Listopad 2012

Jsem slavná!

29. listopadu 2012 v 21:11 Na památku
Točily jsme s holkama film. Jo správně. Film. Nějak od půlky září až do včerejška. Dneska už je
to na streamu a na fejsbůku a celý naše okolí z toho bylo totálně odvařený. :D
Má to kvalitu smrdutý papuče, příběh je dobrej, domyšlenej a smysluplnej asi tak jakože moje
ranní posezení na záchodě je zajímavý. Ale ostatním se to fakt líbilo. Teda nemyslím si, že by se
jim to mohlo líbit tak jak se to líbí nám - když v tom "filmu" účinkujeme, protože právě my jsme
jediný, kdo může ten příběh chápat. Popravdě je to úplná srač..lalala, ale co? Hlavně, že jsme slavný!

No není to fajn, když se za váma během dne otočí ve městě asi pět známých a pochvalují
si, jak se u toho snímku nasmáli? A to jen kvůli obyčejným 24 minutám - v hlavní roli čtyři cáklý puberťačky.

Ovšem na blogu to rozšiřovat nehodlám. :D Je jasný, že jakejkoli cizí člověk by se nad tím spíš
zoufale rozplakal. Takže radši přidám fotky.




Debilní nadpis už!

28. listopadu 2012 v 23:14
Potřebovala bych někam pryč. Však vy víte, jak to myslím. Každej chtěl někdy pryč.
Každej chtěl někdy lítat. Už se vám někdy zdál takovej sen, že když jste se z něj probudili tak jste
byli zklamaný? Nemyslím zklamaný takovým tím způsobem: "Uf, to už musím vstávat? Vždyť to byl
docela pěknej sen..." ale takovým tím způsobem, že jste se probudili a na pár vteřin jste ho brali
jako skutečnost. Bylo to jenom pár vteřin, ale bylo to ty nejkrásnější vteřiny po neuvěřitelný době.
A právě proto, že to trvalo jen takovou chvíli, pro vás byl ještě větší šok, když se vám ten sen rozplynul
před očima. Tomu se říká tvrdej dopad do reality. Naprostý omámení, dalších pár chvil během kterým
vám proběhne v hlavě několik zásadních myšlenek. A pak přijde ta nejhorší, která vám kdy může hlavou
proběhnout. Bože, to hodlám věčně snít? Žít v nereálnejch představách? To mám tak zoufalej život?

Mě se to stalo. A pokud jste nezažili nic podobnýho, (jakože nejspíš jo, jen v jiných situacích) tak je to
naprosto neuvěřitelnej šok. Člověk potřebuje zlý věci spracovávat postupně, dlouhou dobu.
Musí se na to opatrně a s citem. Ale jakmile vám něco tak hroznýho dojde během vteřiny a taky vám dojde,
že to vlastně celou dobu víte jen jste to... prostě jste si to nepřiznali. A teď už to víte úplně, nemůžete si dál
lhát, hrát to na sebe samotnýho. Už před tím nemůžete utéct. To je fakt bláznivý.

Není to nějak čerstvá záležitost, už je to trochu dýl, co jsem zažila takový procitnutí. Časem jsem to
zpracovala, nic jinýho mi nezbývalo. Srovnala jsem se s tím, že už to tímhle způsobem nejde. Že ta
věc o který jsem si tajně snila už je v tahu.

Zpětně nad tím přemejšlím a došlo mi jaká je to ironie, že mě ze snění probudilo jiný snění. Víte co si
myslím? Že naše sny mají fakt obrovskej význam. Že to není jenom nějaká hloupost. Že naše povědomí si žije
svým vlastním životem. Hodně se o tom mluví, píše, že sny nejsou jenom bezvýznamný bizarní scénáře, co si
náš mozek píše z nudy. Je mi jasný, že nejsem první, kdo na to přišel, ale tady jde o to, že jsem takovejm
věcem nikdy nevěnovala pozornost, tudíž jsem tomu nevěřila.

Je to trochu děsivý. Čím víc nad tím přemejšlím, tím víc tomu věřím. Štve mě, že to nemůžu dostat z hlavy,
protože mám takovej pocit, že v mých snech zase něco je. Pokaždý když otevřu snář a vyhledám si tu určitou
věc o který se mi zdálo a k tomu všemu v tý určitý situaci v který se mi to zdálo, tak pokaždý, fakt pokaždý
tam je ten samej výklad. Je jedno jestli se mi zdá o žehličce nebo o televizi vždycky je tam něco o zradě.

Možná se někomu můžu zdát jako šílenec, ale sakra povězte mi, copak vám by to nevrtalo hlavou?
V knihovně leží taková obrovská bichle, takže zpočátku jsem si ten význam hledala jen tak z legrace, že ten
snář máme... Teď už mě to hrozně štve. Bejvám z něj zatracenejch snů dost vystresovaná.
Nevím jestli jsou to vyloženě noční můry, naprosto se to nedá popsat. Navíc kolikrát to bejvá tak šílený
a zmagořelý, že o tom naprosto nemám chuť přemejšlet, mluvit, psát... cokoli.

Dobrou noc, sladké sny.

Zmije jedovatá

26. listopadu 2012 v 22:45 Čmáranice
Teda tak mi připadá její pohled na mojí kresbě, ale má to bejt Kimbra. Určitě jste slyšeli písničku
Somebody that i used to know. Protože to je právě ta písnička odkud můžete Kimbru znát.
Vlastně ani nevím proč jsem se dívala na její fotky a už vůbec nevím proč jsem si jednu z nich stáhla.
Ani se mi nelíbí její hudba... Podstatný je, že jsem před pár dny na tu fotku nějak narazila v počítači
a došla jsem k tomu, že si z ní udělám předlohu. No tak tady je výsledek. Chyby asi vypisovat nemusím,
uvidíte je sami na šíleně kvalitní fotografii pořízený za šílenýho lampičkovýho světla.

A víte co. Dáme to pod perex.

Píšou pomalu

26. listopadu 2012 v 20:07 Kecy o h...hmm
Původně jsem vlastně nechtěla psát vůbec o ničem, jen sem prostě hodit kresbu a zase se
nenápadně vytratit. Ha. Ovšem je neuvěřitelný, za jak krátkej čas se dá sehnat pořádný téma.

Moje rodiče. Teda spíš máma a otčím - budu ho zde nazývat jako J., protože nechci používat
tak hnusný slovo jako je otčím. Jsou to takový milý, skromný,tolerantní, pracovitý lidi kolem padesátky.
Mají spoustu zkušeností se vztahy, s životem, jsou šikovný, umí toho o moc víc než já a jsou taky
mnohem rozumnější a sečtělejší než já. Oba si prošli svým.

Říkáte si - To jsou vážně bezvadný vlastnosti. V tom popisu nahoře nemůže bejt žádnej háček.

Dáreček

25. listopadu 2012 v 18:05 Na památku
Musela jsem si Juldu vycvaknout, protože seděla na střeše naší kůlny a vyzývavě se na mě koukala.
Nakonec jsem se rozhodla, že nechám tu fotku vytisknout, koupím rámeček a dám to máti jako dárek
k Vánocům. Myslím, že se jí to bude fakt líbit, hlavně protože je pro ní Jůlie nejmlovanější člen naší rodiny.

Má kapánek nasranej pohled, ale co už. :D


A tohle je fotka, kterou jsem chtěla vytisknout původně, ale bratr říkal, že by to bylo nevhodný. :D




Co na to Molly?

22. listopadu 2012 v 19:23 Kecy o h...hmm
Pozor, pozor. Tento článek pojednává o debilovi, kterej píše, že je debil.
(Myslím to vážně, ten článek je žumpa.)


Jsem se rozjela

19. listopadu 2012 v 23:44 Kecy o h...hmm
Dneska jsem dostala poznámku, protože... protože jsem vystrčila zadek.
Učitelka pověsila na tabuli obrázek neandrtálce a ptala se nás jestli s nima máme nějaké společné
znaky. Podívejte se na ten obrázek, neandrtálec je chlupatý stejně tak jako spoustu mužů, viďte?
Postavila jsme se a jemně jsem vypoulila svou váženou zadnici (nestáhla jsem si kalhoty, nestáhla
jsem si spoďáry ba dokonce jsem se ani nevysrala na učitelský stůl). Já jsem prostě jen pouhopouze
jemně vypoulila svůj zadek a nabídla jsem pohled na ní ostatním s tím, že je stejně chlupatá jako
neandrtálec. A měl to bejt vtip, že... Hahaha. Pani učitelko, trochu nadhledu.
Nutno dodat, že to nebylo uprostřed tichý hodiny, nýbrž na konci, kdy si všichni balili.

Vyplouváme

17. listopadu 2012 v 22:51 Na památku
Opět jsem si změnila design a abych řekla pravdu ani tenhle tu určitě nevydrží moc dlouho.
Jak se znám za chvilku mě omrzí taky, ale teď se mi moc líbí. Není to nějaký dílo, ale tak já jsem
na tohle dost lama, takže akorát vždycky změním obrázek v záhlaví a barvu stránky a ještě pár malejch
serepetiček okolo, aleee... Víte, já dokážu narazit na potíže i při takový činnosti jako je nastavování
něčeho na blogu. Hlavně jsem šťastná když vidím tu modrou. Modrá je nejlepší, modrá je jediná barva
co mě hodí do klidu a ještě ke všemu si přijdu jak námořník. Modrou mám v pokoji.
Když se řekne modrá vybavím si spánek ve svejch voňavejch, čerstvě povlečenejch peřinách.
Miluju modrej spánek. Ráda bych řekla, že když usnu stane se ze mně námořník plavící se na moři, ale
bohužel se mi zdaj jen noční můry ve kterejch žádný námořníci nejsou.

Utneme ty kecy fotkama. Fotky se hodí, protože melu z cesty.