abstraktní strach o jehož existenci nemá ani důkaz.

Seš strašnej hajzl, chci to umět tak jako ty.


Odhodlání číslo 6 588 921

25. listopadu 2015 v 19:36 Kecy o h...hmm
Jestlipak všichni ty fanoušci Nirvany ví kolik písniček převzala od The Vaselines.
Ne že bych měla něco proti přezpívanejm písničkám, jenom si myslim, že čistě z úcty
by měli lidi aspoň vědět o předchozim autorovi.

Tak je to tady. Odhodlání číslo 6 588 921. Víceménně (floskule, kterou nesnášim, haha).
Některý mý odhodlání jsou předem dost slabý a sama je neberu vážně, u některejch
mam silnej start a potlačuju ten hlas v mý hlavě, kterej říká (a má pravdu), že to je
stejně pomíjivý jako veškerý veškerenstvo, některý přijdou čistě proto, že už jsem
se válela na dně hlubokýho svinsta stvořenýho mnou samotnou, aniž by kdokoli věděl
proč vlastně jsem ho stvořila, jiný třeba protože mě někdo nebo něco nakoplo nebo
protože už se stydim za to jak na všechno seru, nechávam to plout kolem sebe a žiju tak,
že náplň mejch dnů je opravdu - neskutečně - neuvěřitelně - setsakramentsky - zajímavá -
inspirující, že to smrdí až za roh a každej by chtěl bejt na mym místě a zažívat takový
báječný chvíle a některý odhodlání přijdou ani nevim jak a drží se mě dost dlouho.
Někdy i dva tejdny v kuse.

Víte, někdy mam svuj životní styl vlastně celkem ráda.
Teda nevim jestli přímo ten styl nebo spíš jeho znaky jako například omluvňák a další
písemnosti, který bejvaj označovány za naši vizitku,
která by nás měla prezentovat jako kultivovaný bytosti,
u mě teda zadělaný od hořčice, čaje a dalších těžko identifikovatelnejch skvrn, sešity,
napůl popsaný písmem zmatenýho flegmatika, napůl pokreslený malůvkama znuděnýho
snílka, který věčně něčim polejvám a mam je zmačkaný jako bych je vytáhla z kanálu
nebo třeba muj přenádhernej pro jiný těžko přehlednej chaos na stole, obsahující
hromady knih, kresby (samozřejmě politý a zmačkaný), jídlo (shnilý a možná poskytující
život spoustě roztomilym mikroorganismum), kterej vypadá jakože nad nim sama
ztrácim kontrolu, ale občas, když jdu čistě náhodou kolem, se přichytím jak se nad právě timhle
chaosem kochám a někdy ho i trochu víc zchaotikuju, protože se mi zdá moc nechaotickej.
Máma mě vždycky zprcává právě za to, že se špatně chovam k věcem, který by měly bejt mojí
"vizitkou", ale vždyť oni jí jsou.

Nic mě nevystihuje líp než vzhled mýho majetku.
Vždycky jsem byla něčim politá, s drobkama ve vlasech a trochou plísní za ušima. Mlask.
Dokonce se ani nemusim podepisovat na písemky, nevim jak ostatní, ale češtinářka s
výbornym smyslem pro detail, mě vždycky pozná podle designu.
Copak nejsem pravym umělcem?

Seru na tebe Vrbo, seru na tebe.
Well. Ovšemže se dál necham vláčet alejí ignoru od tohohle divnýho "kamaráda",
ale už se aspoň nebudu dál tak stupidně podbízet. Nebo se o to aspoň pokusim.
Nesmim bejt takováhle! Trochu hrdosti ty pipko!
Tak schválně. Jen chci někdy vědět za jak dlouho se ozve, když se na to vyseru já.
Tipuju tak měsíc, měsíc a půl.

Máma se mnou mluví o klokanovi.
Já: A proč ho tam mají?
Máma: Koho?
(jenom tak v duchu, sama pro sebe, radši): Mmmm, koho? Toho slona s růžovýma skvrnama
na prdeli a jahodovou zmrzlinou, kterou sere místo hoven. Na koho jinýho bych se ptala,
když právě mluvíme o klokanovi, že jo?

Ale to nic. To je jenom klasická ukázka mother logic. Ne fakt. Tohle by mělo dostat nějakej
název.

Asi si najdu kluka v rejstříku hledanejch. A pak si ho najdu. Ještě jednou, v realitě.
Fakt. Už jich mam pár vyhlídlejch.

Anebo budu kurva. No nebyla by to zajímavá čelenč?

A prej mam špatnej vliv na spolužáka. Oh, jak mi to jenom polichotilo.

Mimochodem... Kolik lidí musim zabít kvůli tomu, že na mě mluví, když očividně
držím v ruce knížku a očividně jí čtu, aby všichni pochopili, že na lidi s otevřenou
knížkou v ruce se nemluví?

A měla jsem jet do Anglie, ale teroristi. Rodiče rozhodli. No dobře, tohle je jedna
z chvil, kdy bych si asi přála, abych už měla po osmnáctinách.

Šum

22. listopadu 2015 v 22:36 Kecy o h...hmm
Spřízněný duše na jedno použití.
Míhající se postavy se kterýma si vyměníme životopisy a pak je necháme zmizet
v davu a stanou se z nich stíny.
Bary jsou místa pro hojení ran nebo pro vzniknutí novejch. Někdy i obojí.
A taky místa rozeštvávající stmelený páry pomocí drinků a cizích rtů.

Dobrý den, slyšela jsem o vás, že jste básník,
napíšete pro mě něco?
Já vás znám, jste tady pokaždý, před pár měsíci jsem byla tak opilá, že
jsem vás šla obejmout. A pak mi kamarádka pozvracela nohu zatímco jsem spala.

Ach nech mě, nech mě, pocity nula nula nic.
Nula nula nic a nasrat.

Některý lidi možná pochytávají hlášky nebo oblíbený slova od ostatních, jiný
je třeba odchytí z oblíbenejch písniček nebo filmů.
Mě prostě něco napadne a pak to začnu říkat.

Až nechutná upřímnost, když jsem opilá.

Jé slečno, vy jste ale vožralá.

Pani, chcete s tim pomoct? Máte to těžký, je v tom mrtvola?

Tak co? To jsem byl tak špatnej?
To ne, jen pocity nula nula nic.

Zapomněli jsme na kaktus.

Krmim se hudbou a přebíjim to něco.
Pročítam dlouhý znuděný pohádky od Pího.
Jenom se tak držim nad hladinou, ikdyž chvílema to nezvládam
a necham se strhnout dolů jenom, abych se zase na moment vynořila
a lapala po dechu.

Jak zoufalý. Stejně jsem tě prosila.

Co bych u tebe dělal? Ty budeš brečet, nevim k čemu by mi to bylo.
Kdybys byla v pohodě, dali bysme si čaj... Tak bych třeba šel.
S lidma se vídáš, když maj dobrou náladu, ne?

Víš možná by se to zlepšilo, kdybys šel, čas od času se na mě prostě
klasicky nevysral jak to děláváš vlastně furt.
Víš možná jsou lidi, který, představ si, jdou za někym právě proto, že
mu chtěj zlepšit náladu a protože ho zajímá jak se ten druhej cítí, ale...

To ty možná nebudeš viď?

2. ročník maturáků

20. listopadu 2015 v 17:52 Kecy o h...hmm
Maturáky.
Ale jo. Znamenaj pro mě něco víc. Beru to trochu jako milník ve svym životě.

Jako milníky ve svym životě vnímam nejspíš dost obyčejný a nudně znějící věci
(protože, hah, překvapivě muj život neni nějak velkolepej, žejo), ale pro mě
přecejenom dost důležitý.
To jsou takový ty dny, kdy jsem si, ikdyž třeba zpětně uvědomila, že se něco
změnilo, ve mně, v okolí, dny, který byly neuvěřitelně dobře prožitý, dny, kdy
jsem cítila něco, co se mi jen tak často cítit nepovede, dny, kdy jsem objevila
na něco, co mě ovlivnilo. Třeba madafakin Irvine Welsh, a pak třeba takový
to "poprvý" u čehokoli.
Poprvý jedu v nákupnim vozíku. A samý takovýhle sračky, víte co.

A hodně jako milníky beru i dny, kdy jsem poznala někoho, kdo pro mě něco znamenal
nebo dokonce pořád znamená.
Tak jo, maturáky budu mít asi už napořád spojený s Vrbou.
Ikdyby už žádnej ples neprobíhal ve stejnym duchu jako ten první na kterym
jsem byla, ikdybych tam byla s úplně jinýma lidma než s jakýma jsem tam byla
do teď, ikdyby zmizelo to těžko popsatelný kouzlo zdání,
"že tě to k někomu táhne" mezi mnou a Vrbou, ikdybych ho už nevídala nebo
třeba nenáviděla, stejně nikdy nezmizí to, s čim to mam spojený a to je on, no.

Hm.

Nikdy jsem prostě předtim netancovala s klukem tak, abych si u toho fakt nepřišla
jako idiot (navíc za střízliva) a ještě u toho nepopiratelně cítila, že se něco stalo
a že asi nebudem jenom kamarádi.
A nevinnej polibek na krk, kterej vlastně všechno posral nebo pravej opak posrání,
ale každopádně "to" začal.

Ale jo, tohle je takový kryplovský žvatlání.

Já si jenom nemůžu pomoct, hrozně pro mě znamenaj tyhle výročí, který
pro sebe cítim jako významný, mam k nim divnou úctu a nemusim to ani říkat
ostatnim, ale vim, že pro mě to podstatný je.

Každý datum patřící takovýmhle vzpomínkám má ve mně malý místo.
Někdy vim datum úplně přesně, jindy přibližně a pak třeba taky dost neurčitě,
ale nikdy je nezapomenu poctít kusem debilní sentimentality.

A to jsem já dámy a pánové.
30. říjen 2014, den, kdy jsem si všimla, že má Vrba děsně hubeňoučký ramena a
s celou svojí postavou ve mně vyvolává takovej.. Opatrovnickej instinkt
se směsicí rozněžnělosti. Jop.

A tak trochu si vážim toho, že muj první maturák v tomhle roce...
Se budu moct těch huběňoučkejch ramínek držet znova, zas při nějakym
stupidnim ploužáku, takže zdánlivě, v určitym momentě to bude vypadat, že
za celej rok se nic nezměnilo a hubený ramena jsou ty pravý, ikdyž to je
samozřejmě pitomost, ale co... Jde jen o tu milou malou naivní lež.


Tímto pozdravuju svoje teď budoucí já, v roce 2016 přítomný já, který se bude
smát svýmu minulýmu i předminulými já ejkejej kriplovi.

Smetiště

16. listopadu 2015 v 0:41 Kecy o h...hmm
Mam prostě jenom pocit, že je ve mně něco co by tam bejt nemělo
a to co by tam bejt mělo tam naopak chybí.

Nevykládej si to nijak dvojsmyslně prosim...
Protože tohle je jedna z nejlepších definic toho, jak se vlastně cítim
a nerada bych vymejšlela další.

Peter Doherty by si měl dojít na logopedii.


Lalalalá

15. listopadu 2015 v 11:16 Kecy o h...hmm
Může se někdo cítit dobře, když tráví noc s párem? Jo...
Vlastně, musela jsem je hlídat.

Co kdyby ve vlaku na oknech promítaly záběry z hezký přírody?
Co kdybysme z kupéčka vyhlíželi třeba na džungli nebo na poušť
nebo na svět malejch kouzelnejch trpaslíků prdících hvězdnej prach
nebo na Narnii, na sad penězostromů nebo na pravěký zvířata nebo
na striptéry vyskakující z dortů or whatever zatimco za těmahle
hustýma záběrama, který by se na oknech promítaly by byla taková
ta obyčejná nudná krajinka nebo špinavý hnusný města nebo dálnice?

Stejně je to dobrej pocit rozesmívat ostatní spolucestující tim, že
se bavíte o naprostejch mindfuck hipster tématech a děláte jakože
jste prostě přirozeně vtipný, ale v mysli boucháte šáňo, že jako přirozeně
vtipný vypadáte.

Slováci. Jo.

Přijeli jsme na akci, kde se hraje jen a pouze drumec a zase nic než drumec,
já jakožto neskutečnej pozér a zastánce rocku. Ještě jsem si musela
vzít glády, abych umocnila ten efekt, že jsem zcela mimo, ou jeá...
Tímto bych chtěla zatleskat všem trapákům, který choděj pařit na něco,
co jde zcela mimo ně...

Rumcajse jsme samozřejmě popíjeli na schodech už možná trochu
poblitejch a nazdobenejch střepama a bůhví čim ještě u nějaký starý továrny,
protože jsme dámy (a pán) a víme co je správný, jak vypadat nejvíc elegantně
a zapadnout tak do společnosti pravejch gentlemanů a sirů a milejdy.

Dobře jsme se zakecali (o až příliš chytrejch věcech na to v jakym jsme byli
prostředí a jaký kolem chodili lidi) a po chvíli mi vlastně došlo, že tohle
je jedna z těch nocí, kterou bych vlastně spíš někde v klidu prokecala.
Už asi stárnu.

Po chvíli se k nám přimotali nějaký dva týpci, co už měli slušně naváto
a hledali, kde se tu hraje punk.
Tak... Aspoň jsem nebyla jediná, kdo byl lehce mimo.

Ale jo. Dalo se tam na to pařit, po Rumcajsovi a několika pivech.
I moje sebevědomí si jednou zase povyskočilo, očividně.
Protože jinak bych se fakt neodvážila otevřít hubu na to, aby z ní vypadlo
něco anglicky. Haha ha..
I´m from Salzburg, it´s Austria.

Hm a očividně asi nevypadam na to, že bych věděla takovou primitivnost
jako například v jaký zemi se nachází Salzburg.
Ale dobrý, chápu, v tu chvíli jsem nejspíš fakt nevypadala jako chytrá holka.

"Teď vážně? Proč si všichni týpci myslí, že maj dovoleno sahat na nalitý holky
se kterýma se začli bavit na nějaký akci?"
Ptala jsem se týpka, co mě k sobě tisknul a jeho ruka pomalu mířila směr
moje prdel.
Ok, asi je naivní se na to ptát.

Nakonec jsme byly nuceny zdrhnout, protože Pí se začal chovat agresivně
(jako vždy, když je nalitej) a my jsme na to bůhví proč nebyly moc zvědavý.

Nažraly jsme se jako největší prasata a většinu času přitom jsme měly
úplně bezdůvodnej výtlem. (což byla myslim nejlepší část noci)

Navíc jsem fakt ráda, že jsem neměla kredit, protože mi začal psát
Vrba a nechci vědět, co bych mu odepisovala kdybych mohla. Ne.

Ale jo, nebyla to špatná noc, ikdyž návrat nebyl moc ve velkym stylu.
Lehla jsem do vlaku, shodila boty a vytuhla jak miminko.
Potom jsem si je nasadila obráceně, takže jsem domů skoro nedošla,
ale zvládla jsem to. Vrátily jsme se živý a zdravý! Huu!

A teď si prostě představte rozvášněnej dav, kterej zaplňuje celou ulici,
nesou transparenty s velkym krví napsanym nápisem MY NECHCEME NIC
a naštvaně řvou MY NECHCEME NIC.
Nic prostě nechtěj, jsou spokojený.

Takovouhle demonstraci asi někdy udělam s D. Akorát budem muset
sehnat ještě pár dalších lidí, aby z nás byl dav.

Fakt. Tenhle nápad se mi líbí.

Nový článek

11. listopadu 2015 v 14:57 Kecy o h...hmm
Takový ty písničky, který by roztancovaly i mrtvýho.
Moje jediný přání je, aby ses naučil hrát na elektrickou kytaru.
Je to asi poslední dílek chybějící v mozaice tvý dokonalosti - nedokonalosti.
Protože nedokonalost je pro mě věc naprosto dokonalá.

Takový ty písničky, který tě nutí mě prosit, abych ti na ně tancovala
polonahá s poloúsměvem za pološera v pouklizeným pokoji,
zatimco ty budeš v polosedě a oba budem poloopilý, takže trochu polomrtvý a v polosnu
s polojasnou půlkou měsíce za oknem, sídlící na severní polokouli.
Polonezávislý, polorozpadlý mezi sebou i každej zvlášť v sobě a zároveň trochu propojený
s poustlanou postelí a pootevřenými dveřma, protože si neumíš poupravit kliku.
Ty jako polosirotek a já jako polodítě si položertem v pološepotu povíme něco ... povzbudivýho.
Ikdyž všechno bude takový polovičatý.


Vim, že poslední dobou se nějak moc ohánim básničkama a poetickýma řečma a nevim čim,
ale je prostě občas dobrý se za to schovat a vymejšlet hovadiny a psát hloupý myšlenky,
inspirovat se po nocích směšnýma rýmama a sama nějaký psát mezi výpisky z psychologie
a tancovat jako kretén na písničky, který by roztancovaly i mrtvýho.

Možná už mam toho všeho zase dost.
Tim všim nemyslim nic těžkýho co by se dělo v mym životě ale život samotnej.
Je to jako bejt někde, kde musíte něco dělat, ale vy nechcete, protože vás
to nezajímá a je vám to u prdele a nechcete nic, jenom vypadnout.

Tak přesně takhle vnímam život.

Mluvit s lidma, snášet jejich povahy, poslouchat co vám kdo říká, splňovat podmínky,
dělat kompromisy, ovládat se, brát ohledy, mít znalosti, mít výsledky,
udržovat řád a čistotu, bavit se něčim a někam mířit.
Nic, nic, nic z toho, absolutní nezájem.

A takováhle jsem pořád, jenom je to dost otrava bejt taková furt, tak to maskuju,
zastíram, hraju zájem. Tohle všechno sama před sebou, ale pořád je mi to tak
moc u prdele. Všechno, všichni, já.

Nemluvte na mě. Jenom na mě chvíli nemluvte, dneska je prostě jenom tak
těžký se ovládnout a odpovídat na běžný dotazy, vyslechnout si prosby
a plnit pokyny.
Nemluvte na mě, vy za nic nemůžete, nemůžete za to, tak prostě mlčte
a nenuťte mě vylejvat si na vás zlost ze všeho.

Dneska je den, kdy zase vim jak to všechno doopravdy je.
Ale nemůžu nic, nemůžu ani ztratit kontrolu, protože by to nikam nevedlo.
Nemůžu vyjet na lidi, který si to zaslouží, protože neví, že všechno moc
řeší a že řeší akorát sračky a že jsou na pěst, protože neni eticky správný
dávat lidem pěstí za to, že jsou nesnesitelný a otravný, přestože by si to
tajně všichni ostatní přáli. Ne, kdybych vrazila do držky těm pár lidem, jejichž
pozornost jsem si nežádala a přesto jí mam, tak budu za tu špatnou
a za tu co to nemá v hlavě dobrý já.
Takže budu směle pokračovat v ignoraci a v občasnym opětování nevyžádaný
pozornosti (když se ozve moje svědomí).

Jo prostě už toho mam zase všeho dost.
Rádoby poezie spolu s tebou je muj únik.

Taky tě vlastně nepotřebuju a taky mi seš u prdele, ale víš, s tebou je to tak jiný.
Tady je to aspoň vzájemný, vlastně ani moc nemluvíš a nikdy neřešíš sračky,
mam důvod proč se na tebe těšit, když tě můžu vidět jenom tak vyjímečně,
můžu ti číst Ďábla a slečnu Chantal, vim, že chceš taky zmizet, my oba,
ne spolu, prostě každej zvlášť a přála bych nám oboum, aby se nám to povedlo.

Protože věřim, že jsou lidi, který nejsou na tenhle svět stavěný.

Nedává to smysl, ostatně jako vše

2. listopadu 2015 v 0:02 Kecy o h...hmm
Když čtu basničky,
chci se s tebou loučit o to míň,
mam v sobě totiž romantický loučky
a na nich kvete smutnej stín.

Budu dobrodruh a vyložim ti osud z pexesa,
ty nejsi nic, já nejsem nic,
rozhoupaly se ve mě tělesa,
obzvlášť klín,
k čemuž se hodí (žejo?) splín.

A ten hodí se i ke mně,
mám ho s sebou vždycky,
můžu ho vynášet zpola dramaticky.

Tragikomicky,
rozhazujem rozhovorů nitky,
skončily pitky, alkoholiků b(l)itky,

Tak nevim co si počít,
musíš tu se mnou a za mě (se) bý/ít,
ikdyž chceš radši sám sebe mý/ít.