Leden 2015

Nechci...

18. ledna 2015 v 21:10 Kecy o h...hmm
... spát
bdít
relaxovat
uvažovat
pít
doufat
bavit se
poslouchat
dělat co musim
dělat to, co má smysl (zdánlivě).
A to poslední, co bych chtěla dělat, je představovat si, protože stejně nic nedopadne tak jak chcem.
A když jo, tak zjistíme, že jsme si to asi moc idealizovali.
Momentálně mam hroznou chuť umřít.

Cítim se dost.... osaměle.
Ale nechci ...se vtírat
otravovat
dešifrovat druhý
zklamávat se
zklamávat
nudit se
čekat na zájem
a už vůbec ho sama projevit.
To znamená, že nic jinýho než osamělost nezbejvá.
Co naděláme.

KURVAPÍČASAMOPAL


Tak plži, mlži

15. ledna 2015 v 23:03 Kecy o h...hmm
Napsala jsem fokin sloh. Fokin dlouhej sloh.

A víte co, to nejde. To prostě zní moc osobně, neumím psát slohy tak tajemně
a jednorožecky a vůbec. To už bych si dělala z klávesnice jakýhosi kamaráda.

Znáte to, když se někdo s někým seznámí díky tomu, že někam jel za hudbou
a najde s tím někým společnou řeč v tom, že s ním má společnej vkus?
Jo, tak přesně takhle se mi to nestalo.
No vlastně, stejnej vkus tam je, ale potkali jsme se díky tomu, že jsme jeli oba
za hudbou, která nám oboum nic neříká.
Nějak jsem jeho přítomnost nevnímala. Pak jsem utrousila lehce jedovatou poznámku
na jeho účet kvůli tomu, co jsem od něj zaslechla a pak jsme nějak nepřestali
mluvit.

Byl hodně ukecanej.
A pak jsem ho dostala hláškou z Nema.

A po několika měsících asi výstřihem.
Ale ještě před tím než začal obdivovat muj dekolt jsem se divila, že jsme se zase
jen tak potkali a zase si jen tak máme co říct. A jenom tak tančíme a jenom tak
jsme se lehce přitahovali.

Při dalším jenom tak setkání jsem byla pro změnu ta opilejší já a tak jsme se
jenom tak přitahovali ještě víc. Furt jsem mu opakovala, že svýho kluka nemiluju.
Ale to je u mě normální. To nemilování nikoho.

A pak jsem s ním jenom tak strávila celou novoroční noc. A zjistili jsme, že ty
zvláštní rozhovory budou u nás asi docela normální.
Byla to kamarádská noc... Abych jako nebyla děvka, což stejně jsem.
A hodně jsem zjistila.
Jenom to objetí muselo bejt.
Důvěrnosti, hodně důvěrností.
A prej sklony k sociopatismu.
A druhej den, už jsem byla nezadaná.

A adresovala jsem mu předlouhou smsku, jak je u mě zvykem.
Která byla přijatá s mírnýma rozpakama.

A to další nebylo jenom tak.
Prej odtažitost a nedůvěra.
A tak jsme zjistili, že můžem bejt jedině kamarádi.
Že jsme paradoxně oba neschopný vztahu, ikdyž každej svym způsobem.
A sníh a bílá noc. A starej park po novu. Nekonečný obcházení jednoho bloku.
Nechápání mojí ironie.
Nechápání všeho a čim víc odpovědí tim víc otázek.
A hodně džentlmenství. Tak jak to má bejt.

Uvědomila jsem si, že za dne jsem ho viděla jenom jednou a to těsně v předvečer,
kdy musel brzo vstát, aby stihnul akci.
Protože někdo prostě nerad světlo... A to se mi asi líbí.

Moje oči jsou šílený a moje pohledy k nepřežití.
Obejmutí a dobrá noc.

Přemlouvání.
Zjistila jsem, že setkání s touhle osobou si budu vždycky vážit, protože on vstává
když já chodim spát a chodí spát, když já chodim na pizzu.

Další setkání a já zas ta opilejší.
A tak mě zase zneužil... Jak to rád nazývá, přestože mam pocit, že zneuživatel
jsem tu já. Asi máme oba pravdu.

No zejtra je víkend a noc zase volná.
Po tom, co napíšu test o plžích, mlžích, hlavonožcích.

Tak dobrou noc.

dem

15. ledna 2015 v 22:14
Když je mi fakt mizerně, kvůli něčemu, za co kurva můžu jenom já...

Sednu si, vyberu si určitý lidi, představim si určitou situaci, tisíckrát horší
než ta, ve který právě jsem, některá proti který se mi ta skutečná bude zdát
jako malichernost a hlavně tu, ve který v tom budu oproti tý skutečný
naprosto nevinně.
A brečim. Brečim kvůli tý ohromný fiktivní katastrofě.

A pak dělám jakože já nic.
Já přijela na kole.

Srabe.

(a jo, kašlem na loučení, se za sto let stane, že se budu potřebovat někam napsat, tak
proč ne sem)