Prosinec 2014

Strom 45

24. prosince 2014 v 10:18
Blog prostě neni nic pro mě.
Třeba to bylo jinak, ale změnilo se to.
Anebo nebylo, ale prostě jsem to jenom dělala s láskou, což teď už ne.
Když sem píšu, cítim se nějak křečovitě, slova se mi pletou, kolem správnýho
slovosledu tryskáčem kolem proletěla jsem, slova se mi vybíraj a dosazujou
těžce a zdlouhavě. asi nebudu spisovatelskej typ.
Ráda svý moudra pronášim v ulicích a v hospodě. Jsem řečník.
Špatnej, ale řečnim s láskou.
A v hospodě už ty chyby nikdo nevnímá.

A víte co je v životě hlavní? Dělat věci s láskou. Je jedno jestli to děláte špatně,
zničí to vás nebo někoho jinýho, je to protizákonný, nevhodný, nesmyslný nebo bůhvíco.
Ale pro vás to vždycky bude jenom dobrý, když to bude s láskou.
(ikdyž ve všech případech asi ne úplně dlouhodobě)

Prostě tady k tomu nemám žádnej vztah.
Je zvláštní ke kolika věcem nemam žádnej vztah.
Ke svýmu klukovi...
Jako kdybych to nedokázala.
No, buď jsem hodně složitá osobnost, nebo prostě mrcha bez kousku citu.

Momentálně je mi to u prdele a jdu zdobit stromeček.
Nemam vztah k Vánocum.

Tohle bude nějakej konec nebo tak něco, kdyby to davy mých čtenářů nepochopily.
A taky mam jakousi potřebu, poděkovat Ang, že mě tak čte :)
A určitě i těm dalšim, který sem vobčas zabrouzdali, mam pocit, že jo, občas tu někdo byl.
A i těm, co jsem nezabrouzdali, ale já jsem zabrouzdala k nim, protože určitě existuje
nějakej ten bloger ke kterýmu jsem si vypěstovala až nezdravě příznivej vztah
(vzhledem k tomu, že jsem si s nim nevyměnila ani řádek slov
(protože jsem líná na nějakou komunikaci, smutné), ale prostě jsem jenom
cítila, že to je moje žlučová skupina)
Ačkoli se to nezdá na takovej blog Ang a Enitas zajdu dost často, ale ne že bych z toho
byla nějak nadšena, páč si přijdu jak stalker.
No a co.
Hlavně pište dál. A vy ostatní taky, jupi jupijou, jako celej blog.cz a buďte hepy a šťastný.

Bože.
Divím se, že mě ještě jako řečníka neupálili na hranici.

Nafoť se mi jako dárek

15. prosince 2014 v 0:47 Kecy o h...hmm
Přežívám v klidu pocity, že je všechno zbytečný, zoufalý, nesmyslný, v hajzlu a nevím co ještě.
Protože to beru tak, že tohle všechno je jenom určitej stav mojí mysli, kterej brzo přejde.
Je pravda, že se zas dost rychle vrátí.

No právě proto žádnej z nich nemůžu brát vážně.

Ale v klidu určitě nepřežívám pocit, že je všechno neskonale trapný.
Při tomhle pocitu mi přijde, že jsem nějak prozřela.
Všechno co říkám, dělám já i všichni ostatní. Všechno co tu je, všechno hmotný i nehmotný.
Všechno je tak trapný, o to víc, když se na to ukazuje a říká se jak je to velkolepý.

Kdybych si poslechla dobrou hudbu, film, měla před sebou něco, co má zajímavou hodnotu,
určitě by mě to přešlo.
Jenomže se mi zdá, že i můj vkus je vrchol trapnosti. Já jsem vrchol trapnosti.

Asi vim proč tahle nálada. Přitroublá hádka, fotky a články starý dva, tři roky, projíždění
fejsbuku.

Nechci bejt trapná (hahah), což ale budu když tady začnu nadávat na něco, na co nadávají
všichni rádoby intelektuálové. Fejsbuk ničí životy a odděluje vás od vašich skutečných přátel.

Fňuk.

Ale né. Jenom prostě. Všechny. Ty. Fotky. Fotky s nějakým citátem bez rozmyšlení
zkopírovanym z jakýsi stránky.

A je mi fuk jestli jsou na nich holky s vyšpulenou pusou a vnadama.
Teda upřímně.
Přijde mi trapný už jenom to, vůbec takhle vystavovat svuj život.
Jako by to bylo nějak důležitý a hlavně nezbytený pro někoho dalšího než jenom pro vás.

Je fuk jestli jsou ty lidi ošklivý nebo krásný.
Pokud jsou krásný, o to víc mi přijde trapný, že maj tu potřebu se někam zbytečně házet
a sbírat egopalce.

A já se teď cítim... překvápko... neskutečně zahanbeně za to, že tu vpodstatě dělám to samý.
Ospravedlňuje mě pouze to, že tady opravdu neškemrám o pozornost a spíš mě děsí, že
muj článek sem tam někdo okomentuje.
Asi vypadám jako slušnej psychouš, protože píšu článek jenom při náladovosti.

A to při náladovosti naštvaný, zoufalý, nešťasný až tragický, děsně poetický, děsně zamyšlený,
ironický, opovrhující, někdy možná panicky nadšený (to málokdy) a k tomu všemu to ještě píšu
tak nějak metaforicky a sjetěoticky, abych přecejenom doslovně nepopisovala svou situaci.
No a potom nevypadej jako psycho milka.

Ale to je fuk. Jenom jsem chtěla psát a zas to nikam nevede.
Zejtra se vzbudím a všechno pojede nanovo.

+

Dneska jsem byla šťastná.
Malou chvilku, ale stejně.
Těším se na pátek. Momentálně ne, protože můj mozek zaplavilo to ochromující cosi, co demoluje
veškerý dobrý všelicos a nutí mě to vyplavovat posraný žvásty.
Ale obecně se těšim.
Ale nechci bejt trapná, což bych byla kdybych o tom psala.
Trapná jsem už jenom tím, že jsem, svojí historií, která nejde jenom tak vymazat,
a taky tim, že se cítím trapně za všechno.

To je ale trapnej článek, he?

Jak byste to udělali, kdybyste se měli fotit jako dárek?