Červen 2014

Shake me down

8. června 2014 v 20:13 Kecy o h...hmm
Cvoci.

Plošina.
Nádrže.
Smutný psí oči.
Cestování frontou.
Tetování s pointou.
Ona má antidepresivní rybičku.
Pojď se mnou do vody, čeho se bojíš?

Ta rybička by se mi teď hodila... Nemyslím si, že bych měla deprese, ale prostě...
Splín. Existuje něco, co bych si mohla nechat vytetovat a ono by to do sebe vsáklo
všechny moje negativní emoce?
Něco jako droga nebo lék, kterej se papá, když je člověk hodně, hodně, hodně moc smutnej, mami.
Bolí ho srdce.

Problémy s láskou. Zkurvený řešení sraček, hádky. Něco, co je tak hloupě omíláný, pořád dokola,
v životě každýho, a vy si myslíte, že budete ti, co se tomuhle vyhnou, protože někdo přece musí
bejt ten, co to dokáže obejít, nebo ne?

Všechno to špatný, co vyplívá ze vztahu dvou milujících se lidí, všechno to mám. Jen bez toho vztahu.
Protože je to jenom platonický cosi. Ale přesto mi na něm záleží.

No, ano, bravo Molly. Minule si říkala, že nemáš nikoho ráda a najednou ti krvácí srdce?
Sakra... Já jsem vám říkala nevěřte mně ani ničemu, co ze mě vyjde.
Nevěřte mým slzám, mýmu smíchu, ničemu. Já sama nevím na kolik je to pravý.

A teď jsem se dozvěděla, že jsem stejná jako ony.
Chovám se stejně.
Ví co nechce.
Nechce další takovou.
Chovám se přesně tak. Stejně.
Akorát jsem se to dozvěděla ještě v o něco ošklivější verzi.
Jen jsem ještě neměla šanci mu to vyvrátit, jen jsem ještě ani neměla šanci mu to potvrdit.
A přišla jsem na to, že je jenom malý zhrzený šťěně, který se mě bojí...
Ne mě. Bojí se už jen tak z principu, protože ty před tím byli zasraný malý děvky.

Ale přes to se asi budeš muset přenést sám.
Nebo si jdi hledat svou zkurvenou dokonalou princeznu. Hlupáčku.

Ani ho nedokážu oslovit horší nadávkou. Snažím se k němu dostat, dělat první poslední.
Do určitých mezí, který mě zadržujou.
Slepec.

Půjdu na nějaký to tetování, červený vlasy, pierc.
Ať aspoň vypadám jako typická rádoby rebelka.

Nechtěnej cynismus

1. června 2014 v 0:51 Kecy o h...hmm
A vůbec. Prostě mám jenom chuť se sem nějak vypsat, ale nedokážu to.
Jako bych byla nějak zablokovaná. Vůči svěřování se.
Sedim a uvažuju jestli by mi bylo líp, kdyby bylo něco jinak.
Uvažuju nad tím jestli vůbec po něčem toužim. Jestli je něco, co by mě vůbec dokázalo
upřímně a naplno pobavit, dojmout, uvolnit, vyrazit dech.
Nad tím jestli mám některý z těch lidí, který považuju za svý blízký doopravdy ráda, jestli
mi na nich vážně alespoň trochu záleží nebo jsou to jenom kulisy, další bezvýznamná součást
mýho života.

Protože někdy mám pocit, že jsou mi jejich osudy, oni samotný, zbytek světa i já naprosto u prdele.
Všechno je mi u prdele. Někdy přemejšlím nad tim jestli bych brečela, kdyby zemřeli.
A mám strach.
Mám strach, že ne.
Mám strach, že se ani neumím vážně do někoho zamilovat, ani zakoukat.
Ikdyž se o to moc snažím. Snažím se mít někoho ráda, pomáhat ostatním, dělat jim radost.
A možná že vypadám jako docela ochotná a milá holka.
Ale necítim se tak.
Cítim akorát to, že čím víc se o tohle snažím, tím víc zjišťuju jak moc mě všechno otravuje.
Jak moc je ta starost o něco povrchní. Předstíraná.

Přemejšlim nad tim jestli je se mnou všechno v pořádku.
Protože už se dlouho necítim jako někdo.
Den ode dne. Tam a zpátky. Emoce se nedostavujou.

A pak si řeknu jak moc jsou tyhle myšlenky absurdní.
Je ti 15náct, na záhlaví máš SpongeBoba, bereš to vážně?
Směješ se a brečíš skoro pořád, tvoje nálady se střídají jako nevim co, protože kurva seru na
přirovnání.

Ale přesto se cítim tak neuvěřitelně prázdně až je to zoufalý.
Zároveň... Kdo teď přijde a řekne mi jestli je moje hlavička v pořádku nebo jsem vadný zboží?
Kdo mi řekne jestli tyhle pochybnosti přeceňuju nebo podceňuju?
Komu se svěřim? Kdo se bude starat?
Ale to nechci, nechci ani zemřít, chci se nikdy nenarodit.
Nevím ani proč, měla bych bejt spokojená, ne? Cítit se dobře.

Necítim. Cítim se jenom neuvěřitelně, nepopsatelně mrtvě.
A můžu to napsat. Tady mě nikdo odsuzovat nebude.

Cítim se odporně.