Únor 2015

Hranolány

26. února 2015 v 21:28 Kecy o h...hmm
Ten pocit, když vás zná někdo koho vy považujete za naprosto cizí osobu.
Na jednu stranu je to fajn - přijdu si jak celebrita, bitch!
Haha, stejně takový nikdy ani neznaj mý pravý jméno.

A čím jsem starší tím větší problém mi dělá komunikace s okolním světem.
Vždyť já pomalu ani nesestavim jednu větu bez zakoktání se, přeřeknutí,
zopakování slov (ano, to nesnáším nejvíc, fakt potom vypadám jako naprostej
asociál a negramot) a nevím čeho všeho ještě.

Vlastně nejhorší ze všeho je, když ode mě očekáváte odpověď v naprosto
nečekanou chvíli... Jako vážně? Jestli se mnou chcete mluvit, tak mi dejte
vědět aspoň deset minut předem, ať se na to psychicky připravim a
procvičim si slovní zásobu.

Fuu.. No, ale pořád se to dá nazvat tak, že "mám svojí realitu, jsem snílek
a do tohohle světa prostě nezapadám".
Jo, to zní umělecky, filozoficky a mezigalakticky a ne tak jakože sem svoje
dětsví prožila zavřená ve sklepě, válející se ve svejch výkalech nebo jako
kdybych v jednom kuse v něčem jela.

Tenhle tejden jsem si řekla, že zkusim aspoň jeden den vnímat věci kolem
sebe a zapojovat se. No asi 5 vteřin potom mě málem přejel vlak, protože
jsem si neuvědomila, že stojim nebezpečně blízko u kolejí.
A pani cvaklístenka na mě musela dneska bůhvíjak dlouho volat, aby upoutala
mojí pozornost. Noco, vypínám když mám sluchátka.

No a co!

Červenéj trpaslíík!
Mm.. ^^

Šunkofláky

24. února 2015 v 23:43 Na památku
Už se jenom dvakrát vyspinkám a jsem svobodná.
Už jenom 14 školních hodin přede mnou. Zvládáš to dobře, holka, jo!
Přiznávám.. Trpím tam jak zvíře, jak líný prase, hloupnu, nedokážu myslet, ve škole nejmíň,
ani test mě nedokáže nakopnout natolik, abych se pokusila o nějakej mozkovej pochod.
Říkám si jenom... Bože, to je nuda, píšu čím dál větší blbiny, učitelka si zřejmě začne myslet,
že jsem utekla z ústavu pro choromyslný.

Je mi to líto, chci se jenom bavit...
Ano, znim jako dementní osel, ale jedno mi uznat musíte, nesnažim se o žádný chabý výmluvy
ve stylu, že je toho na mě moc a nejde to ikdyž se snažim, nebo že mám poruchy soustředění,
hyperaktivitu, špatný společenský postavení či sociální potíže kvůli odlišné barvě pleti.

No.. Na to poslední bych se asi moc vymluvit nemohla, protože jsem jen lehce, opravdu
jen lehce nažloutlá.

Ale měla bych se taky pochválit, protože dneska jsem ve vlaku přežila trpce ubíjející diskuzi o
programování se svým kdysi kdysímsi spolužákem.
Trpké to bylo.

Ale protože poslední dobou začínám blog zaplňovat jednou velkou sračkou, jejíž kvalita
zhruba odpovídá kvalitě momentálního obsahu mojí mozkovny, tak... Se cítim povinná
přihodit k tomu pár fotek.
Ať se necítim tak blbě, ne.




Cigarette daydreams

23. února 2015 v 22:08 Kecy o h...hmm
Písničky jsou pořád jenom o lásce, o tý vzkvétající, zničený, o jejích následcích,
původu a tak.

Ale vo čem jinym by se mělo polemizovat, že jo.

mňau
Až nastane pátek, vzbudím se o něco energičtěji než obvykle a zapojím se
klidně do tý hry na "užívání si života".
Ale do tý doby musim ještě pojebat pár písemek
(a to neni až tak hrozný, když to vezmu kolem a třeba taky jinýma dopravníma prostředkama)
(třeba i míň ekologickýma)


A teď moje oblíbená hláška.

No a co!

kurva mňau a kurva búú

If we could find a reason, a reason to change
Looking for the answer


chci s nim mluvit

Karbanátek na koberci, voe!

23. února 2015 v 13:08 Kecy o h...hmm
Přijdu si trapně.
Proč?
Protože je mi 16.
No a?
Nesnášim teenagery. Můžu brát sama sebe vážně? Kvůli hormonum a tak.
Jak si nemam připadat trapně, když mi nějaká situace, kterou právě
prožívám a beru jí dost vážně připomene učebnicovou ukázku teenagera?
Nebo si přijdu jak z nějaký scény v komedii, která si ze všeho dělá prdel...
a má pravdu?
Nebo ještě hůř... Když vidim film s teenagerama, kterej je nemá
zesměšňovat, chce se mi blejt.
Ale je mi jasný, že to má hodně společnýho se mnou.

Jak mam bejt vážná, když tomu neodpovídá situace, atmosféra, lidi okolo,
já, ty, pes, kočka, podnebí ani konstelace hvězd?

Všechno co prožívám mi přijde silně povědomý, ikdyž je to třeba poprvý.
A když to neni poprvý zdá se mi jako bych takhle žila už několik století,
jako by to bylo dost ohraný, vybledlý, neexistuje už žádnej pocit, kterej
by mi moh vyrazit dech, překvapit mě, ohromit.
Jako kdybych byla nesmrtelná a říkala si: "bože, já se tak nudim, tak jo,
dobrý, už to ukončete, mam toho plný zuby."

Jo, chtěla bych bejt šťastná, jasněže jo, kdo by kurva nechtěl.
Jenže pak přijde situace, která se nebezpečně blíží dokonalýmu momentu,
všechno je dobrý, vážně všechno je dobrý, vychází to, cítím se skvěle...

A pak mě napadne... Voe, přepněte to, přídu si jak Šeherezáda!

Asi bych si měla pomalu zvykat.

Tak jsem se dozvěděla...

19. února 2015 v 21:56 Kecy o h...hmm
... Že devátá hodina večerní už je na mě "trochu pozdě".
Vidíte kolik novejch věcí se můžete dozvědět.

A můžete si myslet, že víte všechno nebo alespoň něco málo.
Kdepak.
Vždycky se dozvíte něco novýho.

Máš pravdu. Dneska už je na mě prostě trochu pozdě. Tak třeba zejtra..

Jasněže zejtra, jak jinak než zejtra, jsme přece víkendový kamarádi, ačkoli
bysme se mohli vídat každej den.

Tak teda jo, ale čekej, že zejtra touhle dobou už ti společnost dávno dělat
nebudu, protože na mě bude... jak to říct... trochu pozdě?

Ano, hodně sarkastickej výlev...

Další den

19. února 2015 v 9:26 Kecy o h...hmm
.... Aaaaa s ním...

všechno to jídlo, kafe... a jiný pití...
vyplejtvaná voda... a elektřina
5 dávek maxitrolu (hahaha.. kapky do očí)
1 dávka maxitrolu (haha.. mast..)
1 pár vošoupanejch ponožek
10 cíg.. nejmíň
1 235 marnejch pokusů začíst se do knihy
4 tuny čekání (protože naděje asi umírá poslední)
2 hektolitry stupidně a nekonečně nešťastnejch myšlenek

Z tohoto výzkumu vyplývá, že život je naprostej přežitek a plýtvání časem a jinými materiálními i nemateriálními
materiály.

Nebylo by lepší prostě spát... Spát a spát? A vzbudit se až v pátek v hospodě před půllitrem?
Možná... Anebo.. Jo, jo... Určitě by to bylo lepší.

Aale co, maxitrol zabírá, setkání s P. se blíží (jako každej pátek, ale...) já si dokážu vážit i věcí, co bych mohla
brát i jako samozřejmý... (juhú). Blíží se i setkání s S. a já si musim přiznat, že tyhle pitomý hry mě prostě
bavěj. Možná, že ho nemam přečtenýho a vůbec nevim co od něj mam čekat a co si mam myslet a jestli se dá
vůbec nějak... zkrotit? ale to je právě ta... hra. No uvidim. Nakonec on je na tom úplně stejně, takže...

A jo. Zkusíme to jako tu hru, hlavně si pořád opakuj, že mu na tobě nezáleží... Nejsme přece naivní, že ne?
A když si začneš připadat zraněně a ublíženě, tak si sakra zopakuj a (přiznej si už), že tobě na žádným asi
nikdy naprosto nezáleželo...
Jste stejný!

Navíc.. Máme tu i další pozitiva. Například vyhlídka tří volnejch tejdnů v dubnu.
Protože na praxi pro mě nemaj práci a hlavně, hlavně židli!
A já mám právo sedět!
A přes to nejede vlak.

(taky si vždycky vzpomenete při týhle frázi na Ivetu Bartošovou? eh..)

Stimulace litokrisu

18. února 2015 v 21:51 Kecy o h...hmm
Hustě, dneska jsem měla dobrou náladu. Tak 10 minut.

Nehodící se škrtněte:
Přátelství
Speciální přátelství
Vztah

*Leží u mě a tiskne mi pravý prso*
Ale vztah... mmeh.. víš prostě, bejt s jednou holkou je nuda.

Je poněkud škoda, že se prostě neumim odpoutat od čekání na to až se mi ozve.
No, co se dá dělat. Ne že bych se za jinejch okolností dokázala koncentrovat na něco
produktivního, když jsem doma, že.

A nemyslete si prosím, že si stěžuju nebo že lituju nějakejch svejch rozhodnutí...
protože to tak neni. Správně, neni to tak. Ikdyž pochybuju, že by mi někdo uvěřil,
že nelituju toho, že jsem oddanýho vyměnila za něco... takovýho.

A ne, nevyužívá mě.
Nejsem žádná malá chudinka, která poslouchá svýho "staršího kamaráda" na slovo
a běhá za nim jak pejsek.

Jedinej důvod proč mě trápí, že se neozývá je, že jsem se mu nedostala pod kůži úplně.
A protože moc dobře vim, že jsme si podobný. On se taky nezamiluje, taky mě nejspíš
vyhledává jenom protože se potřebuje cítit chtěnej a uznávanej.
Oba takový lehce narušený.
Ješitové a egoisti.

Jsem svině. A tak si prostě nebudu dopřávat nikoho, kdo by mi moh dát to, po čem by
toužila většina holek.

Zjistila jsem, že je pro mě hrozně těžký nemanipulovat s lidma.
Vlastně si nejsem jistá kdy to dělám, je to takovej podvědomej děj, dokážu tak úžasně
oklamat samu sebe...
Anebo... Varianta číslo 2. Neoklamávám se, jenom jsem třeba rozdělená na pár dalších já,
který se střídaj ve vedení. (ne, nesnažim si přišít schizofrenii nebo takovou nějakou lahůdku)
(eh, ovšem myslim (jen myslim), že přirovnání schizofrenie k rozdělení osobnosti je dost nepřesný,
ale kvůli tomu tady nejsme)

Těžko říct, sama nevim.

Ale jestli je tahle teorie správná tak tam bude i já, který má sakra rádo, když jsem ztrápená.

Každopádně je mi to teď šunka volný. Naprosto.
Eh, díkybohu, jindy by mě totiž dost šokovalo, co to zase píšu...

No když to píšu, tak už na tom asi vážně něco bude coo?

Ouch, moje arogance k sobě samý mi zlepšuje náladu! Supr trupr.

Jednou si připustíš tu myšlenku..

11. února 2015 v 23:04 Kecy o h...hmm
... A pak už to asi nejde vrátit a říct si "jakože se nic nestalo".

Připustíš si, že je to ta nejlepší možnost, že je všechno tak nesmysluplný a zbytečný.
Polohlasně mluvíš sama pro sebe, v tenhle moment, v ten moment, kdy potřebuješ
někoho u sebe tu neni nikdo.
A za nikym nemůžeš, nikomu nesmíš napsat, nesmíš o tom mluvit, nesmíš.
Protože tím bys jenom potvrdila vážnost situace a pak už by to nešlo vrátit.

Pak už bys byla jenom ta zoufalá... Co touží po nouzovým východu. A nesmazala bys to.
Už bys nemohla nic nalhat sobě ani nikomu jinýmu.

A nemůžeš se vyzpovídat, nemůžeš nikoho využít k tak upřímný zpovědi, protože teď
je ti jedno ke komu bys mluvila, řekla bys to komukoli kdo je ti blízkej, ačkoli bys
nevěděla jestli osoba, kterou bys vybrala je ta správná.
Tak radši mlč.
Udus to.

Dohajzlu. Proč je to všechno tak úpěnlivý, proč tak úpěnlivej a zoufalej pláč...?

Chci jenom... Konec.
Cítim se jak zvíře, který ví, že lepší možnost bude utracení, aby se netrápilo.

E.T. volá domů.
děkuju

Na každym oku vady trochu

9. února 2015 v 0:14 Kecy o h...hmm
Počkej, takže... Ty chodíš do třídy s tim.. s tamtim viď?
Jo?

A pořád ještě nosí chlupatý ponožky po kotníky v nízkejch botách? I v létě?
Jo?
Tak podstata jeho existence zůstává stejná.

Ale jo... Když jsem byla dostatečně blízko u jeho obličeje a neviděla jsem
tudíž jeho oblečení od vietnamců a debilní sestřih, tak vypadal trochu
jako štíhlej Marshall z HIMYM a měl pěknej pohled...

Na každym klukovi je něco pěknýho. Když přivřeš oči, nebo aspoň to, co líp vidí.
Tak na mý levý oko!

Neni to láska, neni to zlo

1. února 2015 v 14:26 Kecy o h...hmm
Jsem teď ráda.
Za to, že se mám ke komu přivinout.
Za dobrýho "bráchu", bejvalýho, za obdivovatele, za kamarádky. Za lidi.
Za to, že muj společensko-kulturní život najednou vzkétá.
Za vlaky a za kupé nacpaný nerdama a za jejich pseudointelektuálně-humoristickou společnost.
Za plány do... současnosti.
Za testy osobnosti a za někoho, kdo mi rozebere jeho výsledek.
Za grafologa.
Za dobrýho grafologa.
Za směšný balení.
Za to, že jsem snílek.
Že někoho zajímám.
Že je pololetí v hajzlu.
Za to jak přes veškerý bezedný svinstvo, co se ve mně bůhví proč rojí dokážu bejt občas
takhle vděčná.
Za vodnici. Za kroužky z kouře.
Za kouzlo.
Za rodinný alba.
Za lachtany v rodinnejch albumech/albech/al...eh?
Za nedodržování pravopisu.
Za introverty.
Za pochopení.
Za držení pospolu.
Za dětinskost.
Za American horror story.
Za portréty.
Za odhodlání pokračovat.
Za knihovny.
Za množství knih.
Za jedinečnost.
Za slova, věty, odstavce.
Za Irvina Welshe.
Za potlačený romantiky.
Za léto. A naději v něj.
Za útočiště.
Za Rebelles.
Za světlý chvilky.
A za tohle: