Říjen 2015

Třeba zhasněte lampiony

31. října 2015 v 18:05 Kecy o h...hmm
Myšlenky jak na běžícím pásu,
pořád ty samý kolujou znova a znova,
rozepsaná textovka,
obměňuju slova.

Myšlenky obíhající dráhu v mý hlavě,
s každym dalšim kolem si uvědomuju,
že všechny vedou do prázdný uličky.
Tak radši sedim dál na posteli mlčky.

V potemnělym pokoji,
ikdyž kousek za oknem je ještě malý slunce,
když už včera byla noc na pokraji
přemejšlim proč si nepřišel, ikdyž si měl,
a tak začal další myšlenkovej maratón.

Loneliness is dangerous

25. října 2015 v 14:45 Kecy o h...hmm
It´s addicting. Once you see how peaceful it is, you don´t wanna deal with people.

A co se týče tebe, pomalu mi dochází jak bylo nebezpečný si s tebou něco začínat
z dalších důvodů. Ze spousty důvodů už mi to došlo dávno, ne-li hned na začátku.
Teď přichází ty další. Jsi neskutečnej idealista, snílek, tvoříš si vzdušný zámky,
vzpíráš se systému, odmítáš jít stejnou cestou jako zbytek týhle společnosti,
jsi řečník, umíš tak argumentovat a obhajovat svoje myšlenky, že bys možná vážně
dokázal strhnout spoustu lidí s sebou. Připomínáš mi Hitlera, svojí jistotou,
charismem, přesvědčivostí a energií, která se skrejvá ve tvejch gestech.

Byla bych neobjektivní, kdybych neuznala, že na tom všem něco vážně je a že teorie,
kterou si nám předhodil je nádherná a že nemáš stoprocentní pravdu.

Ale... Pravdu utopickou, tvoje plány, jsou to jenom slova, míříš vysoko a přitom nejníž ze všech,
jsi vychytralej, překvapivě dokážeš nějak obejít všechny racionální námitky, jsi krásnej díky tomu,
jakým způsobem přemejšlíš, jsi krásnej díky tomu jak jsi inteligentní,
jsi přitažlivej díky tomu jak moc jsi odlišnej a vyjímečnej.

A taky seš kluk co bydlí u mámy, jsi línej a nechceš nic dělat, bez výčitek si bereš její peníze
(žádnou z tvejch omluv pro tohle neberu jako opravdovou),
ale to je ti jedno a taky je ti jedno kam se dostaneš za pět let.

A to je skutečnost, holá pravda, realita bez okecávání kolem toho.
Viděla jsem tvojí slabinu a to takovou, že to víš i ty sám.

Lháři.
Tak moc mě děsíš.
Hlavně protože... Tě i dál mám bezmezně ráda.

Klesající

19. října 2015 v 1:35 Kecy o h...hmm
Vzpomněla jsem si na to, co si řek, když jsme se poprvý... mazlili? Asi jo.
Nebylo to "je mi s tebou krásně", "je úžasný ležet vedle tebe", "teď se cítim nepopsatelně"
nebo "zůstaň se mnou dýl". Prostě žádná z těch věcí, co se většinou říká.

Řekls "tohle mi fakt chybělo". Prostě a jednoduše.
V tu chvíli mi došlo spoustu věcí, fakt že jo.

Musim si teď na nějakou chvíli dát pokoj s pruzením tvý osoby.
Poslední dobou to nějak přehánim, ikdyž každej "normální" vztah uznávající člověk by
mě nejspíš v týhle situaci chápal. Jenomže tady nejsme ve vztahu a už vůbec nejsme normální.

Hele, neprudim tě moc?
Nooo...
Ne, neprudim. Víš... Snažim se tě jenom trochu přizpůsobit obrazu svýmu,
fakt jenom malinko, vim, že se v nejbližší době nehodláš nějak zásadně měnit a už vůbec ne kvůli mně.
Ale... Snažíš se přece vychovat svojí kočku, ne? Je to na stejnym principu.
Dělá něco, co se ti nelíbí, pochcala ti oblečení a ty jí jenom chceš ukázat co smí a co už
je za hranicema. Jde ti o to, abyste spolu mohli normálně a bezkonfliktně žít.
Já dělam to samý, akorát s tebou.
Ale já ti nechčiju na oblečení a nemusíme se snažit žít bezkonfliktně, protože nežijem spolu.

Ale stejně ta moje myšlenka nebyla špatná.

A pokaždý, když se tvoje máma vrací ze sboru, rozlejhá se její zpěv po celym paneláku.
Vážně uvažuju, že ti z fleku složim báseň a budu se ti přitom hluboce dívat do očí.

Mimochodem, došla mi jedna věc, a to, že na každej rok na mym blogu připadá jeden zásadní kluk.
Trochu hloupý a příšerně teenage. Ale co naděláte, aspoň si můžu čas od času osvěžit paměť
a vidět vývoj svejch vztahů.
Funkce klesající.

Sociální takt

18. října 2015 v 5:01 Kecy o h...hmm
Kouzla starejch zápisů,
tak náhodnejch,
zapomenutejch,
osamělejch.
Všechno něco znamená.
Ztráta sebe,
význam datumů.
Zkoušim tě přesvědčit,
že vlastně nikoho neznám.

Mám jen dobrou paměť na jména
a chystám se provádět bohulibý činy.

A postava, kterou si
oni vytvoří v nepolapitelnym prostoru,
tak, aby byla jejich psyché hmatatelná.

Půjdu opsat pravdivost
a roztrhám jí lží jako nepovedený
dopisy.

To co dokážou vůně,
dlouho zapadlý v rohu koupelen,
je nostalgický.
S jejich nálezem
prokoukla jsem celou galaxii.

Teď mi chybíš skoro jako Pluto,
ale překonam to,
protože existuje spoustu lidí,
co píšou v pět ráno
nerýmující se řádky.

Ale nikdy jsem je neviděla.

Hlubiny duší

17. října 2015 v 2:21 Na památku
Zrodily se ve mně ambice. V teoretické linii.







Si příšernej

14. října 2015 v 23:05 Kecy o h...hmm
Si tak příšernej, nesnášim tě, si skvělej, bezvadnej, děsnej, chci konec, pokračuj,
nenávidim tě, seš hnusnej, ještě, mám tě ráda, zlato, nebuď tak hnusnej,
vůbec mě neposloucháš, nevníměj mě, říkam hlouposti, poslouchej mě!

Vim, že to neni dobrý, ale pořád moje nálada záleží na tom, co mi odpovíš.
A vim, že je to málo, abych se spokojila s takovýma maličkostma (a teoreticky si zasloužim víc),
ale...

Přemejšlim jestli mam uveřejnit svou překrásnou poezii či to nechat bejt.
Haha.

Tvoje jednání je důvod proč mi v hlavě vznikají takový konspirační teorie.
Nemůžu si pomoct, ale tahle se mě obzvlášť drží.

Pamatuju si ten večer, kdy jsme byli už po zavíračce Na mrtvole, většina lidí
tam klimbala nad stolem, my jsme se bavili o nějakejch hloupostech a já jsem při
tom převracela v rukou jídelní lístek (protože muj vnitřní neklid je nekonečnej).
Najednou někdo pustil do jukeboxu Stand by me od Bena Kinga a ty sis jí začal
potichu zpívat, tak jak si vždycky zpíváš, to co máš rád.
Upřímně ani nevim jestli to bylo Stand by me, ale jestli jo, tak to byla ta verze
od Bena Kinga. Ani nevim proč mi tak vyprchala jistota o tom, co hráli, protože
to se mi nestává, ale co vim určitě, že to byla nějaká slaďárna.
Pořád jsem si pohrávala s jídelnim lístkem, no a asi na deset vteřin to vypadalo, že
mě hodláš chytit za ruku, protože ses k ní kradmě přibližoval.
Možná, že kdybych se ti trochu vyděšeně nepodívala do očí,
tak bys nezpanikařil, nezměnil kurz a nevytrh bys mi z ruky ten jídelák.

A když jsem ještě to ráno šla k tobě a dostali jsme se do vaší chodby, všimla jsem si,
že držíš v ruce květ ibišku. No, nebudu kecat, první co mě napadlo, že mi ho chceš dát,
ale zavrhla jsem to asi tak za zlomek vteřiny.
No ani nevim kde skončil, u mě to určitě nebylo, ale nikdy jsem si nevšimla, že bys měl
ve zvyku trhat venku kytky a jen tak si je nosit domů, takže to je moje další
oblíbená konspirační teorie o tom jak potlačuješ svojí romantickou stránku.

A třeba... To je pravdivá teorie.
A třeba... Jsem paranoidní.

Jenom, trochu mě sere, že tohle jsou ty detaily, u kterejch nikdy nezjistim jestli
to s nima bylo tak jak bych to chtěla nebo to byly jenom pitomý náhody, který
si vzala na starost moje naivita nebo to bylo úplně jinak.
A zeptat se tě nemůžu.

Hele, víš kdy mi došlo, že pro tebe fakt něco znamenám?
Když si mi tenkrát vyškub z ruky ten jídelák...

Motto

12. října 2015 v 20:26 Kecy o h...hmm
born to die má asi stejnej smysl jako říct "pamatuju si to, abych to zapomněl",
"cvičim, abych měla ochablou prdel", "jdu se ožrat, abych byla střízlivá".
(ikdyž to poslední zní tak trochu poeticky, co když chce někdo opakovaně zažívat
stav opilosti, aby si pak moh vychutnat jak je dobrý, že se mu třeba... Nemotá jazyk?

No, nevim, ale furt mi to přijde lepší než "narodila jsem se, abych zemřela".

Joo, chápu... Má to taky určitej význam... Skrytej, kterej je děsně... Hlubokej
a dojemnej, ale ne...

Žijem, abysme žili. Tečka. Konec. Ámen. The end. Opona se stahuje. Představení končí.
Diváci jsou zklamaný. Herci utahaný. Koťátka umíraj a děti už dávno spí.
A význam toho motta mě prostě do kolen nedostává.
Stejně je to takový zamaskovaný YOLO.

Jo, všichni víme, že chcípnem, všichni víme, že žijem jen jednou (ne, reinkarnace mi
moc neříká, ale kdo ví), ale to neznamená, že nějaký takový posraný heslo nám může
dodat vždycky chuť a odhodlání žít.

Nemůžu to aplikovat do skutečnýho života. Nemůžu vstát uprostřed hodiny
účetnictví se zkurveně nudou třídní, která mluví jako kdyby byla spíš už na konci
svýho jedinýho žití a vypadá jako, kdyby svym vystupovánim chtěla pomalu zabít
i všechny ostatní, říct "YOLO, děfky", odejít ze dveří, sestoupit po schodech,
dojít si do skříňky, (kterou náš línej školník ještě nebyl schopnej opravit, ikdyž
jsem mu to už párkrát zopakovala), vzít věci, vyjít hlavním vchodem, dojít na nádro,
počkat další půl hodinu na vlak, jet s hrdym výrazem v očích dalších 45 minut,
vystoupit ve svym městě a pak si říct, mm, co kdybych letěla do Afriky?
Tak si dojdu pro peníze, dojedu do Prahy, odletim do Afriky, tam vystoupim,
nebudu mít co na práci a pak si řeknu:
"Hmmm, z toho sponntáního odchodu bude asi trochu průser."

Takže doporučuju všem, co YOULUJOU, aby si to strčili do řitě, protože se
podle toho stejně neříděj a pokud to chtěj prubnout, tak teda ať už to stojí
za to.

A ne. Nemyslim tim, že se ožerete na nějaký akci a přijdete domu nahý.

Tohle neni příklad života si užívajícího nadšence, ale blbýho hovada.

Nazdar.


(Ventiluju vztek)
Cynismus, nejlepší lék na vztek.

Deep či nedeep

6. října 2015 v 23:17 Na památku

Nic nechápete. Jsme jiný. Fotíme se. Černobíle.
A někdy sbíráme kaštany ve tmě. Ahahahah.

Pokusila jsem se najít něco víc vyčerpávajícího než snahu o udržování těch nejlepších vztahů s blízkejma.
Marně.
Na druhou stranu, člověk se někdy nestačí divit kolik trpělivosti se v něm občas najde v určitejch chvílích.
Chválím se.
Zvládám začátky, který jsem se snažila zvládnout už tolikrát.
Pokusila jsem se najít něco snazšího než bytí "odlišným" teenagerem, kterýho nikdo nechápe.
Nic snazšího nenajdete.

Trochu to zamrzí pokaždý, když děláte, že jste básník nebo narušená osobnost, ale ten druhej si najednou
začne myslet, že jste vážně na hlavu.
Počkej! Kam jdeš? To byla jenom sranda! Myslela jsem, že jsme kamarádi... Co, cože?
Ten nůž? Heh. Jo aha, ty sis myslel... Ale ne, chtěla jsem nakrájet salám... To bude zábavná historka, viď?
Takže teď už jsme kamarádi?





Když máš špatnou náladu, strč si jí do prdele

4. října 2015 v 16:11 Na památku
Ne, básník ze mě taky nebude.

Po dvou hodinách řešení Einsteinovo hádanky jsem ráda, že vim, že
jsem čech, bydlím v bílým domě, piju rum, kouřím viceroy a chovám psa.

Potřebuju zpátky svuj klid.

Neměl jsem cestu okolo, ale udělal jsem si jí.


Nenávidim tě. Potřebuju tě u sebe. Víš jak.








Po/ahnutky

2. října 2015 v 20:39 Kecy o h...hmm
Občas se mě chopí zvláštní rozpoložení. Pustím si Nirvanu.
Vytáhla jsem rolety a dívám se na hvězdu. Jenom na jednu, protože ty ostatní jsou za zdí.
Smířlivej smutek a zároveň jakási spokojenost s vizí do budoucna, že to bude lepší.
Protože bude a protože už teď je to žůžo.
Jak moc je mainstream stát se učebnicovym příkladem holky, která si oblíbí někoho, kdo
jí nevidí do hlavy, někoho nezměnitelnýho koho chce změnit?
Ani trochu. Alespoň ne z mýho úhlu pohledu.
Nechci ho měnit, aby byl ideální chlap pro život, abych ho mohla zbožňovat, nechci
ho naučit vedle mě klidně usínat, když neztrpí usínat s kýmkoli v jedný místnosti.
Mam před sebou výzvu a zklamání z výsledků přichází v čim dál menších vlnách,
protože už to taky jenom jako výzvu beru.
Chci ho trochu přizpůsobit pro svoje duševní potřeby, rozpovídat ve střízlivosti
a naučit občasný ochotě, ke který ho máma buďto nedohnala nebo se o to ani nesnažila.
Hups.
Dobře, tohle zní trochu mainstream. Co neudělá jeho matka, to zbejvá na vás!
Eh, ehm. Ne. Fakt ne.

Nevím proč, ale odpuzuje mě říct ti o teplejší deku, když se vedle tebe klepu
v noci zimou a vim, že to vnímáš. Už si nebudu škemrat o laskavost, ikdyby to
měla bejt ta nejmenší maličkost dokud nebude tvoje sociální cítění na takový
úrovni, aby tě nenapadlo aspoň tu nejmenší maličkost nabídnout samotnýho
z vlastní vůle.
Tak. A ty skleničky, co jsem si pracně nakradla v hospodě patří jenom mně!

Chtěla jsem vidět červenej měsíc a napsala jsem ti dlouhou smsku o
koloběžkách padajících z nebe. Když ses ve 4:47 neozval, zklamání se dostavilo
zase v o něco menší vlně.
Někdy je prostě nejlepší komunikace s tebou ta, kdy si posíláme vzkazy přes P.

Dobře, tak mu řekni, že jestli se mě pokusí zabít, pošlu na něj aids, vykastruju
ho a jeho penis usmažim a pohodím psům.

Jednou je všechny donutím, aby se mnou šli vyvolávat duchy.
Naučím je smyslu pro romantiku a sponntání noční nesmyslnosti.

Taky jsem prožila dost dobrý chvíle s osobou, pro kterou ještě nemam přezdívku.
Prostě INFP. Co říct. Asi osud. Šli jsme po stezce vyznačený mašlema, dovedla nás
do domku na dětskym hřišti, kterej se asi od teď stal našim domovem.
Málem odhalil lechtivější fotky v mym mobilu (ehm), ale mě je to jedno.
Prostě není nad to potkat někoho, kdo je přesně váš člověk.
Seš muj člověk… Vim to. Nikdo jinej by se mnou nešel několik kilometrů kvůli
tomu, aby viděl místo, kde jsem zvracela a následně zjistil, že zvracíme na stejnejch místech.
Poprvý jsem jela na motorce (bere se skůtr jako motorka?) a přišla jsem si u toho fakt jako badass.
Prošli jsme se chrámem a poslechli si kázání svaté. Nemusíme přece mluvit o vážnejch věcech, ne?
Mam tě v srdci, příteli!
Jenom kdybys nebyl přesně ten typ kluka, kterýmu mam sklony ubližovat.

Jenom kdyby nebyli některý autobusáci příjemný asi jako osina v prdeli a jenom kdybych zrovna
u takovejch nezapomínala, že v autobusech se taky platí za cestu. Hahah.

Hospoda mě teď neláká, nějak… Mi nedává smysl. Ale naopak, jiný věci mi dávaj smysl
tak jako nikdy předtim. A jsou tu věci, který chápu tak jak jsem je nikdy nechápala a věci
ve kterejch mam jasno, navzdory pochybnostem a nedůvěře ostatních.
Je mi jedno jestli se někdo domnívá, že mi vidí do hlavy, protože v tom fakt nic víc než
domnívání neni.

Jsem takhle spokojená. A myslim, že teď dělam to nejsprávnější.

Stejně si myslim, že člověk by se měl buďto fakt vzdát a spáchat úspěšnou sebevraždu
anebo přestat kňourat a jít žít.
Nic mezi tim.
Nemam patent na život, nemam zaručenej plán jak jim zdařile projít, nejsem optimista,
nemam pevnou vůli, nejsem žádnej hrdina, nic jsem nedokázala
a pořád nevim jak dál a ani upřímně moc nevěřim tomu,
že budu umírat s pocitem, že tenhle život stál za to, ale na úspěšnou
sebevraždu nemam nic z toho, co je k úspěšný sebevraždě potřeba, tak...
Na druhou možnost mam… Celej svůj… život? Tak… Uvidíme?

Prostě jenom musí bejt někdo, kdo se mnou začne chodit na kroužek. Ne?