Ó ano! Dnešek se nesl v poněkud pominutým duchu.
Ráno bylo ještě normální, ale setkala jsem se s křivdou a mrňavym spratkem. Jak milé. Došla jsem si k doktorce,
ačkoli jsem měla strach z toho novýho zařízení "do kterýho něco na´tukáš (fakůju háček :D)
a on ti z toho vyleze lístek s číslem". Takhle nějak to nazvala máma a já to neumim nazvat líp.
Nu, přišla jsem tam a byla jsem trochu vylekaná, ikdyž stačilo jedno blbý kliknutí a měla bych to, takže jsem si
počkala co udělá ženská s klukem, která přišla hned po mně.
Na obrazovce byly tři tlačítka s nápisy pacient, administrativa a urgent. Pani si teda vybrala pacienta a šla si
sednou, ale chlapečkovi to nedalo a stiskl urgent. Stál tam a usmíval se a určitě věděl moc dobře proč.
Mohlo mu bejt tak deset? Tak jsem po něm lísteček vyhodila a zmáčkla jsem si pacienta a on se na mě pořád
dívala a usmíval se. Za chvilku přišla sestřička a ptala se jestli je tu někdo takovej nebo je to omyl.
Podívala jsem se na chlapečka a měla jsem strašnou chuť něco říct. Netvrdim, že spáchal bůhví jak hroznej
zločin, ale nesnášim děti. Naprosto. A on měl k tomu ještě takovej debilní pohled a celou dobu v čekárně
jsem cítila jak na mě čumí a děkovala jsem Ježíšovi, že tam je s maminkou, protože vim moc dobře, že ty malý
zmetci mají bez maminky a paní učitelky za prdelí plnou hubu drsnej keců a tušila jsem, že tenhleten by se
nevyjímal.
Fajn. Samotná se divim, jak mě může taková maličkost vytočit. Ale nemyslím si, že to jen kvůli tomu. Často se
totiž musim zamyslet nad tim, jak je tahleta dokola se opakjící situace zoufalá. Nebyla jsem asi o tolik lepší
než oni, ale teď mám na ty mladší děcka neuvěřitelnej vztek. Mám na ně stejnej pohled jako dospělý a
kolikrát mám sto chutí říkat "Bože, jak se to dneska chovaj?" a "My jsme takový nebyli!"
Ale chápu, že by to bylo trapný a naprosto neoprávněný. Ve škole na mě mají učitelé stejnej pohled jako já
na děti v čekárně, na ulici, prostě kdekoli. A vsadím se, že až budu dospělá budu vidět puberťáky ve stejným
světle jako teď vidim ty malý spratky. Je to kurevsky smutný a proto je lepší bejt zamrzlej v jednom období.
Mimochodem, když jsem přišla na řadu, doktorka a sestra se mě ptaly, že jsem na to klikla asi já a já jsem říkala
"že ten chlapeček si s tim hrál a asi se přehmátl nebo co", ale oni se smály, takže si pravděpodobně myslely, že
jsem dement.
Ale pak mi zase zlepšila náladu taková skupinka čtyř lidí stojích před tím přístrojem. Hledíc na to a diskutujích
o tom přemýšleli (ne tahle věta jistě neni gramaticky v pořádku), jak na to správně kliknou. Pani si zavolala Venouška. Povídala: Venoušku pojď se na to podívat ty seš takovej technickej to.
Přemejšlela jsem jestli jim mam něco říct, ale nevěděla jsem jak slušně formulovat větu: Ježiš pani, vy na to chramtáte
jak neandrtálec. Pani se mě teda zeptala, ale nakonec na to přišla sama a říkala ještě: Nojo, vono se na to musí
kliknout dvakrát! Proč tu nenapsali, že se na to musí kliknout dvakrát? Nojo, to je jak na tom mym telefonu.
A to jasně dokazuje to, že Česká republika neni ještě na pokrok připravena.
A děti by měl někdo nakopat do zadnice, ale mě ne.
Páni, ačkoli jsem napsala, že ráno bylo normální, tak mě jeho popisování unavilo natolik, že se nedostanu k tomu
pominutýmu zbytku dni.
Chápu, že právě řvete néééééééé a hodláte se stát emo pokud se okamžitě nedozvíte jak probíhal můj den,
ale já to risknu, ikdyž vim, že v tomhle státě za pár minut stoupne počet sebevražd, ale bohužel...
Aspoň tu bude víc místa. Dobrou.
