Září 2013

Farmářská teorie

30. září 2013 v 19:59 Na památku
Nesoustředím se, nevnímám, neposlouchám vás, poslouchám hlasy v mý hlavě.
Cigáro ráno, cigáro večer.
To je smysl mýho dne.
Klukům se akceptuje všechno, ale děvčata se nemůžou chovat jako svině ani vepři.
Prasata.
Ale husičky vám nevadí, že? Hlavně když pasou kozičky a volové to smí sledovat z povzdálí.

Tahle se mi líbí.

Sama sobě psychologem

22. září 2013 v 23:34 Kecy o h...hmm
Šampaňský, zelená, šampaňský, zelená. Ani nevim kolikrát jsem to takhle vystřídala.
Uf, příště už nebudu pít všechno, co dostanu do ruky, jenom proto, že jsem to dostala do ruky.

Jestli někdo čte tenhle blog, tak si musí říkat, že jsem zkurvená spitka, co nedá bez fláši ani ránu.
Píšu sem, jenom o tom, jak jsme šli pít a jak jsem byla nalitá a kolik jsem toho vypila a kde všude
jsem se rozsekala.

Mohla bych teď vypsat tisícero výmluv, ale to je dobrý. Jsem dospívající smrad, co chodí každej
víkend chlastat. Někomu to možná nepřipadá v pořádku. Možná to neni v pořádku.
Sama si říkám, že to neni v pořádku.

A kdyby se mě někdo zeptal proč to dělám, tak bych řekla, že mě to prostě baví.
Nenávidim ty zasraný vyhýbavý odpovědi typu "Ale to já se jen tak hodím do nálady..."
nebo "No já ani nevim, ale určitě ne pro to, že bysme se jinak s partou nudili."

Prostě mě to baví. Ano, dělá to každej a to neni důvod, abych to dělala taky, ale nechala jsem
se strhnout. Piju, protože pak se vždycky něco stane. Pravda, ne vždycky se stanou jenom dobrý
věci. Ale hlavně je to únik z reality.

Únik z reality.

Někdy mám takovej pocit, že nepatřim na tenhle svět. A čim víc lidí mi to říká...
Tím víc si přijdu jiná. Nejsem ten typ člověka, co by říkal, že je divnej jenom protože je to hustý.
Já bych byla ráda stejná jako ostatní. V tom dobrým slova smyslu. Pořád musim přemejšlet nad tim
co je na mě divnýho? A je to hodně divný a odrazuje to ode mně hodně lidí?
Znamená to, že jsem divná nějakym trapnym způsobem nebo co? Kurva a když se vás zeptám, co je
na mě tak divnýho, tak odpovídáte, že nevíte, že jsem prostě divná. Ani mi neřeknete jestli špatně
nebo dobře divná.

Už mě sere, jak se všichni bojí otevřít hubu. Otevřít hubu a říct, co si myslí.
Byla nebo možná jsem stejná, ale snažím říct všechno, co nejvíc, tak jak to fakt vidim.
Dřív mi bylo trapný říct někomu pravdu, ale teď když vidim kolem sebe ty lháře, tak se mi dělá na blití.
Chlast je špatnej, ale přetvářka je v pořádku.

Jděte už do píči s tim falešnym úsměvem.

Únik z reality.
V alkoholovým opojení se říká pravda líp. A mě se strašně líbí sledovat jak si opilý lidi sundavaj masky
a nechávaj pravdu vyplout na povrch. Bolelo to tak moc? A nešlo by to i za střízliva?

Únik z reality.
Pojďte se zlejt jak hovada a nevnímat ty rozdíly mezi lidma. Nikdo už mi neříká, že jsem divná.
Teď mi všichni říkaj konkrétní věci.
Bolí to, mrzí mě to, třeba kvůli tomu brečím, protože těžko snášim pravdu. Ale je to pravda.
Tohle je důvod proč mám ráda chlast. Asi jsem pitomá... Ale je to můj názor a pitomý názory
se taky říkaj.

Mám ráda únik z reality. Někdy mám pocit, že nic nezvládám a ani zvládat nebudu.
Ne že by mi s timhle ten chlast pomáhal, ale aspoň můžu vypnout.
Vím, že to neni moc dobrej způsob relaxace. To mi nikdo říkat nemusí.

Hodně jsem se bála, aby se ze mně nestal ten člověk, co žije pro víkendy a přes tejden vypadá
jako chodící mrtvola. Teď se bojím, že přesně tenhle člověk se ze mně stal.

Nejsem alkoholik. Ten se prej pozná tak, že pije osamotě. A bez alkoholu by nepřežil.
Kdybych se na ty víkendy těšila jenom kvůli flašce rumu, tak už bych se asi začínala bát,
ale tak zle na tom vážně nejsem.

O víkendu vidím P. Já mám takovej pocit, že bez ní je to všechno nudný a mrtvý.
A konečně, měla bych to už přiznat... Ona je nejlepší kamarádka jakou jsem kdy měla.
A měla bych přiznat, že žárlím na E. Když mě tak vytáčí s tím, jak mě viditelně odsouvá pryč.
Na okraj. A snaží si vzít P. celou sama pro sebe. Jak kdyby byla nějakej její majetek.
Štve mě jak jí viditelně ode mně odtahuje. A možná jsem paranoidní, ale mám takovej pocit,
že by byla nejradši kdyby mě P. odkopla. Ale já jsem vážně paranoidní.

Mrzí, že tohle je jedna z pravd, kterou nedokážu říct. Ale já neumim mluvit o pocitech.
Nikdo mě to nenaučil. Nebo možná přišlo u mě v životě k takovejm zvratům, který mě to
odnaučili. A který mi vsunuly do podvědomí myšlenku, že je lepší držet všechno v sobě
jako největší píča, držet to, dusit se, přetvářet se a říkat všechno tak jak to chtěj ostatní slyšet.
A proto ty lži tak nesnáším. Proto mě ty lži tak štvou. Proto se tolik snažím popřít tyhle
výše popsaný pravidla, který jsem v sobě měla dost dlouho.

A možná nejsem divná, ale nevyrovnaná. Nevyrovnaný lidi působí divně, že jo?
A nevyrovnaná jsme možná proto, že se snažím dělat všechno jinak než jak bych to udělala
přirozeně. Ale bojovat sama se sebou, na to jsem moc slabá. Ale jsem na to sama a vždycky
na to budu sama. A dokud na to budu sama, tak to nezměním. A dokud se nezměním, tak
budu sama, přestože okolo mě bude třeba tisíc lidí.

Asi zním sjetě, ale já to potřebuju vypsat, protože tenhle zkurvenej blog je jediný místo, kde
se zpovídám. Já bych se někdy tak ráda vyzpovídala živí bytosti, ale to prostě nejde.
To bych se dřív naučila lítat na koberci než říct někomu, komukoliv jedno ze svých malých
zkurvených tajemství. Šla bych proti sobě. Je to jako kdyby ve mě byla nějaká malá zasraná
bytost, která udělá cokoli, abych nic neřekla. Když nad tím teď tak přemejšlím...
Pokaždý, když to došlo tak daleko, že jsem chtěla říct něco, co pro mě bylo hodně těžký říct,
tak jsem se zasekla. No tak řekni to, dělej, dělej řekni to!

Já chci kurva, ale nejde to jasný? Prostě to nešlo. Chtěla jsem to říct, ale bylo to jako kdybych
zapomněla mluvit, nebo... Já nevim, nejde to popsat.

Jednou jsem byla u psycholožky a bylo pro mě hodně těžký začít o něčem mluvit.
Nakonec jsem začla a chtěla jsem to říct, všechno, a popsat to do detailů.
Ale řekla jsem to úplně jinak než jako to bylo, skoro jako kdybych vyprávěla úplně jinej příběh.
Cítila jsem se jako by mi někdo vyrval mozek z hlavy a přeházel v něm písmenka tak jak se to hodí
jemu.

Bože, to musí znít jako kdybych byla v dětsví zneužívaná.
Ne. Ne že bych zažila takovej teror, ale asi jsem strašně citilivej člověk.

A myslim, že nepotřebuju psychologa. Vystačim si sama, dokážu se sama i rozpitvat.
Nevim, jestli v sobě čtu dobře. Ale to asi nikdy nezjistim.

Dobře, když už jsme u toho přiznávání se...
Začla jsem psát o chlastu a skončila jsem u problémů. Dobře, možná že i na ty problémy
se takhle snažím občas zapomenout. Ale to už jsem tak trochu přiznala.

To je ten únik z reality.

A když nad tim tak přemejšlim. Moje myšlenkový pochody by se dali přirovnat ke stolici.
Třeba měsíc mám zácpu, pak se to ve mně nakupí. A pak z toho všeho vznikne strašná
sračka. Sakra, ale víte jak se mi vždycky uleví?

A když už si tu vylejvám srdíčko...
Je to směšný ale je to tak. Vždycky jsem si říkala, že takovýty vztahy, kdy se spolu vidíte
jednou za tejden nedávaj žádnej smysl, ale...
Na jednu stranu mě to neskutečně sere, sere mě to protože vím jak to dopadne.
Vidím ho jednou za tejden, teď jsem ho třeba neviděla vůbec a lepší to nebude, možná tak
o letních prázdninách. A pokud by nám to vydrželo tak dlouho tak...
Po těch dvou měsících, po tom mým milovaným období bude konec.
Vlastně, teď mi došlo, že ikdyž po těch dvou měsících, po tom mým milovaným období budu na
intru, tak bysme se spolu viděli úplně stejně jako teď, protože o víkendu budu jezdit domů.

Jsem debil. Proč to vlastně řeším?

Uf. Teď mi všechno, co jsem kdy řekla, napsala nebo udělala přestalo dávat smysl.

Chtěla jsem jenom říct, že ačkoli to zní hnusně, tak...
Pořád je to nějakej vztah ne? Neměla jsem žádnej a teď si stěžuju, že mám vztah nevztah?
Dobře, sakra, možná jenom je to taková "sranda na víkend", ale já jsem tak ráda, že mu můžu
padnout do náruče a aspoň někdy se cítit jako milovaná osoba.
Prostě, to obejmutí, ty doteky jsou věci který potřebuje každej.

A já jsem teď naprosto divná, citově labilní. A nechápu jak jsem to předtím bez lásky
mohla vydržet tak dlouho. Ale pořád mám tak kurevskej vztek. Mám chuť se na to vykašlat,
protože prostě vím, že to jednou skončí a dokonce i tuším kdy. A proč pokračovat v něčem
o čem vím, že to jednou skončí? Já vím, skončí všechno, všechno v životě skončí,
život taky skončí, takže byste mi teď mohli říct, že bych se teda měla jít zabít, když nemá cenu
pokračovat ve věcech co skončí, ale...

Ale u vztahů je to něco jinýho. Já nedokážu popsat, co mi na tom přijde jinýho, nedokážu.
A vím, že vztahy se prožívaj, protože jsou krásný a něco v nás zanechaj a já nevim co ještě, ale
když vím, že u něho nechám kus sebe, svejch myšlenek, pocitů, vzpomínek a to všechno s
vědomím, že to stejně skončí?

Vztahy mezi kamarádama, to je něco jinýho. Něco docela jinýho. Neříkám, že přátelství trvá
do konce života, ale přijde mi, že většina z nich prostě jenom tak vyšumí nebo zmizí, vypaří se.
Protože lidi mají jiný cesty, plány, jinou budoucnost, a tak se prostě přestanou vídat.
A pak se někdy zase potkaj a jsou šťastný, že se vidí.

Zatímco lásky? Ty se ve většině případů poserou.

Neříkám, že to je pravidlo, neříkám, že přátelství se nikdy neposerou (heh, to bych si nedovolila říct),
ale jsem prostě realista. Nebo spíš pesimista, ale ať už jsem kdokoli za svůj pohled na svět nemůžu.

A nakonec přidám omluvu za to, že jsem prase, který neumí psát. Sorry. Klasika.

Nevim

15. září 2013 v 13:19 Na památku
Včera to bylo vélmi zajímavé. Pivko jsem měla vlastní, vínko s kolou jsem chlastala známýmu
(Já a vínko! Naposled jsem ho měla tak před 2 rokama, ale tohle nebyl ten krabicovej hnus
a bylo to celkem dobře smíchaný.) a ruma jsem upíjela třem lidem. Oslavencovi, klukovi,
kterýho neznám a dívce s malým vzrůstem, jež si říká Slon.

Proč píšu jako debil?

Jo a pak jsem si omylem nějak cucla Zelený (tma). Tfujtajbl.
No a tak jsem se celkem slušně nalila. Ale přesně tak, jak jsem chtěla. Ani moc ani málo.
Jenom mě mrzí, že jsem musela bejt tak brzo doma, protože ten nejlepší stav jsem měla,
když bylo pozdě. Přišla jsem domů a máti už spala. Díkybohu, protože hrát střízlivou mi
nikdy moc nešlo. V koupelně jsem se málem zabila. Já se vůbec divím, že jsem dokázala
vlézt do tý vany. Nakonec, po tom, co jsem tam všechno rozmlátila, poscházela a rozházela
jsem velmi, velmi precizně sáhla po kartáčku na zuby a vážně jsem u toho nic neshodila.

To je paradox, protože střízlivá tohle nikdy nezvládnu, popadají mi u toho všechny šampóny
a sprchový gely a ostatní kartáčky a vůbec všechno, protože to je v takový debilní poličce.

Bratr mi nesl k posteli kýbl, čímž mě urazil, protože já nezvracím. Pche! Ráno jsem ho odnášela
neposkvrněnej, skvoucí se čistotou a dmula jsem se píchou, jako skutečná královna.

Jo a jen tak mimo téma... Naučila jsem svýho bratra poslouchat dubstep (ne že bych ho sama
nějak poslouchala, ale možná občas a něco...) To se mi úplně líbí. Jak mu vždycky ukážu něco,
co se mi líbí. Hudbu, lidi, který obdivuju, styl něčeho. Prostě cokoli a on to vždycky zavrhne
se znechuceným výrazem a pak ho přistihnu, jak se do těch samých věcí, který před nedávnem
nenáviděl zamiloval. Vždycky! Hohohoho.

A jako vždycky přidám fotky, abych spláchla ty hlody.

Do fotosoutěže, jsem s ní aj docela spokojená.

Chodník v dešti a ve světle lamp.

Jsem zpět!

7. září 2013 v 20:39 Kecy o h...hmm
Radujme se, veselme se. Ó ano, bez mých příspěvků na blog by byl svět tak nudný.

Byla jsem nucena žít asi dva tejdny bez počítače a kupodivu mi nijak nechyběl. Vlastně ani teď nemám
na netu co na práci kromě obskakování mý malý virtuální svatyně.

Kdybych měla vypsat, co všechno se za tu dobu stalo, tak by to bylo asi na dlouho a popravdě se mi
ani nechce. Nejzlomovější je asi to, že nám ukradli naší milovanou lavičku. A taky to, že jsme odloučený
od P. Tak jsem jí včera po tejdnu viděla a mám jí tu na víkend. Prej má na intru samý lesby a gaye.
Heh...

Ó, i Ke. jsem viděla po tejdnu. Chudáček malej, vstává v půl šestý a je tak vyčerpanej, že mi neměl čas
ani napsat. Kdyby to někdo nepochopil, tak to myslím trochu kousavě. Ale jen malinko.

Začínala jsem bejt nervózní jestli na mě vůbec pomyslí, ale když mi ve čtvrtek odepsal a dneska mi
vysvětlil okolnosti, tak jsem mu nechtěla nic vyčítat. A jo, musim uznat, že bych mu možná taky nenapsala
kdybych byla v jeho situaci.

Achjo. To se s ním teda fakt uvidím no. Ještě s tim jeho pitomym fotbalem, kterej mu taky zabírá docela
hodně času. A taky s tim, že i P. se budu vídat jenom o víkendu. Nesnášim ty situace, kdy musí člověk
nějak rozdělit svůj čas mezi dvě osoby, který má rád. Hlavně si dávat pozor, aby to nebylo nespravedlivý.

On chce, abych zejtra přijela já za nim, ale na to kašlu. Pitomej zápas. Stejně bych s nim byla jenom půl
hodiny a zbytek času by zabralo čumění do blba na hru.

Týjo. Fakt jsem nikdy neměla ráda fotbal.