Prosinec 2012

Zase zima

31. prosince 2012 v 17:15 Na památku
Ale jenom na fotkách, díky bohu. Dneska jsem byla venku a byla jsem fakt šťastná, že se můžu pěkně
vyhřívat na jarním sluníčku, ikdyž je teprve prosinec. Po sněhu neni ani památky, takže si můžete
sednout na trávu a jenom tak zevlovat. Teda bejt váma, tak bych si na tu zem ještě nesedela.
Mám to odzkoušený.
"Naše" promenáda ^-^

A tohle je ten typ fotky, kterej bratr nesnáší, protože tam je kousek něčeho a kousek něčeho, takže dohromady
tam neni nic, jak říká, ale já takhle fotim ráda.

Realita

30. prosince 2012 v 8:55 Na památku
Tyhle fotky jsou ze stejnýho dne, kdy jsem fotila toto, tak proto ten název Realita.



Ty si myslíš, že... Ale já si myslím, že...

25. prosince 2012 v 20:55 Na památku
Hrozně se těším na čtvrtek. Pojedem s holkama nakupovat do Budějek. No vlastně nakupovat ne,
jelikož na to nemám prachy a ani nechci zbytečně utrácet za oblečení.
Plánujem si vyzkoušet všechny hadry, který se nám jenom dostanou pod ruce, což vypadá jako
senzační švanda a nejfiflenovatější činnost, kterou jsem kdy dělala. Ou jé.
Nejvíc se těšim asi na ty ledový pohledy prodavaček otrávených ze svý práce a... počkej si... Z nás.

Mám taky strašný nutkání napsat o tom, co jsem našla pod stromečkem, ále to píšou všichni,
takže to psát nebudu. Svěřím vám akorát to, že jsem dostala košili. To znamená, že mám už
třetí do party. Miluju košile, cítím se v nich jako ta nejcoolovější kóča na světě. A vás to zajímá!

No původně jsem měla v úmyslu přidat fotky, takže...
Jsou to takový jen tak z nudy, ale kapky vody mě nikdy neomrzí.



Léto

23. prosince 2012 v 23:10 Na památku
Jelikož je zejtra Štědrej den, tak sem přidám letní fotky. Ale jo, chápete moc dobře co tím chci říct. Nebo ne.
Záleží na tom? Jenom se prostě kochejte tou zelení kolem sebe...



Jednou budu hérečka s krutopřísnou minulostí

23. prosince 2012 v 10:01 Kecy o h...hmm
V minulým článku jsem popsala takovou zapeklitou situaci spojenou se školní hrou.
Toto je jeho velké pokračování.

Ve středu jsme měli všichni zkoušení do 5. Bohužel jsme s P. dostaly kromě role pána a paní se jmelím
role krávy a ovce (eh). K tomu jsme dostaly i takový pochybně vytvořený masky, který když jsme si
nasadily, tak nám u obou praskla gumička.

Učitelkám to nevadilo. Matce psycholožce a piňčelce na výtvarku v jednom ani její dceři, která
představení vedla. Říkaly nám jak jsou rády, že jsme se vzaly i ty role zvířat, protože nikoho nemohly
sehnat. Ve čtvrtek mělo bejt zkoušení taky do 5. Matka PaPnVvj (zkratka, víte co) si mě ráno
odchytila a říkala, abychom koupily na pátek nový jmelí (naše rekvizita), protože to starý se nám šíleně
rozpadalo a taky mě požádala jestli bychom jí mohly věnovat svojí hodinovou přestávku před odpoledkou.

Když teda nastala naše přestávka před odpoledkou šly jsme si s P. koupit něco do pekárny, protože
jsme počítaly s tím, že naší hodinovou přestávku a poté němčinu a poté další hodinu našeho volnýho
času budeme trávit zkoušením rolí a my jsme tam nechtěly chcípnout hlady.

Přišly jsme do školy a uviděly jsme Matku PaPnVvj, která si to mířila za námi a na jejím výrazu
bylo vidět, že si s námi hodlá opravdu vážně promluvit. V následujících chvílích se mi chtělo
šíleně smát a plakat zároveň. Dobře, to s tím pláčem je trochu nadsázka.
Zatímco ráno Matce nevadilo těch pár lístečků jmelí, který nám popadaly v tělocvičně teď
nám doslova vyčítala, že to je hrůza jak je to "po celý škole".
Pak se zmínila o tom, že bychom tím mohly urazit křesťany, což jsem v žádným případě nepochopila.
Řekla jsem jí, že to tu můžem poklidit a odpoledne zajdu pro nový jmelí, abychom ho měly
na představení. A ona řekla, že včera obcházela celý město, celý město! Ale jmelí žádný.
Pak jsem přišla domů a máma mi řekla, že dneska koupila jmelí na trhu. OMG
Ale to trochu předbíhám.

Jmelí nebyl jedinej důvod proč jsme jí naštvaly, vadilo jí, že jsme přišly o deset minut dýl,
abychom jí pomohly, když jsme na to měly ještě asi tak hodinu a najednou jí vadily i
masky, který se daly spravit za dvě minuty a vytvářely je páťáci mimochodem, tak proto
ta kvalita.

Nakonec nám řekla, že se s náma musí rozloučit, protože jsme nesplňovaly, to co po
nás bylo požadováno. Tak jsme rozloučily a šly jsme nahoru do šatny.
Asi tak dvě poschodí jsme vystoupaly zcela beze slov a pak jsme dostaly neskutečnej
záchvat smíchu.

Pozdějc jsem byla možná naštvaná a nemohla jsme přestat myslet nad blbostí
týhle učitelky, když nás z důvodu jako je tenhle "vyhodí" ze hry den před vystoupením.

Ale P. mi to nastínila z tý veselejší stránky:
"A víš co? Až budeme slavný hérečky bude to naše vyprávění o začátcích aspoň zajímavější."
Už to vidím ten nadpis na titulní straně novin za deset let:
P. a Molly o svých začátcích: Z divadla nás vyhodili, protože jsme urážely křesťany.


Hrábnuté deníčkování

18. prosince 2012 v 20:19 Kecy o h...hmm
Tak jo, napsala jsem teď psychózně dlouhej sloháč o mým oblíbeným seriálu. Děsně se vyžívám v tlachání
(a to i ve psaný formě) o Misfits. Celý jsem to radši vymazala, protože nepotřebuju, aby někdo věděl,
že jsem na tom seriálu závislá a zkoukla jsem včera bez přestávky celou 3. sérii (teď jsem vám to prozradila, co?),
takže to zkrátíme.

1. Byla jsem smutná, že odešel Nathan.

2. Zjistila jsem, že je to fajn i bez Nathana a že Rudy má taky fajn hlášky.

3. Byla jsem ze zhlédnutí tolika dílů najednou zmatená, dezorientovaná a mimo realitu.

4. V noci se mi zdálo o zombie rozstlečkávačkách.

5. Ve 4. sérii sakra není Kelly. Simon se vrátil do minulosti, aby zachránil Alishu a to mě nějak nebaví.
Jsou tam nový herci s kterýma se odmítám přátelit, protože oni nejsou kurva raketová inženýrka.

6. Usoudila jsem, že děti by se neměly tolik koukat na akční filmy, na sci-fi a už vůbec ne na šílený psychárny.


Jo a teď budu tlachat o svým životě. Kvalita tohoto článku postupně klesá odshora dolů. Nebo nevím,
vyberte si sami, která část se vám bude zdát horší.

Možná jsem se v nějakým článku zmiňovala o tom, že se zúčastním živýho betlému. Prostě představení pro děti
z prvního stupně. Myslím, že mám dobrou roli, taková ta střední cesta. Nejsem žádný blbý zvíře, který bude jen
nudně schoulený v rohu chlíva a čumět na Marii a Josefa a přesto nebudu muset zpívat, tančit a už vůbec nebudu
mít nějakou proklatou řeč. Ou jé.

Ne nejsem kulisák. Budeme s P. pan a paní se jmelím (což je další výhoda, nebudu v tom sama), takže se tam
jenom na chvíli projdem po pódiu až nastane náš čas a pak zase zapadnem mezi "prostý lid" a budem "zpívat"
s ostatníma.

Bože ne! Chraň mě Ježíš Kristus. Jasně, že nebudu zpívat. Budu jen naprázdno otvírat hubu jako imbecil.

Jo. Tak takhle idylicky jsem si přestavovala, že budu prožívat ty krásný chvíle na pódiu. Dokud nepřišla školní
psycholožka a piňčelka na výtvarku v jednom. Byla dneska na zkoušce (což je strááášná náhoda, že tam strašila,
ikdyž s tím vystoupením nemá nic společnýho) Naprosto nechápu jak se tam objevila... Je to matka naší učitelky
na hudebku, která to představení připravuje. Fakt nenapadá vás, jak se tam objevila? Kouzlo.

Neee. Nechci bejt kousavá. Soráč.

Tak jo. Ona je taková... Dalo by se říct, že vidí věci trochu jinak. Má ráda umění a je to takovej řečník. Ehm.
No takže, když máme výtvarku vypráví nám svoje životní příběhy a tak. Rozhazuje při tom rukama, chodí sem
a tam a vypadá dost mimoňsky. Ale jestli si o ní podle předešlýho popisu děláte obrázek učitelky bez respektu,
který se děcka jen vysmívaj do očí. Jé, tak to jste na omylu. Od toho tu máme chemikářku. Teda nevím jestli
bych řekla, že ji ostatní respektují...Trefnější je spíš to, že z ní mají strach.
Jak jsem zmínila výše je to školní psycholožka, nic nebere na lehkou váhu,
všechno vyzkoumá a její kabinet by se mě lpřejmenovat na výslechovou místnost.


Zkrátka a dobře, skutečnost je taková, že za rohem si z ní každej jen utahuje, ale tváří v tvář jí lezou do prdele
i největší průseráři.
Když to tak ale vezmu kolem a kolem, tak je to sympoš babča, takže jí nemůžu ani moc zazlívat, že mě (a P.)
zničila vyhlídky na to, že se na tom představení neztrapníme. To by bylo fajn, neztrapnit se...

Vezmeme to popořadě. Původně jsme se měly s P. projít po pódiu vzít jmelí (jakože ho trháme v lese, nebo co)
a zařadit se zpátky mezi ten "prostý lid". Ovšem dneska na tom zkoušení, když došlo na tu chvíli, kdy se tam
objevíme já a P. se piňčelce se rozjasnily jiskřičky v očích, v hlavě jí to začlo šrotovat na sto procent, najednou
jí ruplo v bedně a vyskočila z okna... No prostě na místě mrtvá.

Konec.

Tak teď jsem se nechala unést. Opravdu se omlouvám.

SKutečnost byla taková, no nevím jak to popsat. Prostě to neumím, museli by jste to vidět. Nejdřív se jí
nelíbilo, že by jsme to jmelí jen tak čaply a zase šly, takže jsem začínala tušit něco nekalího. A pak to začalo
řekla nám, že bychom tam měly přitančit a taky nám to názorně ukázala.

Chjo. Ne, né. Fakt nechci bejt hnusná, ale ona byla děsně srandovní :D
A teď ty důležitý otázky:
Jak budem asi vypadat my? Poserem to představení? Zakopnem a rozbijem si hubu?
Nebo ten den náhodně onemocníme? Dostanem sra..jdu.

Určitě jste napjatí jak kšandy. Odpovědi se vám dostane již za pár dnů. Neodcházejte od obrazovek, milí diváci.
Pam pám pam pam pam pam pám páááám.


To je konec.

Západ Slunce Odjinud

15. prosince 2012 v 14:30 Na památku

Nebo západ Slunce přes zatemněný sklo v autě. Hm. Jak chcete.


No a jen tak k písni... Jo žeru Misfits, ale vlastně jenom 1. a 2. sérii, protože pak už to nestojí za nic.
Pořád ale musím uznat, že v tom seriálu je naprosto geniální hudba. Třeba hned ten úvodní song.


Já jsem fakt...

11. prosince 2012 v 16:01 Kecy o h...hmm
...bez mozku.

Ráno jsem se probudila po takovým protivným snu s pocitem, že už je čas vstávat. Mrkla jsem se na mobil
a se zjištěním, že je 7:23 (Není to tak zlej čas, když od sebe máte školu pět minut cesty, ale my se nejdřív
scházíme s děvčaty na Promenádě, aby jsme stihly ranní cígo. Vždyky tam jsme v 7:15) jsem vylítla z postele
a během dvou minut jsme se oblíkla, nalíčila, učesala, vyčistila jsem si zuby a už jsem se chystala jít.

Ovšem. Zrovna když se člověk zpozdí, tak se mu musí do cesty postavit něco, co ho zpozdí ještě víc, že?
Klíče. Kde jsou moje klíče? Panika, neuvěřitelná panika. Vztek. Vzrůstající vztek. Výčitky, nadávky mířený
na sebe samu a hlavně vztek. Zoufalství. Protože co mi jako první padne na mysli, když něco nemůžu najít
je to, že jsem to někde vytratila. Víte, já pořád něco ztrácím, pořád. Většinou mám takový štěstí, že to
zase najdu, ale jelikož něco ztrácím fakt často, tak se taky stane, že moje klíče/mobil (vlastně jsou to
jenom tyhle dvě věci, ale ztrácím je pořád dokola) jsou nenávratně v hajzlu.

Končíme podzim, dámy a pánové

9. prosince 2012 v 18:08 Na památku
Tak už jsem stihla nafotit hrozně moc zimních fotek, takže dneska přidám ty podzimní, abych v tom
neměla zmatek. Nu, v archivu mám i nějaký z léta, který se tu taky ještě neobjevily. Asi moc fotím.





Zvířectvo

8. prosince 2012 v 13:16 Na památku
Měla jsem hrozně rozkošný fotky naší kočky, ale asi jsme je ztratila. Hm.
Už jsem je našla :D

Nedávno jsem se zmiňovala v jednom článku, že dám mámě kočku do rámečku. Teda jako její fotku.
Dneska jsem jí nechala vytisknout. Tramtadadá! Mám děsnou radost. Tohle je fakt poprvý, co se
víc těším až rozbalí dárky ode mně ostatní než abych se těšila až ty dárky rozbalím já.
Ale neříkám, že se na svoje dárky netěším. Dostanu jenom samý knížky a hadry a musím říct, že už
se fakt brutálně těšim až dám na hromadu všechno to čtivo, který jsem si sama vybrala, takže vím,
že můžu očekávat jen to dobrý. Budu od rána do večera ležet a číst a budu z toho totálně mimo,
protože přestanu vnímat okolní svět.

Na Silvestra někam vyrazím, to se ví. A obleču se do svýho novýho oblečení,
který jsem dostala pod stromeček, uá. Strašně, strašně se těším na tu vyhřátou mikinu, ňááá.
Oblčení jsem si samosebou taky vybrala sama, takže vím, že tam bude ta mikinaaa, ňáhm.
Možná se tu objevuje moc citoslovců, ale já mám teď dobrou náladu. Zhubla jsem, bude se
péct cukroví (a já věřím, že se z něj nepřežeru a neztloustnu). A za dva tejdny budem dělat
vánoční představení pro děti z prvního stupně. Ou jé, budu zpívat před živýma lidma, ikdyž to neumím. Vůbec!
Nejhorší je, že tohle není ironie, já se fakt těším. Zpívání miluju :D

A tenhle článek zní tak optimisticky až je mi blbě.

Jůliáš. Teda Jůlie, pardon.