Kastrol

21. března 2017 v 12:58 |  básník jak zmrd
Hříšníci v pekle jsou trestaný byrokracií,
dolu jde každej, kdo nechápe procházky nocí,
jeden radši stojí s rumem a rozhlíží se po okolí
a ptá se jak debil proč jdem v pondělí
do tmy, hvězd, zvuků v křoví, blátivejch cest,
do mlhovin a galaxií z melancholickejch gest.

Každej nově příchozí, dostane roh i dva
a stane se démonem - když složí zkoušky.
Pak žena oblohu i se souhvězdím lva
vychutná si plnými doušky.

Chápeš.
Vole.
 

Výrobci reality

12. března 2017 v 23:26 |  Kecy o h...hmm
Nemohla by se snad situace, která nikdy neproběhla,
ale zato v něčí hlavě byla přehraná aspoň milionkrát,
postupně zhmotnit v realitu? Jen tak, sama od sebe,
bez cizí pomoci? Prostě jen aby tu najednou byla,
po tom, co se vlastně ani nestala?

Jasně, nemohla.
Protože pokud bych se měla řídit timhle pravidlem, mohla by
se pak naopak snadno série skutečností, která byla milionkrát
v něčí hlavě popřená a po tom co se stala už nikdy
nikym nezmíněná a nevzpomenutá, stát jenom imaginárnim
výplodem nebo ještě líp - naprosto vymazaná.

A v tom případě bych tady nemusela sedět a polemizovat
a jít klidně spát.
Ale sedim a polemizuju.

Jenom si tak říkam... Třeba neni nemožný, aby série jistejch
skutečností mohla zmizet, vyvanout, odtáhnout někam pryč,
je jedno kam, hlavně daleko ode mě, z mý hlavy potom, co
tu jednu jedinou situaci, milionkrát přehrávánou v mojí hlavě,
přesunu na pole reality - a bohužel to asi nepůjde jinak
než s mojí pomocí.

Kdyby to bylo trochu jednoduší. Stejně tak jednoduchý jako
když si jí přehrávam sama pro sebe.

Kam dál

Reklama