Březen 2015

Kapitola 1.: Jak před sebou někoho varovat

25. března 2015 v 0:44 Kecy o h...hmm
Jak před sebou někoho varovat?

Konec kapitoly 1., protože nevím jak.

Ale vážně, asi si budu muset sepsat nějaký body jak ho poučit, protože už nechceme, aby se to
opakovalo, že ano? Už nechceme nikomu ublížit, ne nechceme.

Jenže všechno jsou jenom dojmy, pocity, je to jenom intuice, abstraktní představa,
něco, co mi občas na pár vteřin vypluje na povrch z podvědomí a já ani nevim kam to zařadit.

Musim mu říct, že mam takovej neblahej pocit, že umim manipulovat s lidma.
Jenže takovým způsobem, že si to ani já sama neuvědomuju... Nebo sama sobě lžu, že to
nedělám. Směšný je, že sama nevim jestli je to pravda.

Dokázala jsem naprosto potlačit veškerý svoje city k osobě na který jsem byla dlouhou
dobu dost upnutá. Protože jsem se vůči ní zachovala špatně. Spálila jsem mosty, aby
se "vyčistilo" i moje svědomí.
Kurva, víte co, já ani netušim jestli to bylo kvůli svědomí nebo mi fakt šlo o jeho dobro.
Ať tak či tak, potlačila jsem v sobě veškerý city k němu, protože už pro mě z nějakýho
důvodu nebyly výhodný.
A tohle nemůže bejt dobrý ať už to bylo z jakýhokoli důvodu.
To asi neni... Běžný.

Jestliže dokážu vyhodit ze svýho života jednu osobu, dokážu to s kýmkoli.
Co když prostě nenavazuju vztahy, protože mi na někom začne záležet, ale jenom
protože se mi to zrovna hodí?

Láska u mě snad neni možná. Žádná láska, tohle je jenom palčivá závislost.
Aspoň pocit jako bych byla závislá, ale co když je to jenom obranej mechanismus
proti mě samotný? Co když je pro mě natolik děsivej fakt, že prostě nedokážu
cítit nic hlubšího, že si muj mozek vytváří určitou iluzi... potřeby mít u sebe tu osobu blízko?

Přitom... To co potřebuju neni ta osoba. Já potřebuju pocit, že někdo potřebuje mě.
Užívám si potom, že mě někdo potřebuje? Že jsem tak "skvělá", že beze mě nechce bejt?
A co potom? Až se mi to ohraje?

Končí veškerý nalhávání závislosti, veškerej "cit" opadává, příběh se ohrává, už nemam
chuť bejt pro tu osobu to nejlepší co kdy potkala.
Pořád se bránim před sebou samotnou a tak si hledám rádoby nevinnej důvod, proč
všechno ukončit.

A pak utíkám, utínám to, pálim mosty a rychle očišťuju svý svědomí od "zbytečnejch"
výčitek.
Koloběh.

A teď co? Mám mu tohle říct?
Když ani nevim jestli je to pravda?
A když neni a já mu to řeknu... Co si bude myslet, co řekne, co se mnou ještě bude chtít mít společnýho?

Kdybych žádnej problém neměla a jenom se naprosto zbytečně strachovala, že jsem
bezcitná zrůda, proč bych si ho vůbec vymejšlela a proč bych se jím tolik zabejvala?
Proč bych o něm před jednou v noci psala jeden z nejupřímnějších článků, kterej jsem
kdy na blog psala?
To nevypadá na imaginární problém, planej poplach, zbytečný obavy.

Právě to, že se tim tolik zabejvám mi dokazuje, že tu něco nehraje.
A já nevim co... A bojim se, co to se mnou sakra je.

Protože jsem nikdy nebyla zlá a protože jsem to ani neplánovala, nechci nikomu ubližovat.

Nejtěžší by pro mě nebylo to všechno vyslovit, nejtěžší pro mě je si to zapamatovat.
Vážně. Když to sepíšu, dává to aspoň nepatrnej smysl, kdybych o tom měla přemejšlet
nedokázala bych to všechno v hlavě udržet ani deset vteřin, když nad tím jenom přemejšlím,
je to akorát zvláštní pocit a varovnej signál v mý hlavě, ale nedokážu to definovat, nedokážu
to popsat.
Tím pádem naprosto padá množnost, že bych o tom mohla říct někomu dalšímu, protože
to prostě nedokážu popsat, čim víc to chci říct, tim větší bloky nastávaj.

Když před sebou chci někoho ochránit, nejde to, protože něco ve mě má za cíl
chránit především mě samotnou.

Budu se mu svěřovat s tim nejděsivějším, co si o sobě myslím, budu u toho úpěnlivě
bulet a budu mu říkat "dej si na mě pozor, prosím, jsem hnusná mrcha, říkám ti to
protože ti nechci ublížit" a pak mi dojde jak to bude asi působit spolu s jeho nedůvěrou,
že do něj opravdu nejsem zamilovaná.
Takže postupně sama přestanu chápat proč to všechno říkám, protože něco ve mně ze mě
sakra přesvědčivě dělá zlatě a neškodně vypadající bytost.

Nevím, možná to nejdřív jenom povrchně (jestli to jde) probrat s Psychologem?
(a ne, nechodím k psychologovi) Psycholog je kluk, kterej mě viděl dvakrát v životě
a při těch dvou společnejch jízdách vlakem o mě ví víc než normálně lidi dokážou zjistit,
bez toho abych se mu nějak zpovídala nebo se nějak víc svěřovala, on si prostě jenom
prohlídnul moje písmo v sešitě (haha, grafolog) a podle toho o mě usoudil dost věcí (správně).
Vlastně je to fajn kluk. Jenom trochu ujetej a používá na mou inteligenci až moc dobrej slovník.
Proč si vždycky rozumim s takovýma pakama?

Možná to zní celý trochu děsivě.

Smutno

23. března 2015 v 21:41 Na památku
Skončila jsem doma a kreslila v programu pro pokročilé, v malování.
Otevřela jsem si kalkulačku.

penny prodavačka pustila pás, prohrábla pěstí pár promačkaných pomerančů
pěkně podajné, povídá
propadla pláči
praštila pekáčem po pelargoniích
podala paragon, propustila procházející

proložila povídku prasečinama

Smutek nezachrání šálek čaje, kafe ani dva. Jsem sama uprostřed tejdne
a budu i na konci.


budu si to muset vychutnat

Moje puberta se vrací do nejhorší fáze.
Těžko říct, kde vtip začíná a kde končí.


Bažánt

22. března 2015 v 10:18 Kecy o h...hmm
páteční paluby pomalu padají
pojídám Placebo
pátrám po pramici
pluju proti proudu
porodím placentu
pak potrat plave potokem

Nemusíte se stresovat s vymýšlením výmluv pro plány, který nechcete podnikat,
když vám je navrhuje někdo u koho to vždycky zůstane jenom plánem.
Ještěže máme i takový lidi. A že jich je takový množství.

Začínám bejt hysterická, přestává to bejt sranda.

žádný obejmutí
žádná možnost pro mě neni ta správná a střed neexistuje

Budí mě hlas v mojí hlavě
půl jedný, půl druhý, půl třetí
a ráno na mě pokřikuje pod okny někdo, kdo tam nestojí

tak to se sejdeme tam jak jsme se nikdy před tim nesešli



Nanukrocan

15. března 2015 v 22:52 Kecy o h...hmm
Necítim se býti pokrytcem, když zrovna neuznávám perník jako nejlepší víkendovou
zábavu a pak si strčim cígo do huby a nahnu se k flašce vodky.
Když už jsme u toho, ani úspěšnym alkoholikem se nejspíš nestanu. Po dobrym
půlroku naprostý absence (ne že bych se od toho držela zuby nehty, jenom jsem si na chlast
nevzpomněla) jsem si zase nějak koštla.. Eh. Od tý doby se to nějak
sběhlo, akce za akcí, plus víkendy s lidma, který prostě lejou jako prasata a to mě celkem
ovlivnilo. No, tak už mě to zas přestává bavit, asi po dvou měsících.

Takže nejsem pokrytec a trvam si na tom. Chlast je na hovno, že ano, vim, že mě ničí
a přesto další věci už odmítám s tim, že jsou na hovno. Nejsem pokrytec, jsem jenom debil,
kterýmu je jedno, že si dobrovolně ničí tělo. Z dalších drog mam jednoduše respekt.
Vážně, z těch tvrdších, za to bude z části odpovědnejch i těch 389 574 417 přednášek
o tom jak moc jsou drogy špatné, děti, tfuj, tfuj, tfuj, takže u mě by se dala droga
přirovnat k lejnu na zemi. BACHA HOVNO!

Prostě jenom odmítám větší zlo, však jo, dejte si v pohodě, vždyť já vám to neberu,
jenom dávám najevo znepokojení.
Pořád jsem si jistá, že si nedám, ikdyby mi to někdo strčil přímo pod nos. Haha.
Jak trefné.

Budu muset využít příležitosti. Teď mi nic jinýho nezbejvá.
Nemůžu přece odmítnout něco takovýho.

Hele fakt zbožňuju severský země, někdy se musim podívat do Norska a na Island.
Jo? No, to tak úplně neni na programu, ale hodláme teda projet v létě Finsko, Švédsko a Dánsko,
tak jestli bys jela s náma...

Wow. Pokud existuje bůh, tak je v mym fanclubu. Nevim jestli je vhodný sebrat se a odjet
za hory a doly s dvouma cizíma klukama, ale NO A CO?

Příliš zanedbávám příležitosti než, abych se mohla vykašlat na další tak skvělou.

Tak už mám "menší" výlet a hip hop camp a vodu... A ten zbytek chci probrigádovat...
Prolejt... Proromantikovat.
Ach, to je skvělý.

Pokud ke mně začneš něco cítit, tak mi to řekneš a skončíme to viď?
No.. Ale já k tobě nic cítit nebudu, neumim to.
Já taky ne...
Ale ne! Nikdy to neskončí!

Líbí se mi to. Moc se mi líbí tenhle vztah založenej na naprostý upřímnosti.

Ty seš střízlivá?
Jo.
Aha.. Tak nic, chtěl jsem se tě na něco...
Zeptej se.
Ale... Je to takový...
Dělej!
Hm, udělala ses?

Hahaha.
Jsou tři věci, který nikdy neporušim.

Nic neslibuju.
V nic nedoufám.
Nepředstírám orgasmy.

Je mnohem lehčí nebejt s tebou s pocitem, že to je proto, aby ses vyhnul veškerym hlubšim citům
než s pocitem, že s tebou nejsem, protože ke mně žádnej hlubší cit nechováš.

Je to pro dobro nás všech.

Máme tu takovej debatní kroužek... Nebo čtverec.

Kachny v labutích.

Profesionální pokladač lahví.
Ty si sakra myslíš, že tu lahev položíš líp než já?

Slovo milovat, má tolik divných přichutí,
nemám je rád, nejsou mý, lidi ho rádi říkaj,
když jsou vyjetý, jsou šťastny, že si ho můžou konečně říct,
je to slovo do písní, je falešný, daleko krásnější je slovo mrdání.

Velmi podezřelá pozitiva

11. března 2015 v 22:47 Kecy o h...hmm
Chápu soustavu rovnic?

Mám tolerantní, trpělivou, vstřícnou a ochotnou matikářku?

Snažím se a začínám mít ve věcech pořádek?

Vrba (asi jsem se rozhodla nazývat ho tu Vrbou, ačkoli zrovna já se mu prej vůbec ale vůbec nesvěřuju,
tak to nevim co je potom pro něj svěřování) mě pozval k sobě zejtra i v pátek?

Vrba je na mě o poznání milejší než obvykle?

Mám chuť s nim hrát šachy? (šachama myslim prostě šachy, šachovitý šachy s dámou a.. těma dalšíma)

Zjistila jsem právě, že existuje další známej se kterým si mám tolik co říct?

Zítra máme volnou hodinu?

Jsem vlastně docela spokojená?

Zbejvá mi 11 dní do svobody?

Mám na pátek hned dva plány, který se mi nepřekrejvaj?

Přežívám docela spokojeně ve škole?

Nebrečim?

Cítím se bejt polichocená, protože... nu, protože mi prostě tolik lidí říká samý hezký věci?
Proč? To působim tak dobře?


Co se to sakra děje?
Je to příprava na peklo?
A proč už se mi nezdá o tom, že mě znásilňujou bezdomovci?

Sakra, je to tak příjemný cítit se dobře, mít dobrou náladu a nevnímat pořád takovou.. úzkost.
Úplně jsem zapomněla jaký to je, musim to vychutnávat dokud se to nevrátí do normálnu. Opatrně.
A říkat si každou chvíli, abych na tenhle pocit nezapomněla.

Krásný smutný den je tady, barvy vtrhly do zahrady!

Promiňte, mam fixový období.. To budou pořád citace.

A možná přijdou lidi a vítězství!

Kašodlát

9. března 2015 v 22:37 Kecy o h...hmm
Tak už sedim a jedu. Sleduju východ slunce, který mi vnucuje myšlenky na léto.
Na to jaký to bude až přijde a my zas dostanem iluzi svobody. Musim se dívat jinam,
aby mě to nesvádělo. Teď nesmim myslet na nic tak krásnýho. Nesmim myslet na
tebe a dívat se na východ, protože by mě to nejspíš definitivně odneslo za hranice reálna.
Nebudu myslet na to až nás takovýhle a ještě lepší východy budou následovat za podnapilejch
návratů domu, na to až se bude jeho svit odrážet v kapkách rosy, kterou budem shazovat
svýma vagabundskýma krokama přes louku, na to až bude přesně takhle svítit do oken vlaku,
ale nebude to cesta tam kam nechcem, ale tam kam se při takovejch příležitostech vracíme,
abysme dobili energii. A už jsem pryč. Moje tělesná schránka je na tom samym místě, ale já
lítam v naději, která fakt umírá jako poslední.
Snad jeden z mála citátů, kterej ze sebe nic nedělá a při tom má prostě pravdu.
Protože po špatnejch dnech v sobě cítim začátek nový naděje, která mě nutí doufat v to,
že budou zas ty lepší. Ať už je to jakkoli naivní, nikdy se jí nevzdám ani kdybych chtěla.
Můžu stokrát říkat, že nikdy neočekávám nic dobrýho, protože potom aspoň nejsem
zklamaná, ale neni to tak.
Tak už sedim a jedu.

Potřebuju někoho komu by na mě záleželo, ale neumim to udělat tak, aby záleželo mně na něm.

Tam to znám velmi

8. března 2015 v 11:28 Kecy o h...hmm
Vidím, že tě ty šachy naprosto uchvátily a vtáhly do sebe.
Já ti to říkala... A tebe to baví?
Ne.
A proč to hrajem?
Šach mat!
Co to znamená?

Musím si přidělat další dírku. Mizim a ztrácim se.

Dno je dobrý na to aby sis ho prohlíd.

"Dospěláckej" svět je fakt postavenej na hlavu. Všechno co ses učil v dětsví jako logiku
vypusť z hlavy. Spoustu lidí se chce trápit, ikdyž si to třeba nepřiznaj.
Všichni říkaj něco, co ve skutečnosti říct nechtěj a myslí si, že tak druhý dovedou k
tomu, aby dělali co oni chtějí.
Někdo neumí říct nic jinýho než "je mi to jedno", když jde o rozhodování a když rozhodnete
tak zvolí druhou variantu.

Říká "dej mi pěstí", ale co by říkal, kdybych mu vážně natáhla?
Někdy bych to tak chtěla, dělat věci podle logiky... Nebo se zkusit někdy jenom zamyslet nad
tim kolik věcí by bylo najednou odlišnejch, kdyby se to tak dělalo.
Myslím, že jediný co bych zjistila, že lidi jsou jenom pomatenej druh dezorientovanejch
idiotů, co se neumí sladit jeden s druhym, tak neví a utíkaj od toho, co právě získali
potom co si to dlouho přáli jenom protože teď dostali strach, že pak zjistí, že vůbec nebylo
o co stát.
Dlouhý souvětí.

A ty co je jim všechno jedno jsou nejhorší. Nic jim neni jedno. Jenom stojí a čekaj, že
někdo přijde a řekne jejich přání za ně.

Tak se rozhodlo, že se jede. Jak se na mě provinile kouknul pohledem "nebij mě",
zopakoval že se teda asi jede a vůbec tam tak stál s tvou svojí novou dírou v pásku,
jako kdybych viděla sebe...
Je na čase se sebou něco dělat.

A vůbec všechno, co jsem teď napsala neni kritika, jsem úplně stejná jako všichni pomatenci,
jsem ještě horší a necham se sebou vláčet.

A pak jsme šli ven a tam jsme stáli 3 hodiny a 20 minut a kolem byl svět, který byl správný
i s kelímkama z automatu

Jogulice

5. března 2015 v 19:34 Kecy o h...hmm
Pátek!

Už jenom dvaadvacet dní a jsem svobodná na tři tejdny. Pak už jenom 49 dní a jsem
svobodná na čas neurčitý (haha, 8 tejdnů... fajn), ale těhle 8 tejdnů musím brát
jako nekonečno. Nesmim si přiznat, že to skončí a pak zas budu odpočítávat hodinu
po hodině, den po dni, tejden po tejdnu... A tak dál...

Pozitivní nálada? Páni...
To asi znamená, že ještě žiju.
Vlastně nemám co napsat, ale chci psát... Musim.

Myslím, že to moc řeším, že moc přemejšlím, že se moc snažím najít odpovědi.

Napadla vás někdy myšlenka, jestli by vaše minulý já v nějaký konkrétní situaci napadlo,
že vaše budoucí já (teda vy právě teď) bude (je) právě v týhle situaci?

Neříkáte si někdy: Kdyby mi někdo před třema rokama řekl, že budu dělat tohle,
mluvit s tímhle a cítit se takhle, tak bych... ?

Neříkáte si někdy: Tuhle chvíli si musim zapamatovat a vzpomenout si na ní za hodně
dlouhou dobu.. A ona vám pak po hodně dlouhý době vyvstane jen tak zničehonic z podvědomí?

Mam plný zuby toho, jak v tolika situacích působim o tolik lepším dojmem než jak bych měla
doopravdy a jak moje úmysly vypadaj tolikrát šlechetně... Ačkoli mam právě hodně svinský
myšlenky.

A najednou někdo kdo mě chápe... Musim s nim mluvit o kurva hodně věcech.
Řekl mi, že jsem zakomplexovaná. Nu ano, má pravdu.

Těžko říct, co si myslí. A při tom neni nějak tajemnej, čím vás může překvapit někdo,
kdo by si přál přestat bejt tak hodnej a začít mrdat každou druhou holku a řekne vám to, že jo..

Věrnost přestává mít jakejkoli význam... Teď, nějak, tady, vzhledem k okolnostem...
Asi by mě mělo mrzet plno věcí, co mi řekl... A obráceně.

Ale.. nemrzí... sedíme vedle sebe a říkáme si věci, který si většina lidí ani nedovedou představit,
že by si je s někym blízkym navzájem přiznali... A usmíváme se.
Spíš... Smutně.

Pořád je tu něco, co bych ráda zachovala... Nějakej moment, pocit... Je to něco z minulosti,
protože všechno je v minulosti...
Občas je dost zoufalej pocit, že už nikdy nebude to stejný... Ikdyž to nikdy nebylo úplný.
A o to jde.
Protože dokud to neni úplný, tak je cítit to napětí, naděje, strach z toho, že to přepálíte
a zaženete to a pak už prostě bude pozdě.

No a pak už prostě bude jenom ten moment pozdě.
Protože to na co čekáte neexistuje, jde jen o to, co cítíte při čekání.

Zní to trošku jako bych byla na drogách a trošku jako bych popisovala orgasmus.

No, ne... Ale to je jedno.
Správně, nejsem spisovatel.

Čeká až napíšu jako první nebo je mu to u prdele nebo jak?
Ne že by mi to nějak ničilo duši, když mi nenapíše... Ale zajímalo by mě jak to má.
Jsou věci, který mi vysvětloval. No a já je nepochopila.

Jako s tim dortem. Taky nevim.
Přirovnával mě k dortu a spojoval to s ostýchavostí.
Ale asi neni divu, že jsme se nepochopili, když to bral ve spojitosti s mrdáním... A já ne.
Jenom jsem chtěla vědět proč se tváří jako bych se ho chystala zabít, když před nim stojim.

Vlastně bych mu napsala, ale asi dám přednost svojí teorii, že čekání přináší největší
slast.

Ne čekání na to až napíše. Ale až se náhodně potkáme, haha, sranda.
Napsánim bych to přepálila a pak už by bylo pozdě.
A pak by to nebylo ono.

Jasně. Jak můžu splodit takový sračky?