Březen 2013

1. Trapný ticho

29. března 2013 v 10:07 1000 věcí, co mě serou
Je to tak nelogický. Proč by někdo trávil svůj čas s někým, s kým si nemá absolutně co říct?
A přesto to určitě znaj všichni. Trapný ticho.

Sedíte vedle vašeho společníka, on mlčí, vy taky. Okolo vás zpívaj ptáčci, stromy šumí a děti si hrajou.
Ale vy jenom sedíte a cítíte, že jste objevili peklo na zemi. "Vezmi si mě ďáble jestli tohle nehodláš
ukončit!" Říkáte si možná v duchu. A navíc... Myslela jsem si, že takovýty nesmyslný slinty, který v
takovýhle situacích ze sebe někdo začne vypouštět se objevujou jenom ve filmech nebo v seriálech.
Ovšem myslela jsem si to do tý doby než jsemto poznala na vlastní kůži.

Byla jsem venku se svým prvním klukem. Bylo mi 11? Snila jsem o něm od druhý třídy a najednou o mě
měl zájem. Jen tak z čista jasna. Psal mi když jsem byla v nemocnici, pořád mi volal a já jsem nemohla
věřit tomu, že je to pravda. A pak jsme měli "rande".

Úvod

25. března 2013 v 19:38 1000 věcí, co mě serou
Je to tak. I já jsem nakonec podlehla tomuhle "projektu", či jak to nazvat, tak jako spoustu jinejch blogerů.
Ikdyž přesnější by bylo kdybych napsala, že jsem konečně přemohla svojí lenost a dokopala jsem se k založení
nový rubriky. Myšlenka, že bych se do týhle věci zapojila se v mý hlavě usadila možná už před půl rokem.

Většinou mě od toho odradila už zmíněná lenost, vědomí, že mě to po čase omrzí a taky jsem si říkala, že
nebudu mít co přidávat. Ale nakonec... Proč to nezkusit? Přidávat sem můžu třeba po sto letech, nikomu to
vadit nebude. Navíc mě docela mrzí, když se objeví zase nějaká věc, která mě pořádně vytočí a já si říkám
"Sakra, teď by se ti ta rubrika hodila!"

A teď se dostávám k tomu proč jsem se rozhodla psát o 1000 věcích, co mě serou a ne třeba o tom,
co mám ráda.

1. Zostuzeně přiznávám, že si ráda stěžuju.

2. Jsem strašnej cholerik. Možná by teda nebylo od věci svůj vztek aspoň trochu a někdy ventilovat psaním.

3. Nasranost je jako pohon. Když se prostě objeví něco, co mi řádně zvedá žluč, píšu jako šílenec
a to mě baví. Malá nevýhoda je, že podle toho ty články taky pak vypadají. Nečekejte nijak vybíravej slovník...

4. Věcí, který mě serou se najde vážně, vážně hodně. Zajímalo by mě jak budou vypadat všechny pohromadě.

Nakonec už bych jenom objasnila proč jsem v nápisu udělala dvě chyby. Jednoduše mi nejdou psát háčky,
ale zkusme se tvářit, že je to kůl.

Jaro?

25. března 2013 v 18:28 Na památku
Nevypadá to... Ale buďme pozitivní! Už rostou sněženky.


MC Princezna

24. března 2013 v 14:23 Na památku
Vypadá to, že díky mojí škodolibosti vznikly fotky, který by klidně mohly propagovat nějakou gay kampaň.
Ne, to za ne... Ale stejně si myslim, že jsem dostala docela fajn nápad. Jelikož jsem fajn tetka, rozhodla
jsem se fotit a natáčet svýho čtyřletýho synovce, dávat to dohromady a v určitým věku mu to všechno ukázat.

Možná si říkáte: "No jasně, natáčet takovýty momentky a čekat na chvíle, kdy bude dělat něco srandovního!"
No, proč čekat až něco srandovního udělá, když to můžete sehrát?
Ehm.
Ne asi není správný, že využívám jeho nevědomosti a radosti z každý blbiny. Ne asi se mu nebude tolik líbit až mu
budu, řekněme v 15 ukazovat videa, kde vesela tančí s korunkou na hlavě a zpívá "já sem gej" a jo,
je to ode mně trochu škodolibý, ale víte co?

Nikdy jsem se tak nebavila ^-^

Podobnost s Leošem Marešem v kožichu je čistě náhodná.

Jak žádný strom broskvový

23. března 2013 v 9:59 Na památku
Google překladač je taaak poetický.

Oušit

15. března 2013 v 10:40 Na památku
Ne, nenapadá mě lepší nadpis.
Jinak následující fotky jsem pořídila v jedný ze svejch nejoblíbenějších ulic v našem Prdelákově.
Je tam moc pěkná kamenná knihovna, kterou zvenku zohyzdili přístavbou jakýhosi "skleníku", kterej
upřímně nesnášim, ale údajně to navrhl uznávanej architekt a údajně to stálo několik miliard.
Nevadí, "skleník" lemuje jenom vstup do knihovny. Zbytek budovy je pořád krásnej a navozuje
takovou tajemnou atmosféru dávnejch dob. A pak "Hele skleník! Eee, teda pardon! Ta přístavba
má znamenat vložení futuristického prvku do historické budovy. Um, vynikající. Myslím, že je to geniální
a vůbec se to o sebe nebije jak hovado."

Další důvod proč mám tuhle ulici tak ráda je Strašák neboli rozpadající se zarostlej dům, hojně
navštěvovanej bezdomovcema, feťákama a (do tý poslední skupiny spadáme my) zvědavýma smradama.
A vůbec, řekla bych, že Strašák je takovej kulturní dům pro jedince se slabými finančními prostředky.
Jo, to zní mnohem inteligentnějc než "schází se tam samý socky".
Uvnitř je k vidění úžasně rozladěný piano, podlaha pokrytá spoustou zašlejch fotek, nábytek, bordel,
střepy, bordel, stříkačky, mrtvoly, hnijící mrtvoly, gangsteři, Yetti a vstup do Narnie. Ale pssst.

Tak jo, uznávám, že s těma střepama jsem to přehnala. Žádný tam nejsou.

Poslední důvod proč mám tohle místo v oblibě jsou stromy lemující chodník, který svým zjevem naprosto
dokonale doplňují kamennou knihovnu s malou věží po straně (chmm, tu věž jsem taky nevyfotila...), i ten
starej zarostlej dům naproti.

V blízký době tam musim znova, protože jsem toho sice nafotila docela hodně, ale fotky se mi moc nelíbily.
Mám nějakou krizi.



Lidi jsou komplikovaná věc

8. března 2013 v 14:09 Na památku
Knihy jsou lepší. Ještě nedávno se mi líbily detektivky, ale teď už mě nudí. Všechny detektivky mi přijdou
naprosto stejný. Stane se vražda, je povolán detektiv a pak se vedou nějaký kecy. Fráze, který jsou ve všech
detektivkách. Používá je Horatino, Kolumbo, Sherlock Holmes a všichni ostatní.
Případ se proplétá s osobním životem detektiva, aby to nebyla nuda a nakonec se vražda vyřeší. Tadá!

Takže detektivky se teď zařadily na čtvrtý místo mýho žebřížku s názvem "Filmový a knižní žánry, který nesnášim"
Sci-fi, akčňáky, červená knihovna a detektivky.
Možná by si teď někdo mohl říct Líbí se ti vůbec něco? Možná nějakou detektivku bych ještě překousla, kdyby
to nemělo příběh úplně stejnej jakej jsem popsala nahoře. Možná kdyby to bylo z pohledu vraha... Prostě
neobyčejnej příběh, kterej jsme neslyšeli už tisíckrát. Teď jsem si vzpomněla na dobrej thriller Dej mi své oči.
To je přesně příběh, kterej jsem měla na mysli.

Možná bych překousla i něco, kde se objevuje láska. Jediná knížka na tohle téma, která na mě kdy zapůsobila se
jmenuje Honba za láskou. Ale to je příběh plnej zášti, deprese a láska je tam jenom nešťastná. A končí to smrtí.
Už vím proč se mi to líbilo.

Poslední dobou mě ale baví jenom příběhy. Prostě (ne)obyčejnej příběh (ne)obyčejnýho člověka.
Něco ze života. Může to bejt o pocitech nebo o životní situaci. O rodině, o milencích (lásce se dá vyhnout těžko),
o přátelích. Může to bejt napsaný i deníčkovou formou a nemusí se v tý knize stát nic neuvěřitelnýho.
Stačí mi když je hlavní postava vtipná a dělá hodně chyb. To bejvá sranda.

Víte... Prostě se nemůžu zbavit pocitu, že je lepší číst jakoukoli knihu, než bejt s někym v kontaktu.
Obzvlášť, když jste v kolektivu za dobrou duši.

Asi doplním fotky. Mám potřebu doplňovat a tak doplním pár černých ovcí,
který mi vypadly ze systému a nepočítaly s tím, že je přidám.


Zápisky, který ani tentokrát nebudou o tom, o čem psát chci

7. března 2013 v 22:47 Kecy o h...hmm
No možná tak z poloviny jo.

Včerejšek byl pominutej hlavně protože jsem přišla na to, že náš dům je něco jako reality show naživo.
Teda vlastně něco takovýho vím už dávno, ale včera jsem si to plně uvědomila.
Naše okna jsou docela velký (musim se hrůzně zamyslet nad těma dobama, kdy byly ještě tak o polovinu větší, brrr)
a navíc poskytujou docela dobrej výhled do všech našich místností kromě koupelny a chodby.
Obývák s kuchyní máme dohromady a naše rodina tam tráví nejvíc času, takže jako na potvoru se právě tahle strana
krásně ukazuje sousedům. Dům, kterej je zprava od nás (při pohled z ulice) začíná dlouhou řadu domečků.
Je to možná 100 metrů. Obcházím to takhle s čoklem a když skončí ta řada domečků, rozhodnu se vždycky jít
nalevo. Kousek popojdu. Mám před sebou plot, zahradu našich sousedů, další ploty a další zahrady našich sousedů.
Je tam i naše zahrada, na kterou ale (díky Bohu) nevidim. Za to se ale můžu kouknout, co právě dělají rodiče
v obýváku. Za předpokladu, že je to večer, protože v tom případě se tam krásně svítí, ve dne to taková podívaná
není (opět děkuju všem svatejm)

No řeknu vám, že tenhle pocit je pocit k nezaplacení. Celej blok nám může čumět do baráku!

Proč o tom vlastně píšu. Myslim, že přesně tohle včera provozoval soused (no dělí ho od nás dvě ulice, ale
dalekohled z něj udělal souseda mnohem bližšího než by si někdo mohl přát).
To jsem včera tak klábosila s bratrem a najednou si všimnu, že támhle v tom baráku se někdo vyklání z okna, tak mě
napadlo vzít foťák pořádně si to přiblížit a co jsem neviděla!
Chlápeka s dalekohledem. Do tý chvíle jsem sice nemohla říct, že šmíruje zrovna nás, ale ujistila jsem se tim hned po tom, co se bleskově zatáhnul dovnitř a bouchnul s oknem. Ani jsem si ho nestihla vyfotit :D

Ale víte co? Tyhle šprýmy se šmírákama jsou taky k nezaplacení. Stačí mi, abych si představila jeho pocit, když na
nás celou dobu míří dalekohledem a já na něj najednou vytáhnu foťák. Musel si připadat jako v nějaký grotesce...

Pak jsem ale zjistila ještě mnohem horší věc. Moje máma je vrah a hází mrtvoly do jezírka. Včera jsem ji přistihla
jak je ještě upravuje sekerou. Asi už se tam pořádně nevejdou. A víte co mi řekla? Že "prosekává rybičkám led".
Naše rodina je banda vrahů!

Nemůžu si pomoct. Bez fotky by to stálo za chlupatou řiť.
Děti, takhle přesně vypadá člověk, kterej zachraňuje život rybičkám. Pamatujte si to!

Promiň, mami. :D

Jinak se ten den stalo velký ho...plá, ale nevím to jistě, protože přecejenom už je to včera. Nikdo po mně nemůže
chtít, abych si vzpomněla na něco tak dávno minulé.
A pak už nevim co napsat. Sledujte sitcomy, protože to zvyšuje iq. Dobrou noc.

Hm

6. března 2013 v 22:00 Kecy o h...hmm
Ó ano! Dnešek se nesl v poněkud pominutým duchu.
Ráno bylo ještě normální, ale setkala jsem se s křivdou a mrňavym spratkem. Jak milé. Došla jsem si k doktorce,
ačkoli jsem měla strach z toho novýho zařízení "do kterýho něco na´tukáš (fakůju háček :D)
a on ti z toho vyleze lístek s číslem". Takhle nějak to nazvala máma a já to neumim nazvat líp.
Nu, přišla jsem tam a byla jsem trochu vylekaná, ikdyž stačilo jedno blbý kliknutí a měla bych to, takže jsem si
počkala co udělá ženská s klukem, která přišla hned po mně.

Na obrazovce byly tři tlačítka s nápisy pacient, administrativa a urgent. Pani si teda vybrala pacienta a šla si
sednou, ale chlapečkovi to nedalo a stiskl urgent. Stál tam a usmíval se a určitě věděl moc dobře proč.
Mohlo mu bejt tak deset? Tak jsem po něm lísteček vyhodila a zmáčkla jsem si pacienta a on se na mě pořád
dívala a usmíval se. Za chvilku přišla sestřička a ptala se jestli je tu někdo takovej nebo je to omyl.
Podívala jsem se na chlapečka a měla jsem strašnou chuť něco říct. Netvrdim, že spáchal bůhví jak hroznej
zločin, ale nesnášim děti. Naprosto. A on měl k tomu ještě takovej debilní pohled a celou dobu v čekárně
jsem cítila jak na mě čumí a děkovala jsem Ježíšovi, že tam je s maminkou, protože vim moc dobře, že ty malý
zmetci mají bez maminky a paní učitelky za prdelí plnou hubu drsnej keců a tušila jsem, že tenhleten by se
nevyjímal.

Fajn. Samotná se divim, jak mě může taková maličkost vytočit. Ale nemyslím si, že to jen kvůli tomu. Často se
totiž musim zamyslet nad tim, jak je tahleta dokola se opakjící situace zoufalá. Nebyla jsem asi o tolik lepší
než oni, ale teď mám na ty mladší děcka neuvěřitelnej vztek. Mám na ně stejnej pohled jako dospělý a
kolikrát mám sto chutí říkat "Bože, jak se to dneska chovaj?" a "My jsme takový nebyli!"
Ale chápu, že by to bylo trapný a naprosto neoprávněný. Ve škole na mě mají učitelé stejnej pohled jako já
na děti v čekárně, na ulici, prostě kdekoli. A vsadím se, že až budu dospělá budu vidět puberťáky ve stejným
světle jako teď vidim ty malý spratky. Je to kurevsky smutný a proto je lepší bejt zamrzlej v jednom období.

Mimochodem, když jsem přišla na řadu, doktorka a sestra se mě ptaly, že jsem na to klikla asi já a já jsem říkala
"že ten chlapeček si s tim hrál a asi se přehmátl nebo co", ale oni se smály, takže si pravděpodobně myslely, že
jsem dement.

Ale pak mi zase zlepšila náladu taková skupinka čtyř lidí stojích před tím přístrojem. Hledíc na to a diskutujích
o tom přemýšleli (ne tahle věta jistě neni gramaticky v pořádku), jak na to správně kliknou. Pani si zavolala Venouška. Povídala: Venoušku pojď se na to podívat ty seš takovej technickej to.

Přemejšlela jsem jestli jim mam něco říct, ale nevěděla jsem jak slušně formulovat větu: Ježiš pani, vy na to chramtáte
jak neandrtálec. Pani se mě teda zeptala, ale nakonec na to přišla sama a říkala ještě: Nojo, vono se na to musí
kliknout dvakrát! Proč tu nenapsali, že se na to musí kliknout dvakrát? Nojo, to je jak na tom mym telefonu.

A to jasně dokazuje to, že Česká republika neni ještě na pokrok připravena.
A děti by měl někdo nakopat do zadnice, ale mě ne.

Páni, ačkoli jsem napsala, že ráno bylo normální, tak mě jeho popisování unavilo natolik, že se nedostanu k tomu
pominutýmu zbytku dni.
Chápu, že právě řvete néééééééé a hodláte se stát emo pokud se okamžitě nedozvíte jak probíhal můj den,
ale já to risknu, ikdyž vim, že v tomhle státě za pár minut stoupne počet sebevražd, ale bohužel...
Aspoň tu bude víc místa. Dobrou.

Skoro osvícený

3. března 2013 v 13:58 Na památku
Tak se nakonec zase ukázalo, že Bůh mě má rád. Přála jsem si, aby v "mým" alkoholu, kterej byl na páteční
pařbě beze mě byl methanol, aby to měli chlapci-zrádci hezky ochucený a to se nestalo. Za což jsem ráda,
nejsem vrahoun. Jen na krátkou chvíli to pro mě byla docela hezká představa :D

Nakonec jsem se ale dozvěděla, že to nebyla zase tak epická pařba. Vlastně to nebyla ani dobrá pařba.
Možná spíš nuda. Prej.
Ne že bych jim to přála, ale jsem prostě ráda, že jsem o nic nepřišla. Ale nechtěla bych tam bejt ani kdyby
to bylo dobrý, protože bych tam kazila náladu (čtěte: lezla bych na nervy jednomu idiotovi,
kterej mě bezdůvodně nesnáší).
A to já nechci, ikdyž ostatní jsou moc fajn. Nemám zapotřebí trávit čas v blízkosti arogantního čuráka negativní osoby.

Tak jo, přesuňme se k něčemu optimističtějšímu.
Vypadá to, že mám nějakej zánět v oku. Zánět v oku jsem ještě neměla. Proč ne? Ráda poznávám dosud nepoznané.

Jo a tady je ten skoro osvícený. Vypadá to, že tam nahoře neumí mířit.