Září 2015

Přišla jsem ti nabídnout žvejku

20. září 2015 v 14:46 Kecy o h...hmm
Chceš?
Myslíš, že se tvým kytkám líbilo, když si mě píchal zezadu a já jsem jim vzdychala na listy?
Jenom jsem si vzpomněla na to jak si mi říkal o tom experimentu s mluvenim na rostlinky.

Ale nebudem mluvit o Vrbě, že ne?
Ne, budem o něm psát. Protože o čem jinym.

Zbožňuju ty momenty, kdy se zvedám a odcházím a ty mi klidně říkáš čau, je ti to fuk
a já se cítim nejvíc zoufale jak to jenom jde, ale jdu prostě dál a sporadicky pustim
slzu a dojde mi, že cestou za tebou bylo zataženo, foukal vítr a byla mi zima, kdežto
teď vysvitlo sluníčko a vypadá to na slušnej podzimní den.
Kdyby se takhle mohly rozjasnit i vztahy.
Nevrátim se toho z důvodu, že bych měla tolik hrdosti, ale protože kdybych se otočila a řekla
nebo udělala cokoli odvětil bys frází "ok".

Nevadilo by mi, kdybys s někym něco měl, ale kdybys měl tu osobu rád.
Přichází "ok".

To je ten důvod proč jsou monology nejlepší.

Nemam chuť na jídlo, na cígo, na nic, ale stejně budu konzumovat a kouřit,
protože to jsou dvě dobrý věci na životě. Vymyslete další a máte ode mě zlatýho bludišťáka.

Když mam zkurvenou náladu nejdu pít. Prostě nemam chuť.
A taky, že to beru jako samozřejmost, protože k čemu je lidem chlast, když jsou na dně?
Je snad lepší místo utápění se v mrzutostech a nešťastnostech a v sebelítosti utápění
se v mrzutostech a nešťastnostech a v sebelítosti na sračku, zvracet do toho a padat na držku?

Možná, když to dělá tolik lidí.

Z tebe účetní nebude

19. září 2015 v 8:58 Kecy o h...hmm
Nevím jak se dostane konverzace z bodu kluk tvý sestry do bodu psychologie,
přes to k bodu o psychice tvý matky (stejně nepochopíš proč brečí kvůli "brusce"
ale já jo a asi jí začínam mít fakt ráda), sexuální život našich společnejch kamarádů až po ilumináty, ale...
Už aspoň vím, že to jde.
Další důkaz, že ilumináti jsou všude.
Prostě mě jenom baví sledovat ty přechody konverzací.
Přechody... Ehm.

Nevim proč jsou všichni mý kámoši tak agresivní.
To já taky ne... Což mi připomná toho kluka, co mě ve školce shodil ze schodů.
Jednou jsme jeli na eskalátorech a.... Můžu ti to říct ne?

Ale asi tě uškrtim, protože buď mluvíš moc nebo vůbec.
Anebo si začnu psát seznam věcí na který jsem zapomněla v přívalu tvechj
monologů.

Jono, společný akce nestojej za nic. Jsme totiž zvláštní lidi.
Je jedno kolikrát jsem slyšela a ještě pořád slýchávám tvý upřímný ortele,
tolik věcí, co by jiný nejspíš neřekli, ze soucitu, ze strachu, z pohodlnosti,
ale nikdy si na to úplně nezvyknu.
A to nejsem žádnej milosrdnej lhář, k tobě obzvlášť ne.
Prostě musim tvý slova jenom zpracovat, nechat si je rozležet v hlavě.
Prostě to nemyslíš zle. Říkáš jenom pravdu. Pff, pravda někdy stojí za hovno.
Vždycky.

Zas mě uvnitř něco nahlodává, ale moje "štěstí" vydrželo tejden, to je
něco jako menší zázrak. Prostě, jsem teď spokojená.
A miluju toasty čim dál víc.

V noci ten výhled vypadá jak kdyby bylo na nebi několik měsíců a ráno
je to zahalený v mlze, pavučiny všude, půjdu fotit?

Protože účetní ze mě nebude...

Dojímavosti kalibru největšího

14. září 2015 v 23:26 Kecy o h...hmm
Amelie z Montmartru,
prasátka v chlívku na naší zahradě čekající na porážku (měla bych je vysvobodit?),
pohled na rozvičující se ženskou na louce v mlze kolem sedmý ráno začátkem září,
nepochybná nepoužitelnost mojí osoby ve skutečnym životě, jež si nevyhnutelně
uvědomuju bezprostředně po každým použití počítače při hodinách informatiky, hah...

Moje "vzpomínková krabička", z ní především ustřihlej, zhruba dva roky starej pramen mejch
vlasů a moje zhruba přes tři roky stará nokie s rozsekanym displejem (tolik vzpomínek).
Wanastovi vjecy, rozklepanej hlas mojí starý babči, kterou jsem tolik let neviděla.
Aspoň mam teď jeden cíl... Najdu koule na to za ní jet a riskovat, že dostane infarkt?
Když si Vrba hraje na spidermana nebo na spermana?

Ležet ve svý posteli a bejt z každý strany obklopena přesně těma dvouma lidma, kterýma
bych obklopena bejt měla.

Otevřená zlomenina srdečního svalu

12. září 2015 v 23:21
Jsem jako vítr, kterej sfoukne pírko ze tvejch dlaní,
špínu jedný noci jako hygiena ranní.

Skvělej víkend. Vážně dobrej. Dobrá nálada mi vydržela téměř celý dva dny v kuse,
což se nestává... No asi nikdy.

Anglie, Tábor, dobrý lidi, opilost, toastová party, spaní styl alá "hlavně potichu" a "to bysme asi neměli", houpací
sítě, knihovny, vodotrysky, šílená nálada, porod, dredař, smích, kouzelnej dědeček,
stav tak trochu jak po extázi, obouvání neobutejch, metafory, zájem, pěkný kluby, pěkný bary, pěkný výlety, Vrba,
děvka, hradby, kopce, uličky, okruhy, procházky, společný usínání, plkání, večerky, roztomilost, výhled,
pozdní odcházení, hledání se, zajímavý odhady...

a styl.. no

Právě jsem chtěla napsat, že moje dobrá nálada se však nečekaně zkurvila, ale teď nevim...
No...
Kdo ví. Možná je jenom taková dobře špatná nálada, kterou asi.. Zkusim nebrat v potaz.
Nebo to bez ní nejde, je prostě nezbytná, ikdyž nevim proč.

Šlo by to za čtrnáct dní?



Tak si říkam,

7. září 2015 v 22:47 Kecy o h...hmm
že by to chtělo nějakýho hezkýho mladýho matikáře, co by chodil pařit na
ty samý místa co já. A byl by svolnej jít na panáčka, na taneček. Mmmmm.
To by mi mohlo aspoň ty čtyřky zajistit.

Nebo se chodit učit s Pím. Ale nevim jestli by to nebylo lehce nevhodný,
s nim jakožto s přítelem mý nejlepší kamarádky a mym bejvalym ctitelem zároveň.

Jenomže muj vyučující na matiku je ženskýho pohlaví, středního věku a majitel
hlavy ve tvaru velký nadejchaný koblihy a s Pím jenom chlastam a brečim.

Tudíž mi asi nezbejvá než chodit se spolužákem na doučování za Koblihovou
hlavou, celou dobu při vysvětlování pokyvovat a dělat, že rozumíme a po
odchodu doufat, že to mělo smysl aspoň jako způsob šplhnutí si.

Hlavně už mě nezastavujte na ulici a neptejte se mě na cestu, jo?
A platí to i pro anglický mluvící, hlavně pro anglicky mluvící.
I pro anglicky mluvící pěkný kluky, bohužel.
Protože se mnou se očividně nedá domluvit.

Teď někdy to bude rok, co jsme se poznali... Pamatuješ?
Hledám v blogu, protože je to mnohem spolehlivější než hledat v mý paměti.
A lehce se pousměju nad faktem, že jsem vyhledala přesně ten výblitek... eeem..
článek co jsem chtěla na rok a den přesně.

Pořád zjišťuju, že ohlížet se do minulosti za svýma výlevama mi docela pomáhá.
Chápat sebe, vzorec svýho uvažování.
Bohužel je to i důkaz, že potlačuju svojí intuici a snažim se nahradit jí
logickým postupem (chápejte jako postupem, kterej by se moh zdát logickej
okolí), že si nepřiznávám to co moc dobře vim, ale schovávám to někam do
podvědomí, že moc dobře vim jak věci dopadnou, když v nich budu pokračovat
tak jako doposud, ale nic s tim nedělam a nechávám to prostě jet dál dokud
to bude k nevydržení, že pořád hraju nějakou roli, že sama sobě tak hrozně
moc lžu.

Nenávidim se, ale nejsem si jistá proč.
Je to bludnej kruh. Protože dokud se nenávidim budu se nenávidět za to,
že se nenávidim.
A to že se nenávidim bude možná důvod proč se sebou samou tak moc manipuluju,
snažim se najít úniky, hledat příčinny neštěstí někde jinde než v sobě samý a
předstírat, že nevim, že nikde jinde než ve mně ve skutečnosti nejsou.

A pak se taky nenávidim za to, co dělám kvůli tomu, že se nenávidim.
Dokud nemám ráda sebe, nemůžu mít ráda nikoho jinýho.
Jenomže je k nevydržení nemít nikoho rád, tak si nalhávám, že někoho
ráda mam. Ke klukům je to taková "láska" v podobě neuvěřitelný oddanosti
a závislosti. Ale je to jenom maska.
Ve skutečnosti si jenom hrozně moc přeju začít něco cítit a vynahradit si
tak skrze to všechnu tu zášť a hořkost, co chovam k sobě samý.

Jenomže já, musim začít u sebe.

Well, well, well...

Jak?

Dokážu skvěle objektivně analyzovat většinu svejch pohnutků a určit
jejich skrytej význam, ale tady je konečná.

Ne že bych byla nějak nešťastná nebo zoufalá nebo tak.
Jenom to konstatuju.
Už je fakt na čase s tim něco udělat.
Jenom nevim, kdy najdu odvahu na to popsat někomu tak abstraktní ... Pocity?

Proč má tolik lidí potřebu něco\někoho shazovat?

3. září 2015 v 19:18 Kecy o h...hmm
A těma lidma mám teď na mysli blogery.
Je to dost očividný díky článkům, který jsou vybíraný na hlavní stránku blogu.

Neříkám, že stěžování si by mělo patřit mezi smrtelný hříchy a že já si nikdy
nestěžuju (hah, ba naopak), ale nic se přece nemá přehánět.

Občas je možná fajn se k něčemu vyjádřit tak jako z recese a s ironickym tónem,
taky chápu, že blog si lidi vedou i za účelem, aby vyjadřovali svuj názor na
všechno možný ať už je jakejkoli, ale nevim proč by se měli nesmyslně navážet
do různejch subkultur, věkovejch skupin, vyznavačů čehokoli nebo třeba do
lidí, který dělaj co je baví a nikomu tim neubližujou a nikomu ani svojí činnost
nevnucujou.

Přijde mi, že tady už končí hranice právě tý vtipný recese a vhodnýho
ironickýho tónu a přechází to k tématu, ke kterýmu se dotyčnej vyjádřil, protože
nemá do čeho rejpnout, nemá nic pořádnýho co by nabíd, neví o čem by psal a tak
se začne rejpat v hloupostech, který se ho ani netýkaj a moh by je vlastně s
naprostým klidem přejít a řekne si: "Bum, sepíšu tady rádoby k popukání seznam
směšnejch věcí o emo lidech."

Autor takovýho článku se zpravidla "tváří" jako by on sám nikdy nešlápl vedle,
má rádoby nadhled nad vším, ale pozor, zároveň je mírně rozlícenej nad skupinou,
která ho tolik irituje a dohání ho ke znechucení "nad timhle strašnym světem".

Je mi naprosto jasný, že každej kdo něco takovýho napsal by mi řekl, že to
musim brát jako vtip, ale mě nejde o to, že by se ty lidi, který byli "uražený"
v danym článku měli cítit nějak dotčeně nebo nešťastně, že někomu smrdí,
ale o to, že se autor šťourá v hloupostech. Dokonce uznávám, že ta cílová
skupina, která byla zkritizovaná třeba doopravdy směšná je, ale je to muj
problém? Když ty lidi nikomu neubližujou, nepovyšujou se, nevraždí v lese
nevinný veverky nebo já nevimco...

Co je pro mě představa hodnotnýho blogu?
Uznávám lidi, který prezentujou něco, co umí, poradí, nedělají to, co
vidí u ostatních, nenechají nějak výrazně ovlivnit svuj názor a když už se ho rozhodnou
prezentovat, neni založenej na vysmívání se a hlavně se obtěžujou s tim,
rozdělit plevel od vyjádření, který má alespoň nějakou opravdovou hodnotu.

Protože cynickou záplavu řečí umí vyzvracet každej. Dobrý psaní je o něčem jinym.

Čímž se chci vyjádřit ke svýmu "blogu", kterej za blog nepovažuju a vim, že tohle je
jeden z těch mála rozumnejch výroků, co se čas od času vyrojí v mý hlavě.
Zvykla jsem si zvracet tady hlava nehlava, líbí se mi to a vyhovuje mi to tak.
Patřim mezi takovou tu blogovou (ne)komunitu, která sedí v koutě, zneužívá
svoje místo na internetu k oplakávání/oslavování/egomasturbování svý osoby
a nemíchá se do věcí ostatních a neni žádná attention whore.
Řekla bych, že já a mně podobný jsou takový neškodný příživníci.

Takže pyčo voe, nesnášim děti, nesnášim černý, nesnášim upíry a transgendery,
gaye i homofoby, dospívající a důchodce, čechy, Babicu, rapery a Justina Biebra,
je to holka, hahahahahahaha.

Hm. Vtip, asi? Stejně si to nikdo nepřečte, takže...
Já vim, paradoxně by tohle mohlo bejt braný jakože shazuju shazovače a to je důvod
proč se k věcem vyjadřuju jednou za uherskej rok, protože všechno má svý ale a nic
neni černobílý.

Jo a asi bych se měla přestat snažit něco napsat do rubriky "1000 věcí, co mě serou".
Za prvý je to zbytečnost, protože vždycky něco rozepíšu a pak se na to vyseeru a
za druhý by mě to nejspíš táhlo k tomu dělat to samý, co jsem právě zkritizovala.

Takže hešteknouhejt a tak a zbytečně se nerozčilujte, je to k hovnu.

Tatatá

1. září 2015 v 22:09 Kecy o h...hmm
Začala si se mnou psát spolužačka. Velice intenzivně.
Za celej rok, co se známe jsme prohodily maximálně pár vět ve stylu
"V jaký jsme učebně?", "Kolik je?", "Máš tužku?", "Podáš mi ten sešit, tyyyyy,
eeem, no jak že se jmenuješ?" a podobně sáhodlouze srdceryvný debaty
díky kterym začnete s druhym neskutečně sympatizovat a začnete mít
tak pocit, že vám nebude stačit kouzlo jeho osobnosti pouhejch sedm hodin
pět dní v tejdnu.

Tudíž mě ani trochu neznervózňuje fakt, že má potřebu sdílet se
mnou po fejsbuku svoje myšlenky, zjišťovat něco o mym osobnim životě,
ležérně konverzovat o aktuálnim počasí, vyměňovat si názory
na učitele a tak dále, ačkoli ve třídě i o přestávkách sedíme pořád obě u jinejch lidí.

Nemyslim si o sobě, že jsem nějak nezdravě podezřívavá nebo nedůvěřivá.
V některejch případech právě naopak, ve většině ale tak akorát, abych
nenaletěla na nic hloupýho ani abych nepůsobila jako paranoidní
schizofrenik, kterej jednou vybalí na veřejnosti brokovnici a všechny
postřílí, protože cítí jak ho všichni, všichni do jednoho celej život
pomouvaly za zády, připravovali na něj zradu a nechali ho sledovat
speciální jednotkou. Nebo tak něco.

Ale tohle je prostě divný.
Ikdyž to tak asi nezní, nevim jestli by mě někdo poplácal po zádech
a řek, že pro mě má náruč plnou pochopení, kdybych přiznala, že
někdo projevil náhlej zájem o moji osobu, ale musíte uznat, že
tady něco smrdí.

Začínám mít schízu, kdy se proti mě teda spikne nebo si bude chtít
vypůjčit peníze nebooo... Nevim, musí v tom bejt nějaký ilumináti.

Anebo bych měla sakra něco udělat se svym sebevědomim.