Nah

6. října 2018 v 23:41 |  Kecy o h...hmm
Neni to jako kdysi, když mě přišla navštívit idea a já jsem se posadila (nebo
se dostala do jiný momentálně potřebný pozice) a onu ideu přenesla do reality.
Na papír, do hlíny nebo do pohybu svýho těla. Nebo do čehokoli dalšího, co se
zrovna v realitě nacházelo a já to mohla použít.

Dnešní ráno jsem putovala po jinejch dimenzích, viděla věci, co mě uchvátily
a většinou krásnym způsobem děsily, byla jsem svědkem tří svítání a stmívání
v průběhu několika sekund, měla jsem vlak v uchu a vůbec to nevadilo.

Volit jsme nebyli.

Nejsem si tim úplně jistá, ale tušim o umístění svý duše.
Je v koši. Ve spodu. V hrudnim koši.
Ale většinou, když už její existenci pociťuju, přijde mi jako by to byl spíš
koš odpadkovej. Ale někdy ne, někdy je to zas celkem fajn.

Bolí mě to, kurva, tak strašně moc.
Jen aby to pak chvilku zas mohlo bejt lepší.
 

Falafel

25. dubna 2018 v 23:19 |  Kecy o h...hmm
Doteď jsem se obávala (ikdyž obávat se je silný slovo, protože jak byste se mohli
obávat, když po ničem vyloženě netoužíte), že se na vysokou nedostanu přes
přijímačky a talentovky, ale nyní se obávam, že pravděpodobně spíš kvůli tomu,
že nezvládnu správně vyplnit přihlášku. Chacha.

Taktéž mé telefonní rozhovory s účetní jsou velmi abstraktní, protože nerozumim
skoro ničemu co říká. Tak tahle mě aspoň neseřvala jak malou děvku, ale fakt jsem
jí nechápala. No co, stejně to ve výsledku asi budu muset všechno pochopit jestli
chci, aby se mi vrátily peníze, který mi za bůhví co strhli. A jakože mi je vrátí, ikdyby
to mělo bejt v roce, kdy půjdu do důchodu.

A začla jsem chodit na box, protože se fakt nudim a vůbec nemam co na práci. Ne-e.
Ani trochu.

Je to v poho.

Ne že bych měla zase tak silnou potřebu psát si teď deníček, ale vzpomněla jsem si
na stupruma a přišlo mi krutý neozývat se mu, no.



Kam dál

Reklama