Nafoť se mi jako dárek

15. prosince 2014 v 0:47 |  Kecy o h...hmm
Přežívám v klidu pocity, že je všechno zbytečný, zoufalý, nesmyslný, v hajzlu a nevím co ještě.
Protože to beru tak, že tohle všechno je jenom určitej stav mojí mysli, kterej brzo přejde.
Je pravda, že se zas dost rychle vrátí.

No právě proto žádnej z nich nemůžu brát vážně.

Ale v klidu určitě nepřežívám pocit, že je všechno neskonale trapný.
Při tomhle pocitu mi přijde, že jsem nějak prozřela.
Všechno co říkám, dělám já i všichni ostatní. Všechno co tu je, všechno hmotný i nehmotný.
Všechno je tak trapný, o to víc, když se na to ukazuje a říká se jak je to velkolepý.

Kdybych si poslechla dobrou hudbu, film, měla před sebou něco, co má zajímavou hodnotu,
určitě by mě to přešlo.
Jenomže se mi zdá, že i můj vkus je vrchol trapnosti. Já jsem vrchol trapnosti.

Asi vim proč tahle nálada. Přitroublá hádka, fotky a články starý dva, tři roky, projíždění
fejsbuku.

Nechci bejt trapná (hahah), což ale budu když tady začnu nadávat na něco, na co nadávají
všichni rádoby intelektuálové. Fejsbuk ničí životy a odděluje vás od vašich skutečných přátel.

Fňuk.

Ale né. Jenom prostě. Všechny. Ty. Fotky. Fotky s nějakým citátem bez rozmyšlení
zkopírovanym z jakýsi stránky.

A je mi fuk jestli jsou na nich holky s vyšpulenou pusou a vnadama.
Teda upřímně.
Přijde mi trapný už jenom to, vůbec takhle vystavovat svuj život.
Jako by to bylo nějak důležitý a hlavně nezbytený pro někoho dalšího než jenom pro vás.

Je fuk jestli jsou ty lidi ošklivý nebo krásný.
Pokud jsou krásný, o to víc mi přijde trapný, že maj tu potřebu se někam zbytečně házet
a sbírat egopalce.

A já se teď cítim... překvápko... neskutečně zahanbeně za to, že tu vpodstatě dělám to samý.
Ospravedlňuje mě pouze to, že tady opravdu neškemrám o pozornost a spíš mě děsí, že
muj článek sem tam někdo okomentuje.
Asi vypadám jako slušnej psychouš, protože píšu článek jenom při náladovosti.

A to při náladovosti naštvaný, zoufalý, nešťasný až tragický, děsně poetický, děsně zamyšlený,
ironický, opovrhující, někdy možná panicky nadšený (to málokdy) a k tomu všemu to ještě píšu
tak nějak metaforicky a sjetěoticky, abych přecejenom doslovně nepopisovala svou situaci.
No a potom nevypadej jako psycho milka.

Ale to je fuk. Jenom jsem chtěla psát a zas to nikam nevede.
Zejtra se vzbudím a všechno pojede nanovo.

+

Dneska jsem byla šťastná.
Malou chvilku, ale stejně.
Těším se na pátek. Momentálně ne, protože můj mozek zaplavilo to ochromující cosi, co demoluje
veškerý dobrý všelicos a nutí mě to vyplavovat posraný žvásty.
Ale obecně se těšim.
Ale nechci bejt trapná, což bych byla kdybych o tom psala.
Trapná jsem už jenom tím, že jsem, svojí historií, která nejde jenom tak vymazat,
a taky tim, že se cítím trapně za všechno.

To je ale trapnej článek, he?

Jak byste to udělali, kdybyste se měli fotit jako dárek?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 15. prosince 2014 v 8:12 | Reagovat

S mašlí na krku. i když to je taky už trapný. bych vlezla do krabice do který bych vyřezala díru na oči a na ruku a udělala selfie takhle. víš co, originalita a takový blbosti.
(možná spíš recese.)
náhodou psychouši jsou fajn a fejsbuk mně pomáhá udržet si ty dva kamarády co mám, když už se lidí naživo bojím. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama