Říjen 2012

(Pod)zimní

29. října 2012 v 17:48 Na památku
Přijdu si jak eskymák. Tlustá černá bunda, ve který se cítím opravdu ohebně
a na nohou bufy s několika centimetrovým podpatkem. Teda vlastně ty podpatky by neměly
dělat problém žádnýmu normálnímu člověkovi a navíc jsou ještě praktický, ale já jsem odborník.
Klidně se na nich každou minutu zabíjím, škobrtám jako bych místo teplých zimních bot
nosila jehlový podpatky pro trasnvestity nebo tak něco. Když jsme ty boty kupovali těšila jsem
se, že budu pro jednou v životě větší než mý přátelé, jenže mi nedošlo, že pocházím z rodu
Umpalumpů a tak se na mě stále všichni dívaj s "nadhledem".
Jako třešnička na dortě je ten můj kulich s velikou bambulí a copánkama po stranách ve
kterým se moje pidi Umpalumpovská hlava ztrácí jako blecha v kožichu našich koček.

Ale jinak zimu fakt zbožňuju. Jupí, napadl sníh. Jsem nesmírně odvázaná.







Výhled z okna černobíle

27. října 2012 v 16:59 Na památku
Dnešní sníh mi připomněl Vánoce 2010. Ten rok, když poprvý sněželo za mnou přišla B. Po celej rok jsme
se sotva pozdravily na školní chodbě a ona za mnou z ničeho nic jen tak přišla.
"Je tam hnusný počasí. Měly bychom zase vyrazit ven." Já se jenom usmála. My dvě jsme byly výhradně
vánoční kamarádky. Každej den v i v tý největší chumelenici jsme spolu brouzdaly ulicema jako bychom
neměly střechu nad hlavou. Oblečení promočený, vlasy jako provázky, promrzlý na kost. S dobrou náladou.
Lezly jsme cizím lidem do zahrad, někdy na střechy garáží. Kdybyste se mně zeptali, co jsem z toho měly,
tak vám řeknu, že nic. Jednou nás chytl děda a křičel na nás, že jsme mu chtěly vzít slepice. Ne my jsme
neměly špatný úmysly. Nemyslely jsme ani na ty hrábě. Jen jsme tam lezly. Vymstila se mi i jedna z těch
střech, protože patřila šílencovi. Stála jsem tam a on se ptal, co tam dělám. Vlezl za mnou a začal mě mlátit.
Teda spíš mě tak strašil. Chytl mě za kapuci a zvedl nad okraj střechy. Bála jsem se, že mě pustí.
B. vylezla nahoru a začala na něj házet sněhový koule. Pustil mě a řekl ať vypadneme a tak jsme vypadly.
Někdy jsme s sebou ven vzali i S. Pamatuju si, jak zkusila jestli se její jazyk přilepí na zmrzlou lampu.
Ano, přilepil.

Nebyly to špatný časy, ale z určitých důvodů je dobře, že jsou pryč.


Dvojčátka

24. října 2012 v 19:58 Kecy o h...hmm
Tak co, máte nějaký "zkušenosti" s dvojčatama nebo dokonce s vícerčatama?
Já mám jedny ve třídě, pár let to pro mě byly nerozlučný kamarádky. I v současnosti jsou pro mě obě hodně důležitý.
Trávila jsem s nima a pořád trávím moře času. Zažila jsem s nima to dobrý, kdy jsme se jenom smály a kdy bylo
vidět, že toho mají hodně společnýho, rozumí si a že se ve správný chvíli umí navzájem podpořit. Ale protože jsem
s nima byla fakt hodně často, zažila jsem s nima i to špatný. Nouze nebyla ani o dny, kdy se to s nima nedalo vydržet,
protože na sebe dokázaly akorát štěkat a dorážet na sebe kvůli hovadinám... Tohle je mezi sourozencema vlastně docela
normální. Stejně tak jako bitky. Ou bože, kdybych měla spočítat kolikrát jsem kopla bratra mezi nohy! :D
Ale v podstatě by se to dalo omluvit tím, že jsem byla malá, jinak jsme se vždycky jen tak pošťuchovali.
A teď k těm "našem" dvojčatům. Byla jsem u spoustu jejich potyček. Někdy si "jenom" daly facku nebo se pošťuchovaly.
Ale mám i horší vzpomínky, kdy šlo do tuhýho.
A ne jednou. Tekla krev, lítaly chomáče vlasů a řev se rozlíhal na všechny strany.
Pamatuju si na jednu takovou legendární, kdy jsme byly ještě s jednou kamarádkou u dvojčat doma. Ty dvě se začaly
jen tak ze srandy pošťuchovat. My jsme seděly s kamarádkou na posteli a smály se jim, že jsou blbí a pak jsme
zjistily, že už tu vlastně nejde o srandu. Odklidily jsme všechny ostrý předměty z okolí a pak už nám zbejvalo to jen
bezradně sledovat (jednou jsem se pokusila je od sebe odtrhnout a od tý doby jsem to už nikdy neudělala. Radši. :D)

Víte, ale co si i přes tohle všechno myslím? Mít dvojče je docela fajn. Ne že bych toužila nějaký mít, ale vidím v tom
spíš ty výhody, protože vaše dvojče je pro vás něco jako životní podpora. Někdo si může vytvořit silný pouto třeba
i s kamarádem nebo s jiným příbuzným. A taky to stoprocentně neznamená, že když máte dvojče budete ho mít rádi.
Myslím si ale, že ve většině případů to tak je. Nedržím se představy, že dvojčata si budou stát věčně za prdelí
po celej život. Jde hlavně o to dětství. Dvojník se za vás postaví. Navzájem se můžete chránit. A hlavně bych řekla,
že i kdyby jste nebyli oblíbený mezi svýma vrstevníkama nebo to mezi vašema rodičema tak úplně neklapalo
nikdy na to nebudete sami. Nebo si myslíte, že kdyby člověk neměl za kým jít neudělal by pár kroků za tím, kdo
s ním sdílí pokoj? Ale možná se mýlím. Přece jenom nemám dvojče.

Jo a na závěr bych chtěla napsat takový rady, co by se mohly hodit. Nikdy neříkejte dvojčatům, že vypadají jako Terry
a Sherry ze Simpsonových nebo "Hele, na týhle fotce vypadáš jako tvoje/ tvůj sestra/ bratr.

PS: Ani nevím, proč jsem jen tak zčista jasna začala psát na tohle téma. Teda vlastně stala se taková věc
a já o tom chtěla napsat, jenže to sklouzlo trochu jinam... Nevadí.

Při zemi

22. října 2012 v 18:12 Na památku
Týden vždycky nějak přežiju. Někdy to ani není moc těžký, když máte fajn lidi kolem sebe. Stejně ale čekám na
víkend. Hlavně proto, že se vyspím anebo se nevyspím a vyrazím ráno fotit. Řeknu vám lidi, to je tak
krásný odreagování. Povzbuzující a dodávající naději. Čas se nezastaví. Dny jdou po sobě jako okamžiky.
A každej ten okamžik je tak stejnej až je to ubíjející. Ale víkendy jsou svoboda. Jste volný!




Po druhý a naposled

21. října 2012 v 11:32 Kecy o h...hmm
Včerejšek měl bejt úplně normální. Možná trochu otravný kino. Otravný, protože se k nám
vetřel ten blbeček. Chtěla jsem kvůli němu zůstat doma.

Kdybych ale věděla, co se z tohohle obyčejnýho dne vyklube, tak bych se prostě vykašlala
na nějaký malichernosti. Šla bych s P. a toho idiota bych si nevšímala.
Bohužel je pozdě jako vždycky. Znova jsem si vybrala tu horší a složitější možnost, takže jsem
si zase akorát posrala jeden večer. A stav mýho svědomí je zlej.

Pár jen-tak-ze-zahrady-fotek

19. října 2012 v 22:57 Na památku
Zase dodávám fotky s týdenním spožděním. Ve všední dny na to prostě nějak nemám náladu.
Jinak minulou neděli byl fakt bezvadnej den pro focení. Sluníčko mi na všechno házelo tak krásný
světlo, že se ty fotky dělaly samy. Ráno jsem vstala a cítila, že prostě musim vypadnout ven.
Drapla jsem foťák a šla. Zatím přidám pár snímků, co jsem pořídila ještě odpoledne, to hlavní pozdějc.

Tohle je sousedů ořech, kterej mě prostě provokuje. Fotila jsem ho asi půl hodiny, protože
je boží, ikdyž nevím proč.


Je boží.


A taky mě fascinuje náš komín.



Plácek II.

17. října 2012 v 22:40 Na památku
Je mi líto těch dní
a že byly tak krátký
především ty krásný...


Šetřme klávesnicí!

15. října 2012 v 1:44 Kecy o h...hmm
Něco se změnilo:
Už se nechci dostat do AK (už pár měsíců). Důvodem není "incident" s Lotty Biondi ani to,
že bych ten klub považovala za podřazený mé osobě nebo tak něco, jestli chápete. Spíš naopak.
Nepatřím tam. Můj blog není ničím originální a já nemám žádnej pořádnej talent, kterej
bych tu mohla prezentovat. A neříkám to tak, jakože mě to mrzí. Prostě jenom konstatuju
pravdu. Mám svoje průměrný fotky, ale jsou to fotky co mě těší pořizovat. A pak jsou tu
ty moje trapný kecy (opět konstatuju). To bych se potom v tom sloupečku pod napisem
"Autorský klub" za svoje jméno styděla. Doufám, že to nevyznívá jako bych na jistotu počítala,
že by mě přijali. Prostě jen píšu, že bejt v AK už by pro mě nic neznamenalo.
Snižovala bych úroveň.

Víte co mě opravdu potěší? Když mi někdo napíše smysluplnej komentář k fotkám.
Neděje se to nějak často a tak musím říct, že z toho mám aspoň větší radost. :D
Ne fakt. Teď to určitě bude znít sakra hloupě, ale vždycky, když zjistím, že se mi u
článku objevil komentář, poskočí ve mně dušička. Taková ta dětská radost...
Dřív jsem chtěla bejt členem a teď mi postačí, když mi sem zavítá nějakej virtuální
zbloudilec, kterýmu... Kterýmu se zalíbí třeba jedna jediná fotka a ten zbloudilec
mi to ještě napíše.

Už si nemyslím, že je dobrý "vypisovat se na blog". Na svým prvním (a zatím nejúspěšnějším
blogu jsem to dělala). Měla jsem tam stálý návštěvníky. Velký oblíbence. Pak jsem tam jednou
napsala další zážitek ze života. Bylo to něco dost intimního. Ne, nebyl to zážitek. Popsala jsem
tam jednu z nejhorších chyb, kterou jsem kdy udělala. Přečetl si to někdo, kdo si to přečíst
neměl a... Konec. Ale o to mi tak úplně nejde. To spíš o to, že sem teď píšu děsný sračky.
Z mýho pohledu jsem na tom fakt zle. Měla bych s tím přestat, protože prostě nejsem
deníčkovej typ. Jsem magor, kterej chrlí do řádků změť písmenek. To znamená, že mým
nynějším heslem je "Šetřme klávesnicí".

Úspěšně zbavena starostí. Ano, to jsem. Srozumitelněji řečeno jsem se odmilovala. Zčista jasna.
A nechápu jak se mi mohl líbit. :D Samozřejmě o ničem neví. Bylo to pitomý poblouznění.
Občas se spolu vídáme a rozumíme si. Možná z něj bude v pohodě kámoš.


Něco se změnilo. A nejen tyhle tři věci. Názory, situace, pocity, prostě všechno se mění.
Teda až na tu jednu otázku, která zůstává pořád stejná. Proč si dospělý nesedaj na opěradla laviček?

Plácek I.

13. října 2012 v 19:52 Na památku
Minulou neděli jsem šla asi kolem osmý ráno fotit a zaplatila jsem za to vysokou daň.
Fakt příšerně lilo ale já jsem se stejně vydala ven, protože jsem si kvůli tomu
přivstala a ještě k tomu to bylo hodně dlouho plánovaný. Ne, já jsem nemohla jít v
sobotu, kdy bylo úplně dokonalý počasí. Musela jsem si vybrat tu horší možnost.

Na druhou stranu jsem si mohla bejt jistá, že tam budu úplně sama, protože kterej
blázen by šel za takovejch podmínek na procházku, že jo?

Nějak vyvedený snímky to teda nejsou. Třásly se mi ruce a měla jsem šíleně
promočený boty, ale něco jooo. Něco se snad povedlo. Dokonce to asi rozdělím na dva články.

Jo, tady je dost vidět ten šum...



Plácání.

11. října 2012 v 22:00 Kecy o h...hmm
Dneska jsme se hezky zasmály. Seděly jsme na tom našem plácku s E. a ze shora (hmm,
vážně nevím, jak to vysvětlit, aby to nepůsobilo, tak, že na nás vykoukli z nebe, ale
dám sem nějaký fotky, takže to snad ještě vysvětlím) na nás vykoukli nějaký dva chlápkové,
tak přes třicet. Jeden děsně vousatej. Víte, takový ty nechutný, neopečovávaný vousy,
co mívají staroušci v hospodách u piva. Druhýho si nepamatuju, protože jsem musela
civět na vousy toho prvního.

"Líbí se vám tady?"
Trochu zaraženě jsme se na sebe podívaly. Byli tam s náma i kluci, který je začali hlásit do
buzerantů a tak různě, znáte to. Nakonec jsme jenom kývly. Líbí, no.
"A co lavičky? Chtěly byste víc laviček?"
Bylo vidět, že mluví jen na nás dvě, hochy úplně ignorovali.
"Hmm, asi joo." Faktem je, že lavičky by se nám fakt šikly, protože je nám odsud věčně někdo
krade nebo je rozkopává. Tak jsme si je většinou půjčovali z druhýho parku, ale
potíž byla v tom, že si je někdo zas vypůjčoval od nás. Nebo je zase zlikvidoval.
Jenže my se nedáme! Tenhle plácek si budujem a ochraňujem už pěknou dobu. Máme tu
čůrací místečko, vyšlapanou cestičku a tu jednu jedinou lavičku, která zatím přežila
úplně vše jsme si radši připoutali řetězem ke stromu. Taky jí máme hezky popsanou a tak,
ale pšššt.