Duben 2013

Prsty v hrsti

14. dubna 2013 v 16:48 Na památku
Momentálně mám se svým fotrem fakt divnej vztah. Teda vlastně byl divnej vždycky, ale to je jedno.
Zkrátka je to tak, že ho mám ráda, ikdyž to vždycky nebyl bezva taťka (ne ani trochu), ale nikdy
mu neřeknu "tati", protože to neumím...? Nevím jestli si někdy všimnul toho, že věty začínám "Tohle
musíš slyšet..." nebo "Hele poslouchej, to je fakt hustý..." nebo tak nějak.
Ale když si představím, že bych měla kámoše, co by mě nikdy neoslovil jménem tak bych se toho
určitě všimla, takže... To je fuk. No prostě mám ho ráda, ale upřímně těch pár hodin jednou za 14
dní mi s nim stačí.

Asi je zbytečný se o tom víc rozepisovat, tohle vypsání se mi bohatě stačí na dalších x let.
A když tak vidím to x, tak si vzpomenu na rovnice. Rovnice jsou na píču, takže se přesuňme k diskuzi
o něčem lepším.

BANG! K. s P. pozval včera na chlastačku na svojí chatu svých rodičů takovej fajn týpek. Já jsem tam
nemohla kvůli tomu, že jsem byla s fotrem, ale dneska my holky říkaly, že je to tam fajn. P. mi
ukazovala fotky Čikiho (což je takovej uhozenej idiot) s kterým se skvěle chlastá a nejlepší je ho
fotit, když je nalitej, protože to jsou ty nejlepší momentky :D No a vlastně o tom píšu hlavně, protože
ten fajn týpek, kterýmu (ne)patří chata řekl, že tam můžem fakt kdykoli kromě chvil, kdy tam budou
jeho rodiče. Což je fajn. To je víc než fajn, protože celý roky kecáme o tom, že se musíme skamarádit
s někym, kdo by nám půjčoval chatu. A upozorňuju, že když mě s nim Čiki seznamoval, tak jsem nevěděla,
že jeho rodiče mají chatu. Přísahám. Nevěděl to nikdo z nás. Takže mě neobviňujte z využívání. Ehm.

Dost tlachání. Přidám pár fotek pořízených už před jakou dobou.


Zařazení se mezi noční opilce

8. dubna 2013 v 20:31 Kecy o h...hmm
Těch věcí, který se v sobotu, anebo spíš včerejší brzký ráno stalo, je tolik, že jsem se jenom těžko
rozhodovala, co z toho dám do nadpisu. Od deseti do jedný jsme byly s P. na diskotéce.
Samozřejmě jsme netancovaly, protože k tancování na veřejnosti potřebujeme přesnou dávku alkoholu.
Ani míň ani víc. Prostě tak, aby nám nebylo blbě, ale abychom byly dostatečně mimo.
To máme s P. společný, akorát dávka se liší.
Asi vám došlo, že tuhle dávku alkoholu jsme v sobě neměly, ale nestěžuju si. Naopak.

Bylo to tam fajn, kecaly jsme, potkaly jsme nějaký lidi, čuměly jsme na kretény, který si tam choděj
jenom sednout a čumět do mobilu, tlemily jsme se zhulenýmu kámošovi a samozřejmě jsme nic nepily.
Vlastně pily. Bála jsem se, že tam budu na suchu, protože jsem neměla moc peněz, ale P. měla pravdu.
Vždycky tě někdo pozve. Vždycky.

Vypily jsme toho dost. Čekala jsem, kdy to na mě začne působit, ale překvapivě se dostavilo jenom
mírný ztuhnutí mozku a ztěžklý víčka. Pořád to nechápu, protože já jsem byla vždycky ta, kterou
položilo všechno v malým množství. Že bych se po dvou letech fakt naučila pít? Co se v mládí naučíš...

Najednou to začalo nějak váznout. Všichni se někam rozprchli. Vedle sebe jsem měla kámoše v záseku
a P., na kterou to pro změnu fakt dolehlo. Takže dva nepřítomní.
Pak mě napadlo sundat ze stolu skleničky a nápad to byl dobrej, protože P. už neměla na co čumět. :D
Chtěla domů, což se mi zrovna nechtělo, ale viděla jsem, jak je sundaná...
Tak jdem, jdem a zase jdem, křoví. P. do něj zajela hladce a nepozorovaně, nejspíš bych si ani
nevšimla, že už nejde vedle mně. Tak prej, že ještě zajdem na Prómu (takovej park, či jak bych to
pojmenovala, kam chodíme před učenim na cígo, po učení na cígo, trávíme tam spoustu času a máme
tam i svojí lavičku) Sice to nedávalo smysl, protože cígo jsme si mohly dát u ní doma, ale já jsem
chtěla ještě zůstat venku, protože jsem se cítila svobodně, přišla jsem si fajn, protože většina
ostatních lidí v jednu v noci spí nebo třeba sedí doma u počítače, ale my jsme žily.
Vesmír byl s náma, protože nám seslal trakař přímo před nos. Zrovna jsem se bavila tak trochu na
její účet, protože to bylo vlastně poprvý, co jsem jí viděla opilou. Chlastaly jsme spolu nesčetněkrát,
ale to jsem byla vždycky namol. V takový chvíli je zatěžko střídat pravou levou, natožpak všímat si
opilosti druhýho :D Kde jsem to skončila... P. zrovna asi pošestý začínala tu samou větu, ale zase to
nedokončila, protože trakař. Hele trakař, vole. Tak jsme se projely a šly jsme k P. domu.

Potkaly jsme chlápka, kterej čůral na vitrínu a vypadal při tom srandovně. P. začala odemykat dveře
jinýho baráku, tak jsem si chvilku užívala ten pohled a pak jsem jí to řekla, protože nejsem svině. Ehm.

A pak ani nevím, co jsme dělaly, protože mám mírnej výpadek paměti. P. máti byla ještě vzhůru a drobet
popíjela. Vlastně už jí takhle znám a ani mi to nepřijde moc divný. Pamatuju, jak jsem jí takhle napitou
viděla poprvý. Cítila jsem se fakt rozpačitě, P. si před ní ještě zapálila cígo a nabídla i mě.
Včera nás její máti pozvala na brko, tak jsem si třikrát potáhla, abych neurazila (jasně). Heh... No pak jsme
byly asi hodinu vkuse vysmátý jak idioti, ale já bych se divila spíš kdyby ne, protože vždycky, když P.
řekne Hele tahle je slabá, tak je to naopak. Nejsmutnější je, že jsme se v tomhle stavu fotily a vypadáme
na těch fotkách stejně jako když jsme byly naprosto střízlivý. Teď nevím jestli jsme tak dobrý, že dokážem
ve zhuleným stavu vypadat normálně nebo ve střízlivosti vypadáme jako zhulenci.
Nad tim by se dalo uvažovat celý hodiny.

Upozornění: Pod perexem jsou divný fotky.


Nadpisy jsou na hovno

4. dubna 2013 v 23:51 Kecy o h...hmm
Achjo... Chtěla jsem psát o hrozně moc věcech, ale čas utíká, já se k článku nedokopu a zážitky,
který se přihodily před pár dny se ztrácí mezi zážitkama dalšíma. Stejně to mám s fotkama. Kupí se to,
kupí a pořád se to kupí, ale já nepřidávám a nepřidávám a pak ani nevim, kde ty fotky mám.

Vlastně... Poslední dobou trávim strašně málo času na počítači a když už, tak sleduju Průměrňákovi.
Popravdě, z tohohle seriálu nejsem tak odvařená jako třeba ze Zmetků nebo z Earla. Jeho pointa
neni nijak silná, jelikož se to všechno točí okolo rozmazlenejch spratků a věčně unavený matky, ale
pobaví to a aspoň se u toho odreaguju.

A vůbec. Fakt bych se měla zamyslet, co se to se mnou děje. Nejsem na počítači, učim se, šla jsem
na doučování z matiky a připravila jsem si normální večeři. Po dva večery!
Popravdě toho doučování jsem se bála jako čert kříže, protože:

a) Se cítim nesvá, když mám bejt s někým koho dobře neznám (a obzvlášť s učitelkou, bóže)
Učitelku beru jako někoho, od koho bych si měla držet určitej odstup (tak 5 metrů).
Takže chápejte, že strávit s ní sama celou hodinu svýho a jejího volnýho času pro mě je to
nejhorší utrpení na světě.

b) Tak už jsem se tu zmínila o tom jejím a mým volným čase. Ten můj čas by mi tolik nevadil, ale
fakt jsem si přišla blbě, že tam za ní napochoduju a řeknu "Dobrej den, dneska tu budete o
hodinu dýl kvůli cizímu děcku, který by vám mohlo bejt volný. To děcko jsem já a hodlám vás
týrat svojí nekonečnou demencí a nechápavostí.

Já vim, že je blbost takhle přemejšlet. Poskytnout žákovi doučování je součástí její práce, navíc
často si stěžuje, že nic neumíme, ale na doučování nedojdem.
Tak touhle větou jsem se uklidňovala.

c) Jednoduše jsem nechtěla, aby o mě věděla jak jsem tupá. Ne že by to nevěděla už předtím, ale
během tý jedný hodiny se toho přecejenom vyplaví na povrch víc než za pár minut u tabule
jednou do roka. Hehe.

Tak! Z těhle tří věcí jsem měla šílenej stres, ale vím, že kdybych se nepřekonala, tak bych schytávala
pětky do konce roku. A potom i v devítce, protože ty zasraný rovnice jsou základ na který budeme
stavět, že? Pfff.
Při mý smůle, všechna moje očekávání se splnila. Vraťme se k bodu b). Věta Poskytnout žákovi
doučování je součástí učitelčiny práce, navíc často si stěžuje, že nic neumíme, ale na doučování nedojdem.
je sice pravdivá, ale pravda přece nevítězí. Nečekala jsem, že by přišla a skákala radostí až k nějaký
vzdálený planetě, že jsem se uráčila dojít za ní na doučování, ale taky jsem nečekala, že přijde a spráská
mě jak psa kvůli naprostý hovadině a zadupe tim i tu malou špetku kuráže, kterou jsem v sobě hromadila
celej tejden a měla mi vyzbýt na nastávající hodinu. A už vůbec jsem to nečekala od ní. Od kterýkoli
jiný učitelky klidně, na to jsem zvyklá, ale od ní? Jo, ztratila jsem o ní veškerý iluze.
Jako první mě teda zjebala, že s sebou nemám papír (kterej měla v šuplíku) a učebnici (kterou měla na
stole). Potom mi vyčetla, že nedávám pozor o hodinách, nepíšu úkoly a nenosim učebnice na vyučování.


Sorry, že se budu opakovat, ale od většiny ostatních učitelek bych si tohle vyslechla bez jedinýho pípnutí,
ale v hodinách matiky bych si nedovolila položit hlavu na lavicii nebo snad nesledovat její výklad,
protože vím, že si to absolutně nemůžu dovolit a o to pro mě bylo horší si takovej kec vyslechnout.
Tak má cenu se o něco snažit? Jo a co se týče tý učebnice... Ten den jsem si jí poprvý zapomněla no...
To jsem si ale vybrala blbej den.

Cítila jsem se hrozně provinile, nesvá a tupá. Vlastně jsem se nikdy necítila víc provinile, nesvá a tupá než
ten den. Ale stejně jsem ráda, že jsem to pochopila, že jsem se k tomu dokopala a že jsem si (stejně tak
jako ona na mně) ještě ten den vybila vztek na někoho dalšího.
No a co... Beztak v mým životě přijde den, kdy se budu cítit ještě víc nesvá nebo provinilá nebo tupá nebo
všechno dohromady nebo možná ještě něco navíc a takhle pořád dokola.
Je to smutný, ale je to tak. Tak aspoň budu doufat, že ten den je hodně daleko.

PS: Pardon za chyby a překlepy, pokud tam nějaký jsou, tak je třeba opravím. Anebo taky ne.