Listopad 2014

Urovnání - Rozhození

18. listopadu 2014 v 0:40 Kecy o h...hmm
Vím proč sem nic nepíšu. Mohla bych sem napsat víc než si odvážim říct nahlas.
Dokonce víc než si vůbec dovolim vyslovit jenom jako myšlenku.
No a to je ten důvod proč sem nic nepíšu.
Vlastně sama nevim z jakejch důvodů dělam některý činnosti a z jakejch důvodů potlačuju
pochybnosti o nich, když vim, že jsou naprosto oprávněný. (nebo ne?)
Nejhorší je, že ani nerozeznam jestli tu a onu myšlenku potlačuju, protože si jí nechci přiznat
nebo protože si za něčím opravdu jdu, stojím o to a nechci zbytečně pochybovat.
Vážně nevim.
Provozuju oddanost největšího stupně. Na první pohled to vypadá, že jsem asi bojovnice a
jdu si za tím po čem toužim. No, popravdě možná jenom chci, aby to tak vypadalo.
Protože. Nechci sedět doma na zadku a nedělat nic.
Ale lidi neni dobrý využívat jak v jejich neprospěch tak v jejich prospěch.

Myslim, že někoho využívám v jeho prospěch. Nebo to tak aspoň vypadá. Ale je to dočasný....?
Byla tohle vůbec otázka?

Hele lidi, těžko říct. A možná bych mu i svoje temný myšlenky (a hodně pomatený) dokázala
(počkat, počkat, spíš docela psychopatický, jo, to je ono) sdělit, ale on by mi nevěřil.
Protože jsem přece usměvavá a skvělá, roztomilá, vtipná, mazlivá, úžasná.
Oddaná. Neuvěřitelně.

Ale co když je to jenom touha po něčem víc než sezení doma skrytá za oddanost?
Která mě pak přestane bavit...

Asi bych si neměla hledat nikoho k sobě.
Protože asi neumim mít ráda v pravym slova smyslu. Je to jenom něco neurčitýho kolem...
A během toho co vypadam jako skvělá holka (pro ostatní asi) mi v hlavě probíhaj dost hnusný
myšlenky...
Ne, oni.. proběhnou... spíš proletí.. hodně rychle.. že je dokážu zapudit tak rychle jak vyvstanuly.
Ale zaregistruju je.
Samozřejmě. Jsou to moje myšlenky, moje hlava, moje vědomí, podvědomí, svědomí, jak bych si jich
mohla nevšimnout.

A nemyslim si, že bych neměla žádný svědomí.
Jenom ho asi umim... vypnout.
Protože nadruhou stranu. Za to co mi prostě vyvstane na mysli nemůžu.

Když začínám mluvit o těhle pocitech, věcech, mikroskopickejch divnejch příznacích na mně a ve mně
připadá mi jako bych jen chtěla vypadat zajímavě.
Ale proč bych chtěla vypadat zajímavě? Před kym? Tady...

Takže... Jednou bych chtěla strašně moc zjistit jestli je se mnou doopravdy něco špatně.
Vážně.
A nechtěla bych nikdy nikomu ublížit... Ale umím to moc dobře.
Postupně a šíleně nenápadně, zatimco ho využívám v jeho prospěch.


A bohužel nepochopím co je bestcelerovýho na Hvězdách, co jim nepřály.
Fakt ne.
Šlo to (pochvaluju natolik jak jen někdo, kdo nemá rád romány může román pochválovat),
ale bestceler?
Možná
pórek.

Přečetla jsem si to, protože jsem na to byla hodně zvědavá, když to všichni tak chválej.
Věděla jsem, že po přečtení to spíš zkritizuju. Já to tak dělam. Jsem jak ty kritici na csfd.
Nojo.

Mozek je neuvěřitelná mašinka. Chtěla bych někdy rozebrat... Né jeho...
Ale to jak se tam rodí ty myšlenky, prostě jak se může v těch vláknech a nervech a závitech
a... a... sakra... v těch věcech zrodit něco jako myšlenka. I ta sebemenší a primitivnější.
Natožpak nějaká bezvadná, ohromující.
Jak může mozek vysílat pokyny do orgánů, části těl, ovládat je. Páni.

Chtěla bych detailně vidět jak funguje ten muj.

Tak jo. Právě jsem tady popisovala svůj zájem o něco složitějšího jako nějakej tupej blbec, co ví naprostý prd.
No, to nakonec sedí.