Srpen 2015

Zremixovanej

31. srpna 2015 v 6:46 Kecy o h...hmm
Tak je 31. sprna, 5:38 nebo tak nějak a zejtra touhle dobou půjdu na vlak.
Došt.

No je to nomání?
Nevim, co jsem chtěla říct, ale určitě to nebylo nic důležitýho.
Myslela jsem si, že jsem mimo ohrožení, ale poslední dobou jsem začala uvažovat
o tom jestli nemam předpoklady k tomu stát se alkoholikem.
Dala bych si celibát alespoň následujících 6 měsíců, abych si dokázala, že ne,
jenomže teď nastane období maturáků takže jebat.

To mam bejt jako střízlivá při takový příležitosti? V šatech a při tancování?
Může se přihlásit někdo, kdo dokáže za střízliva tancovat s příjemnym pocitem?

Navíc ve středu mam tu procházku, co jsem si tak pracně vydupala a asi taky
nechci bejt střízlivá, když nebude ani Vrba. Řekla bych, co takhle jednou přestat
bejt prudérní a trochu se uvolnit, jenomže pak mi vždycky dojde, že prudérnost
většinou panuje jenom v mejch představách.
V realitě platí naprostej opak jenom jsem tak zpruzená sama sebou, že si to
ani neužívam. Nojo, to jsem si měla uvědomit už dávno.

A nevim no, ale když mě někdo pozve na skleničku s tim, že má doma celou flašku,
tak to fakt nebude jenom sklenička. Nene.
Ale možná bych to takhle udělala každej den. Nejdřív velmi výživný hranolky
a pak "troška" Jacka.
Jenomže zejtra touhle dobou už budu projíždět Ševětínem a asi nemůžu podstupovat
riziko, že by kocovina nemusela bejt tak příjemná jako dneska.

Tezko, pamatueš jak jsme šli minue na procházku a hjáli jsme na jitíže?

Jídlo taky miluju. Někdy mě to štve. Co budu dělat až muj metabolismus nebude odvádět
tak dobrou práci?
No a co. Kolik věcí je na světě ještě skvělejch kromě jídla?

Co by se stalo, kdyby se všechno zrušilo a zbyly by jenom poslední dny?
Nenaučily by se lidi fakt využívat možnosti žití?

Umim se radovat z maličkostí. Vim, že jo.
Dyť oni dělaj sliz.

Pořád ještě se učim nad věcma tolik nepřemejšlet.
No snad jednou sklidim úspěch.

Mam fakt... Zvláštní oči.
Dneska ráno měly obzvlášť bodavej pohled. Doslova, ještě když je tak posílenej
chlastem. Normálně jsou (no, je těžký říct jaký jsou normálně, když barvu tak trochu
mění pořád), ale dejme tomu, že takový zelenomodrý.
Po chlastu trochu vyblednou a přijdou mi brčálový, a hrozně bodavý.
Ráno jsem se lekla sama sebe a přísaham, že předevšim kvůli tomu hnusnýmu pohledu.
No... Toho zbytku jsem si po chvíli všimla taky...

Občas bejvaj tyrkysový. To si taky dost vychutnávam.
Možná bych měla začít nějak využívat, že se mi lidi bojí kouknout přímo do očí.
Jenom zatim nevim jak by se to asi dalo využít.

Neboj

26. srpna 2015 v 12:33 Kecy o h...hmm
Vím, že nebudeš střízlivej.

Přišel čas na to, abych vás poučila dámyapánové.

Vlaky na sebe nečekaj.
Vlaky jezdí jenom do Třeboně.
To jsou mi novinky.

Když někam máte přijet ve 12:30, počítejte s příjezdem asi tak v 15:40.
Vlaky jsou dražší než autobusy.
Vlaky vlastně ani nejsou víc pohodlný a hygienický než autobusy.
To mi nejsou novinky.

Ale vlaky jsou prostě nejlepší.

A desetiletý dítě může vést velkovýrobu kokainu proto, aby
si mohlo dovolit supertajnej výzkum ve svý laboratoři.
V románu Robina Cooka.

Jo. Spoiler.

Nemůžu si pomoct, ale zkušenosti mi nepřijdou jako
opravdu užitečný poznatky ze života na který si musíme
přijít všichni sami a zpracovat je po svym, ale spíš jako
něco, co když zjistíme, přidáme se prostě jenom do
sboru těch všech, co papouškujou furt ty stejný klišé.

Vlaky jsou nespolehlivý.
Nikomu se nedá věřit.
Je důležitý se dobře učit.
Chlapi jsou zvěrstvo.
Politici jsou zvěrstvo.


Nebo tak něco.

Chápe někdo, co jsem tim chtěla říct?

Někdy prostě nejde rozeznat, kdo zkušenosti fakt má
a kdo říká to, co si myslí, že říkaj ty s opravdovejma zkušenostma.

Draci

25. srpna 2015 v 11:04 Na památku
Neni to o něm.
Neni to o komkoli.
Neni to o okolí.
Neni to o náhodách.
Neni to o počasí.
Neni to o čase.
Neni to štěstí.
Ani o neštěstí.

Je to o mojí hlavě.
Takže jsem v píči (vidíte?).

Výlet do Prahy. Nejvíc mě na tom uchvátil odraz domu v okně domu s domem.


Nenávidim tě

24. srpna 2015 v 0:05 Kecy o h...hmm
Fakt jo.

Ale to jenom protože mi nic jinýho nedovoluješ. Nemůžu k tobě cítit cokoli hezkýho,
když seš takovej jakej seš. Když seš to prostě ty.

Jak můžeš pořád tvrdit, že tě cokoli ohledně mě zajímá?
Jak můžeš, tvuj nezájem je tak silnej, že ho můžu cítit, můžu se ho dotknout
a uplést z něj spoustu párů ponožek. (hé?)

Nedá se s tebou hádat. Pokaždý když se s tebou chci pohádat to nějak
zahraješ do autu. Výborně. To ti fakt jde.
Tvoje nejlepší taktika je přiznání všech svejch chyb, který ti servíruju pod nos.

Jo, máš pravdu. Tohle dělám.

Prostě to nevyvracíš.

Jo, máš pravdu. Jsem zmrd, ale je mi to u prdele, nikdy jsem ti neříkal,
že budu jinej.

Nejsem hádavej člověk, dokonce se hádek zúčastňuju nerada, ale určitě
neni lepší zacházet do extrémů a vyhybat se hádkám za každou cenu.
My se musíme pohádat. Je to potřeba. Já to potřebuju, ale to je těžký,
když je ti to celý u prdele.

Jenomže já se fakt musim pohádat. Možná seš hnusnej, ale nezasloužíš si,
abych ti dávala pěstí pokaždý, když jdeme pít a teď to vypadá, že to tak
prostě budu dělat dokud ze sebe nějak nedostanu všechen ten vztek.

Ten vztek z toho, jak se mi vyhybáš, jak jdeš radši za mýma kamarádkama,
jak tě nudí veškerá komunikace se mnou (já vim, že tě nenudí, ale nikdy
nikdo nevypadal tak znuděně z komunikace se mnou jako ty),
jak si za mnou nikdy ale vážně nikdy nepřišel sám od sebe,
jak si mi nikdy neřek nic doopravdy hezkýho, jak mi říkáš o
kozách holek se kterýma si kdy něco měl, jak si všímáš všech kolem
kromě mě, jak jdeš J. doprovodit na nádro, jdeš jí doprovodit, na
mě by ses ani nevysral, nehnul bys kvůli mě ani prstem, neušel bys
kvůli mě ani půl metru, prostě ani hovno.

Nenávidim tě.

Haha. To mě zase začneš zajímat, když vim, že tu jsou i jiný.
Mam se posrat z toho, že jsem jediná s kym si něco měl za střízliva?
To jsem vážně polichocena. Fakt jo.
Jsem prostě jenom taková kráva, že si tě vyhledám i střízlivýho.
Je to zase jenom o snaze z mý strany.
Nic víc, nic míň. Tak drž hubu a hlavně už mi nikdy nevnucuj, že
tě zajímám já, že tě zajímá jak se cítim nebo cokoli takovýho.

Vypadne z tebe ještě jedno slovo o J. a fakt už ti vlepim.
Bolí to, hrozně moc.

Ani nejseš tak silnej jak si tvrdil. To bylo keců, že mě nechceš
využívat, ale neslyšela jsem od tebe nic jako "nech toho".
Nevšimla jsem si ani, že bys mě odstrkoval, tak jak to vždycky
uděláš, když už tě fakt seru s tim, že tě mam ráda.
Hrůza co? Já vim, to si dovoluju.

Štve mě, že kvůli tobě naprosto iracionálně nesnášim holku,
kterou ani neznam. Ona tě milovala před dlouhou dobou a teď už ne.
Má kluka, tak ať si dá oraz, teď dolejzam já holka, bacha,
sereš se mi na pracovní prostředí...
A očividně sklízíš víc úspěchu...

Je smutný kolik slov jsem schopná napsat o jedný osobě,
hodně smutný.

Šla jsem na pivo s managerem lidlu. Jo. Velká pocta.
Možná se mi zalíbilo společně čůrat s Pím.
Baví mě pařit s Medvíkem, je opravdu roztomilej.
Poblila jsem si postel, to byl zase den.
Ale aspoň jsem se propila do nějakejch pocitů.
Do špatnejch, ale do nějakejch, takže asi spokojenost?

Ne kurva. Už na mě jdou depky ze školy.
Pamatuju si přesně jak jsem se cítila minulej rok den před školou.
Takovej staženej žaludek a pocit sklíčenosti a naprostá zoufalost,
protože jsem věděla, že před tim neuteču.
A nakonec to dopadlo tak, že jsem přišla do třídy asi o hodinu pozdějc, protože
jsem nastoupila do vlaku co jel na druhou stranu.
Haha.
Humorný příběhy Molly Mollyové.

Dobrý den, já se omlouvam, jela jsem na špatnou stranu, hehe.

Nekecam, naivně jsem si myslela, že se tam tomu někdo zasměje, ale ne.


Nuda

22. srpna 2015 v 9:24 Kecy o h...hmm
Občas přijdou dny skrz který se táhne taková dlouhá příšerná úmorná nuda.
Neni to o tom, že bych měla míň věcí na práci než obvykle nebo by to přišlo
prostě kvůli tomu, že se něco změnilo a tak se nudim.

Je to jenom taková nechuť, prázdnota, odpor, otrávenost všim.

Přesně ty dny, kdy mě sere, že musim žít.
Ne protože by se něco stalo, nejsem nešťastná, vlastně ani naštvaná,
možná někde uvnitř se krčí taková malá těžko definovatelná emoce
(nebo spíš shluk něčeho, co by měly bejt emoce), ale nejvíc ze všeho
jsem prostě jenom tak kurevsky znuděná.

A štve mě to.

Protože to nedělam schválně, neni to nějakej postoj "jakože mam
všechno v píči". Vypadam stejně jako obvykle, dělam to co obvykle,
spim stejně, jim stejně, chovam se stejně, stejně reaguju, ale uvnitř
je naprostý mrtvo při každý činnosti co dělám a ať už se rozhodnu
udělat jakoukoli činnost vždycky je to se stejnym výsledkem.

Bylo to hrozně k hovnu. Jediný co mi může pomoct je další den
a pak další a další a další dokud to nebude jinak.

Proč prostě nemůžu bejt normálně spokojená a mít něco, co mě naplňuje kurva?
Ikdyby to bylo...Závodění na kravách nebo profesionální trhání chlupů z uší.
Cokoli.
Prostě cokoli, jenom kdyby to bylo něco, co ve mně vyvolává radost.
Puf.

Ano

22. srpna 2015 v 0:08 Kecy o h...hmm
Naučil si mě dost věcem...
Třeba takový tý... Zdravý zdrženlivosti, možná trochu, poslouchat nový kapely,
vyznat se sama v sobě, možná trochu, bejt mírnější, možná kvůli tobě i trochu
jinak přemejšlim... Bleh...

Jinak mam teď takový to období, nemastný neslaný.

Děsí mě sny, co si polopamatuju. Spíš nepamatuju.

Děsí mě jak jsou všechny moje rozhovory s někym vyplnění tichem.
Takže to nejsou rozhovory. Hm, ne.

Zase mě začíná jímat takovej ten strach, že nic necítim.
A že nedam maturitu (kdo se bojí takovejch věcí o prázdninách?).

Obří modelínový penisy. Pozdravuj kočku.

Nemůžu spát... Půjdu se projít?

Pokusim se

17. srpna 2015 v 22:25 Kecy o h...hmm
ve zkratce popsat (omylem) (a chvílema) romantickou noc bez klišé.

Bez klišé! To bude těžký.
Anebo na to seru. Nějaký tam dam.

Bavit se vážně.

Polosvlečený na dvoře před mým barákem, pozorovat padající hvězdy,
nevim jak ty, ale já už si nemam co přát, protože si nemůžeš přát to,
co se zrovna děje, ne?

Ale těch hvězd bylo hodně, padaly a bylo to fakt krásný a mě to baví
a nemyslim si, že by to měly dělat zamilovaný nebo co já vim kurva,
je mi to fuk, dívám se sama, dívám se s tim, co zrovna sedí vedle mě
a tak...
No a zrovna se to tak sešlo, že jste u mě měli basu piv pro kterou jste šli
a ty další věci (a asi od nás nebylo moc milý, že jsme nechali Pího za dveřma),
tak... Si seděl vedle mě.

A fakt se mi líbí, že to období, kdy padaj hvězdy (jsou to meteority, co?
mmmm) je vždycky kolem mejch narozek, vypadá to jako by to bylo kvůli
mě či tak.

Pardon. Jsem rozrušená a nemam teď takovou tu poetickou slinu.

Bylo to zvláštní vidět tě u nás. Mam to doma ráda a tak, ale s tebou
to vypadalo jako zajímavější místo a přišla jsem si tu
jak kdybych se vloupala do baráku, kterej si matně
pamatuju z nějakýho snu nebo halucinace.

Vlastně to možná částěčně vloupání bylo.

Možná si mi nachcal do bazénu a vidim, že zahradničení ti taky moc nejde.
Fakt jsem ti chtěla dát to oregano.

Fakt bych ti dala to lečo.

Asi mě nikdy nepřestaneš překvapovat. A možná se pletu, ale
mam pocit, že ti rozumim víc než si myslíš.

Teď jsem zas nad věcí a všechno vidim jasně, vim, že nejseš někdo
se kterym bych se mohla vídat každej den a nedejbože s nim mít vztah.
Nemiluju tě. To vim jistě. Vim to, ikdyž mam ohledně toho občas pochybnosti.

A určitou hodně ujetou část sebe už znám moc dobře a nesmim se jí nechat
obelhat. Tam někde uvnitř jsem přesně věděla, že ve chvílích tvý ignorace
budu toužit po tvym srdci na dlani a obměkčení tebe a naprostý dobytí a
pokoření tebe a takový tu chujoviny, ale moc dobře vim, že co se týče těhle
záležitostí platí na mě situace s dítětem, kterýmu ukradnete hračku.

Ve chvíli kdy se ke mně totiž začneš chovat jako... Já... Nevim jak to popsat...
Jako tvoje romantický já začínám se děsit.
Řekla jsem ti někdy, že na tý Palubě jsem brečela, protože si P. řek, že
na mě pořád myslíš?
Bála jsem se, že skončíš jako pan Vzdálený. Fakt jsem se bála.
Ale to jsem tě ještě tolik neznala a nevěděla jsem jak seš odolnej.

Což mi připomíná i jednu včerejší situaci, kdy jsem viděla P. koláček, eh.

Ok, zase jsem přerušila hlavní tok myšlenek vedlejším tokem myšlenek.
A je z toho jedna velká rozvodněná řeka a já se v tom topim. Klasika.
Nebo tak něco.
Momentálně mam asi nějakou dočasnou hyperaktivitu.
Nebo se do mýho těla dostali nějaký kvalitní drogy.

Pořád si stojim za tim, že seš magor.

Díky, že se kvůli tobě cítim jako zvrhlík.

Náboženský kecy.
Hovory s Bohem. Čteš tak jakože procítěně.

Ale lidi nemusí rozumět pocitum těch druhejch, aby mohli mít jakejkoli
vztah. Stačí když se budou tolerovat.
Nojo, líbí se mi jak občas přijde ta moje chvíle, kdy musíš co
chvíli uznávat, že na mejch kecech bude něco pravdy.

Stejně jakože pochvala podprsenky fakt nevyzní dobře,
když se na ní zrovna díváš. A jsou v ní prsa!

Ale už neříkej ať něco říkám jenom abych neusla.
Stejně jsem usla.

Bazéneček

13. srpna 2015 v 0:52 Kecy o h...hmm
Mluvinkat ve zdrobnělinkách.

Oblečený v bazénu, pozorovat padající hvězdy, každej si něco přeje a známe se
tak moc, že víme, co přesně ten druhej chce. To jenom u sebe samých si tim někdy
nejsme jistý.

Byla jsem tak zaměstnaná počestností, že jsem zapomněla jak je pomlouvání fajn.
Tak máme úplňoučce maličký tajemstvíčka.

Já ani nevim co chci.
Pí., tys říkal, že víš, co chceš. Žes to nevěděl a teď to víš.
Po našem nočnim rozhovoru už ti nikdy nemůžu věřit, hehehe.

A já si musim důvěru znova vybudovat, protože jsem to jednou posrala.

Za chvíli to budou rodinný pouta.
Dám se dohromady s Pího dědou a s Vrbou budem sourozenci.
(Ha, tak ne Vrbo, občas o tobě píšu i tak jako by sis to neměl přečíst.)

Pro mě žádná hvězda nespadla.

Prej bylo na hovno bejt tam s holkou, co má krámy a rovnátka.
Zabiju ho. V dobrym slova smyslu.

Já sice nebudu slavit Vánoce, ale že jde o Pího tak jemu ten harmonikovej
autobus dám.

Víš co? Tohle budou první Vánoce, kdy se těšim na sníh a to už od začátku srpna.
Kvůli tobě hovado. Na to až tě zase uvidim v tý kožený bundě.

Protože s ní to seš ty, takovej jakýho jsem tě poznala. Z tý dobrý stránky.

A až budu s Bratrem, to se mu zas nebude chtít mě poslouchat.

Pokoj. Dobrá to četba.

Praha, hřbitovy.
A děti se zbraněma.


Líbí se mi

11. srpna 2015 v 17:55 Kecy o h...hmm
rockový kapely s dlouhýma názvama, ale nenávidim, když se jejich členi stylizujou jako
....emaři? Prostě... když to vypadá jako My chemical romance nebo když to je My
chemical romance.

Je hezký vrátit se v čase třeba o dvanáct let...
Nechat se zase vézt v kolečku na koupák, v noci, bejt turisti, tam kde nic neni,
protože my taky pocházíme z místa, kde nic neni.
Rozbít za dva dny jenom bazén (dvakrát), gril, sprchu, deštník, toustovač a houpačku.

Prožít nudu zase někde jinde.

Nenávidim otce a nevim jestli ostatní nepoznali, že jsem se zdržovala
oslovení "tati". Vždycky když to chci zkusit jakoby se mi něco zaseklo
v krku. Radši to prostě nedělam, bojim se, že bych to fakt řekla nějak
... Divně.

Nebrečela jsem před tebou a zachovala jsem se k tobě, tak jak ses
vždycky choval ty ke mně.
Jenom nevim jestli to nebylo moc okatý, asi jo, já to prostě neumim
přirozeně. Navíc jsem s tebou pak strávila několik hodin v posteli
zatímco ostatní se vedle bavili nějakou stolní hrou.

Myslim, že si mě hladil po vlasech... Ale, nebyl to jenom přelud?
Opakovali jsme několikrát slovo od slova jeden a ten samej rozhovor,
což docela značí o silný opilosti.

Spala jsem s tebou... Konečně... Na jedný posteli... Bez toho,
abysme spolu měli sex.
Jenom se teď asi budu muset zase pár dní vyrovnávat s tim, že
jsem si mohla dovolit za tebou přijít po tom, co si měl v krvi
aspoň jedno promile, tudíž to byla zase jenom jedna velká vyjímka.
Teď nevim, co mam dělat.
Nesmim ti napsat, nesmim dávat najevo nějakej vyšší zájem o tebe,
protože už je to zoufalý.
Na procházku nesmíme.

Nevim. Jsem prostě jenom nešťastná, protože se ráda dívám jak spíš.
Kdybych tě aspoň mohla přestat vídat a v klidu zapomínat.
Teď nemůžu, protože bych před ostatníma vypadala jako hysterka,
co dělá hroznej problém z toho, že se s tebou čas od času vidim.
Bóže.

Navíc nevídání tě by mě taky sralo.

Ale bude to fajn. Vypíšu se a možná ještě pár dní prožiju v
potlačovanym zoufání a veškerý něco, co k tobě cítim bude
zase utišený jako nemluvně po pádu na dlaždičky.

Tak jsem si aspoň zase nechala udělat modřiny všude a vypadám
jako kdybych byla terčem domácího násilí.

Tak jsem ti aspoň konečně vrazila pěstí, opakovaně, k čemuž jsem sbírala
odvahu dlouho.

D. je fajn. Ano.
Bude mi soukromým psychiatrem...

Pí je prudérní, ale mam ho ráda.
Já vim, že jsem podle něj moc suchá. A taky asi moc chytrá, když mi mlátí
hlavou o zeď... Ať už sebenechtěnějc.

Sobotní večer pomalu přecházející v nedělní ráno (jdoucí skrz noc u který
se spoustu lidí neshodne na tom, která část z ní patří k sobotě a která k neděli)
uběh hrozně rychle.

Whiskey.

Sledovali jsme myš Vlastu a rozjímali o jejím pohlaví.
Pak jsem zbyla zase jenom s tebou a vim, že jsme ten čas měli strávit nějak
efektivnějc, protože bych chtěla, protože bych si s tebou chtěla povídat
a smát se a pouštět si písničky, chlastat, provokovat se, mazlit se, ale
jsem vždycky tak rozrušená z tvý přítomnosti, že mi ani nedochází jak rychle
to utíká. A jak málo času s tebou mám.
Dlouho mě takhle nemrzelo, že vidím, jak se rozednívá, protože tahle noc
byla hezká a krátká. Takový už hezký noci bejvaj.

Potkala jsem Pího jak sedí za keřem a pouští si ten depresivní jazz, kterej si
pouští vždycky, když brečí někde sám...
A já jsem začla brečet taky (a taky jsem ho utěšovala, takže jsem byla hodně
na sračky) a on zněl zase tak hnusně, když mi řek ať jdu radši za Vrbou.
Ale byl rád... Děkoval mi... A byl milej a hrozně hodnej, jenomže po fejsbuku, že jo,
protože tady to někdo neumí říkat do očí.

Zase sním jako malá zkurvená píča, snim pořád, s otevřenýma i zavřenýma očima
a myslim jenom na toho blbýho zasranýho kreténa.
Prostě tě nenávidim... Je tak těžký tě nechat bejt, když vim, že mě máš rád,
vážně rád a ani si nedáváš práci s tim to nějak tajit, ale prostě na mě sereš,
protože mě nechceš mít ještě radši a nechceš, abych měla ráda já tebe
a nechceš mít na triku zodpovědnost za moje pocity.
Ty zasranej hnusnej zkurvenej idiotskej zmrde. Lítam bůhvíkde a čekam až
budu schopná snést ze zase na zem, trefit se do okna, dostat se do svýho
těla a nechat se vtáhnout do děje vypůjčenýho z knihovny.

Hele nedávno mi došlo, že tady se nemusim ovládat, nemusim bejt spravedlivá,
ani trpělivá, ani dospělá... Ani... Ani nic z těch dalších věcí, co tak nenávidim.
Takže ti můžu v klidu vynadat, ikdyž si to vlastně nezasloužíš.

Čuráku debilní.

Takže pro dnešek bych byla spokojená. Jo.

Mimochodem... Všimla jsem si, že když tu píšu o komkoli... Vždycky o něm mluvim
normálně ve třetí osobě, kdežto když píšu o tobě... No... Tak je to prostě jako
kdyby sis to snad měl někdy přečíst...
Možná je to prostě jenom víc úlevný, možná že mi to dodává falešnýho pocitu, že
jsem ti přecejenom něco z toho vážně sdělila.... Jo, zajímavý. Hmmm.

Nealkoholický pivo chutná jako rozmočená rejže.
Pivo vylitý na zem chutná jako když si nic nedáte a zaplatíte za to 24 korun.
V Tescu mají víno, co se jmenuje negr a P. nerozezná zeleninu.

Na vlnách absurdna

6. srpna 2015 v 11:41 Na památku
Nejzvláštnější jsou myšlenky, když jdu večer spát nebo když se vzbudím uprostřed noci.
Včera se mi něco zdálo než jsem usla.

Bylo to o tom, že jediný, co doopravdy existovalo bylo moje tělo na mý posteli
a ta tma, co mě obklopovala.
Jinak nic. Ten zbytek byl absurdní a surrealistickej.

Psychlog, Vrba, pan Vzdálený, E., P., K.... Ti, co mě nejvíc obklopujou nebo obklopovali.
Všichni byli jenom postavy z mojí fantazie.

Někdy je lepší uchovávat svoje divný záliby pod rouškou recese.
Chci vám číst poezii z malý knížečky, všem. Bude se zdát, že mam posluchače,
ikdyž ve skutečnosti nikdo nebude vnímat, že to celý myslim smrtelně vážně.
U ohně, opilá, daleko od domova a přitom s většinou toho, co tvoří muj domov
u sebe.
Přestože mam někdy pocit, že všechno skutečný je vlastně na hranici neexistence.