Únor 2013

Obluda a její okolí

25. února 2013 v 20:13 Na památku
Po sto letech dodávám druhou část k předchozímu článku.
Tentokrát měly bejt všechny fotky barevný, ale u těch dvou jsem si nemohla pomoct.

A dochází mi, že mě z nějakýho neznámýho důvodu baví fotit starý oprejskaný paneláky.


Jedem do Francie! Anebo ne...

19. února 2013 v 23:31 Kecy o h...hmm
Minulej rok škola nabízela zájezd do Anglie a tenhle rok je to Francie. Ó žimuplé. Ne, neumim francouzsky.
Tak jsme si s holkama říkaly, že bysme si teda zkusily vzít tu přihlášku a že bysme si teda troufly jí i vyplnit.

No a pak přišla třídní a řekla nám, že z celýho druhýho stupně se bude vybírat 20 lidí a já vážně věřim tomu,
že my budem patřit mezi vyvolený. Ne, nevěřim. Na podzim jsme chtěly bejt na takový školní haloweenský
akci, kde bysme zůstaly přes noc a strašily bysme děcka z prvního stupně. Zapsaly jsme se. Hovno bylo.

Fakt mě mrzí, že pokud nejste šprt podlejzavej a stojíte si za svym názorem nevezmou vás na žádnou zasranou
akci, exkurzi či cokoli dalšího.
Alespoň mě pustí na přednášku Láska ano, děti ještě ne. Plánujeme s E. sabotovat jízdu vlakem a především
přednášku samotnou. A k čemu je pindík? Jo a tu jízdu vlakem sabotujem tak, že budeme říkat Dírkovači lístků
rozhodčí (tak jak to udělala P.) a v kupéčku budem věšet spícím důchodcům bulíky na nos. Je to sabotace?
Eh, nejsem si stoprocentně jistá významem toho slova... eh... Ale jako tuším!

Mno a dneska jsme se koukali na zajímavej dokument. Je to o ruských dětech, který skončily na ulici, o tom,
že jich neni málo a no... zkrátka o tom jakej maj život. Kdo by měl zájem zhlídnout. Když nám řekla část názvu toho
dokumentu myslela jsem si, že chce abysme se koukali na My děti ze stanice Zoo.
Tenhle film bych znova vidět nechtěla. Abych pravdu řekla docela mě nudil, ikdyž příběh byl silnej a
zajímavej, tak mi přišlo, že to nebylo zpracovaný moc dobře.
Knížku jsem sice nečetla, ale veřim tomu, že je mnohem lepší. Doufám, že to někdy zjistíim, protože jí plánuju
sehnat už asi rok, ale nikdy si na to nevzpomenu.

Bože můj. Já dokážu kecat o milion věcích v několika málo řádcích. A tohle se rýmuje!

Těším se na 1. březen. Sakra, to bude zase nějakej pořádnej odvaz po dvou měsících. Pořádnej odvaz už prostě
potřebuju, protože mě zase začíná pěkně užírat rutina. Hnus! Jediný věci (teda spíš lidi), který mi v těhle přehnaně
zasněžených dnech dělaj radost je Bob Marley a GoGo, jehož videa fakt žeru a líbám nohy kámošce bez který bych
o něm nejspíš nevěděla :D

Konec hlášení.

Tak trochu úžasní

11. února 2013 v 16:10 Kecy o h...hmm
Pokud máte v plánu vyrazit do knihkupectví na lov nějaký dobrý knížky, tak vám říkám, abyste se koukli
po Tak trochu úžasných. Ani nevím proč jí doporučuju, ale člověk už to tak asi zkrátka má, že se
musí něčím pochlubit, o něco podělit (ať už o zážitek nebo o sušenku) anebo doporučovat to, co v něm
třeba zanechalo dobrej dojem, protože má potřebu poslat ten dojem dál.

Je to jako když vidíte video u kterýho se zasmějete a pak to video prostě musíte někomu ukázat.
Neříkám, že se ta kniha bude líbit každýmu. Sto lidí, sto chutí. Ale co kdyby o tenhle článek zavadil
nějakej nešťastník, kterýho by přece jenom mohlo těhle 288 stran, který vtáhnou člověka do života
rodiny Battleových nějakým způsobem zaujmout? Protože potom, potom by to byla jen a jen moje
zásluha. Chachá! To se jakože nestalo.

Tak jo. Příběh končí happy endem, který sice nikdy nemusim, ale rozhodně to není takovej ten přeslazenej
debilní konec, kde všichni žili šťastně až do smrti. Což je velký plus.
Moc se mi líbí způsob jakým je to napsaný. Puberťačka vážně mluví jako puberťačka.

To jsem si jednou takhle krásně zevlovala a tak jsem si otevřela knížku, která náhodně ležela po mojí pravici.
Abych řekla pravdu, do čtení jsem se pustila jen díky tomu, že mě do očí praštila kopice sprostejch slov.
Byl to deníček sedmnáctiletý Dory. Z většina je ta knížka o složitým vztahu matky a dcery, ale to hlavní co
na mě fakt zapůsobilo, byly ty naprosto odlišný pohledy dvou lidí. Když jsem otočila stránku,
tak jsem se pro změnu ocitla nad deníčkem devětačtyřicetiletý Mo, což je matka Dory.

Potom už je tam pohled Oscara a jenom pár stránek, kde je hlavní postavou otec.
Během četby jsem dost měnila názory na každou postavu, ale nakonec si získala moje sympatie celá rodina.
No to je vlastně asi všechno co bych k tomu napsala. Četlo se mi to moc dobře,
je to napsaný s humorem, má to nadhled a takový příběhy se čtou vždycky nejlíp.

Věčně na prodej černobíle

3. února 2013 v 14:46 Na památku
Tož byla jsem fotit u takový obludný budovy, která je na prodej už doby, kam šahá moje paměť.
Asi sto metrů od týhle rozpadající se továrny (či co to bejvalo) je nádraží na který si všichni občané
stěžujou, ale já myslim, že kdyby se podívali na tu druhou budovu, tak by jim nádraží připadalo
jako nejluxusnější stavení.

Fotky jsem zase musela několikrát promazávat, protože jsem jich měla zbytečně moc. Ten den jsem pořídila ještě
nějaký další. Chtěla jsem je sem hodit spolu s těmahle, ale přidám je jindy, protože nemají tolik pochmurnou atmosféru.